27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


POLITIKA: Klausofobie

17.10.2009

aneb Samovolný prezidentský systém

Jsme stále ještě parlamentní demokracií, kde prezident svým podpisem pod důležitými listinami POUZE stvrzuje regulérnost průběhu jejich schvalovacího procesu, bez ohledu na to, co si o daném dokumentu myslí? Je možné srozumitelně, jasně a nezpochybnitelně formulovat, co je podstatou nadužívaného slovního spojení „v zájmu republiky a jejího lidu“? Jsme skutečně tak nezralí, abychom znovu podlehli vlastnímu STRACHU z nepřiznané odpovědnosti za křivdy, spáchané sudetským Němcům – bez ohledu na to, co způsobili nacisté?

Podobných otázek je čím dál více; nemohu za to, že v nejkoncentrovanější podobě krouží kolem hlavy státu...

O čem to vypovídá, když prezident této země zcela uměle, vykonstruovaně, aniž by tomu ve společnosti předcházela významnější živá diskuze (kdy jsme naposledy slyšeli o „sudeťácích“? Od Sládka? Od Bobošíkové??), zaboří svůj poučující ukazovák právě do té nejhlubší a stále nezahojené rány národního traumatu, způsobeném 2.sv. válkou a událostmi následujícími, aby ji ryze účelově využil k prosazení svých zájmů, o kterých se můžeme jen dohadovat?

Kdyby pan prezident Klaus věnoval problematice odsunu sudetských Němců jen zlomek času, který zasvětil např.autogramiádám svých knih o modré, nikoli zelené planetě (k čemuž nám dopomáhej Lukoil), mohlo už se dávno pokročit nějak vpřed. Nevybavuji si, že bych od něj něco v tom smyslu, že LS hrozí prolomením Benešových dekretů, v průběhu jejího dojednávání a schvalování slyšel.

V dnešní MF DNES, na straně A10, v článku Ať Klaus zváží odchod píše Jan Kudrna z Právnické fakulty UK mj. toto:

„Ratifikační podpis znamená ze strany prezidenta potvrzení, že řádně proběhly všechny vnitrostátní procedury, které jsou podle vnitrostátního práva nezbytné, tedy že Česká republika je připravena smlouvu naplňovat. Tento podpis opět vyžaduje kontrasignaci (prezidentův podpis sám o sobě nemá dostačující váhu, musí být stvrzen, např.podpisem premiéra nebo ministra zahr. věcí...-pozn.autora)

Ratifikace však neznamená, že prezident osobně s obsahem smlouvy souhlasí.“

Pokud je politika plná signálů, náznaků, jinotajů, kdy každé slovo je podrobováno bedlivému zkoumání - jak si vykládat, že své první komentování nového požadavku na udělení stálé vyjímky z listiny práv EU si pan prezident nechal na dlouho dopředu plánovanou (avšak se znalostí termínu irského referenda a nejspíš i podání senátorské námitky u Ústavního soudu) návštěvu Moskvy? Jak si ten signál vyloží naši přátelé a spojenci v té Evropě, do které určitě chceme patřit spíš, než jaká se nabízí za Karpatským obloukem, resp. za Uralem?

Co už o těch sudetských Němcích? Přes šedesát let od jejich vystěhování jsme se o své pohraničí nedokázali absolutně starat. Za komunistů to nešlo kvůli blízkosti hranic (i když zdaleka také ne všude), ale co nás omlouvá v posledních dvaceti letech? Lze se divit, že se u nás němečtí turisté často chovají jako dobytek, když při přejezdu hranice je vítá blikotavý, barevný ráj nevěstinců, rychlých prachů, obchodu s drogami a všudypřítomných silničních šlapek? Divoký východ v srdci Evropy.

Izolace, kterou nám Václav Klaus svéhlavě, svévolně a zatvrzele způsobuje v rámci té civilizovanější části Evropy, kam jsme se rozhodli, že chceme patřit, nemůžou vyvážit sebeobjemnější zakázky odpadlé od úst velkého Rusa, tím méně pak jeho spokojené poplácávání po zádech. Obávám se, že pan prezident Klaus se pomalu stává dalším národním traumatem dokládajícím tradici, že my si nakonec umíme i ty nejzásadnější věci vždycky pokazit sami.

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.