První kolo skončilo. Dal jsem si osobně závazek, že nebudu volby komentovat, protože když vyjí stovky šakalů, je jeden hlas navíc zbytečný. Ale nedá mi, abych se nezamyslel nad jedním výsledkem, který považuji za signifikantní. Pan Martin Weis na stránkách LN napsal, že komunisté fikaně nepostavili vlastního kandidáta. No... postavili-nepostavili.

Od počátku bylo jasné, že kdyby jej postavili, propadl by asi jako Sobotka, a taky proč by jej stavěli? Měli ve volbě kandidáty dva. Miloše Zemana, který houfně přijímal do ČSSD i ty nejprofláknutější normalizační komunisty a dneska je obklopen rudou squadrou a ruskými kamarády.

Druhým kandidátem komunistů byl, ač se to snažil navenek nějak nenápadně zamaskovat, Jiří Dienstbier ml. Je to logické. Názory Dienstbiera ml. nejsou ani tak sociálně demokratické, jako spíše komunistické. Nelze se moc divit. V dobách "raného disentu" na konci šedesátých a v sedmdesátých letech jsem se s Jiřím Dientsbierem starším často setkával a diskutoval, a tak si myslím, že má pravdu mladý Dientsbier, že v podstatě navazuje na myšlenky svého otce.

Jiří Dienstbier st. byl bonviván, vzdělaný člověk s velkým charismatem, zcestovalý a zkušený. Miláček žen a muž "na úrovni". Jo a taky komunista. Reformní komunista. Silně reformní, ale komunista. A měl pro strach a opatrnost uděláno. Takže mu nevadilo, když jsme na chalupě Jiřího Hochmanna usedali večer u ohně, že za plotem stála maringotka plná estébáků (v létě jim tam přes den muselo být strašné vedro, když usilovně předstírali "že tam nejsou", takže ani nevětrali) a společnost začala večerní sedánku zpěvem, pod dirigování Kamily Moučkové, písní Pavky Kohouta z padesátých let s refrénem: " My máme svoje ptáky z ocelééé…"

Podíváme-li se na skutečnost, že i Dientsbier starší si šel v devadesátých letech klidně pro podporu ke komunistům na Kladně, je jasné, že vedení KSČM i "prostí straníci" dnes pochopili, na čí straně by měli stát.

A tak není divu, že v presidentské volbě Jiří Dientsbier ml. dostal 16,12 % hlasů. To je tolik, kolik plus mínus dostávají komunisté v posledních dvaceti letech ve volbách vždycky. Pevné jádro voličů KSČ(M), doplňované mladými "svazáky" (k překvapení všech popřevratových prognostiků a politologů), je i dnes pevným jádrem voličů kandidáta KSČM do presidentské volby- Jiřího Dienstbiera ml.

Lze tedy říci, že očividný debakl ODS a Přemysla Sobotky byl stejně velký jako nenápadný debakl Bohumila Soboty a jeho ČSSD. Obě strany jsou, jak se říkalo, "v rozvalu" a neudělají-li s tím něco, brzo bude po nich. Ale vraťme se k meritu věci:

Ondřej Neff ve svém úvodníku říká, že: "Jiří Dienstbier, muž s charakterem a rozhledem, už zcela otevřeně řekl, že pro jeho stranu bude výhodnější vítězství Karla Schwarzenberga. Je to důkaz jeho politického rozhledu. "

Neznám osobně pana Dienstbiera ml. V politice mnoho viditelně nevykonal s výjimkou toho, že veřejně prohlásil, že komunisté jsou jeho srdci milí, a na otázky po disidentní minulosti svého otce a morálních závazcích odboje proti bolševikům odpověděl ve stylu "čo bolo, to bolo, těrazky som majorom." Oproti otci však nemá ani za mák jeho charismatu. To buď člověk má, anebo nemá. Dienstbier mladší nemá.

Nemohu také říci, zda je mužem s charakterem. Je však jistě mužem s rozhledem, ať je míněna jako "jeho strana" ČSSD anebo, tedy spíše, KSČM. A muž, který ví, odkud vítr vane. To je v politice důležité. Závěrem lze říci, že byl nominantem ČSSD pouze "de iure", ovšem nikoli "de facto".

Obecné spílání Zemanovi, tomu "kouřícímu opilci", jak jej titulují naši novináři, je už ukázkou probíhajícího dalšího boje o trůn. V politice není nikdy jasné předem, kdo je kdo a co vykoná či nevykoná pro vlast. Přítel kapitalismu "volné soutěže" Klaus nedokázal privatizovat české banky, Zeman to udělal obratem ruky a založil stabilitu naší ekonomiky (odmysleme si hysterické výkřiky, jak trpíme a jak je nám zle, když ve skutečnosti máme v porovnání s většinou Evropy jen drobné obtíže).

Také všemi novináři proklínaná "oposmlouva", údajný Zemanův neúspěch, padla spíše pod mediálním tlakem vyprovokovaným a placeným vlivnými kapitálovými skupinami (i ze zahraničí, či spíše hlavně ze zahraničí, a to z obou směrů Východ-Západ). Oposmlouva vyprodukovala takové odporné zjevy, jako je Gross a jeho zrcadlové protějšky v ODS, ale urovnala hrozící vážnou krizi a pokud nevznikne nějaká společná vláda rozumné levé a pravé části politiky, tak se v zásadě budeme zmítat v krizích donekonečna.

Stále se prý máme učit od Západu. Tak se učme. "Velká koalice" byla odzkoušena jak v době potřeby rozvoje státu a pro uklidnění, tak také jako určité základní "rozparcelování" státu. Udělali to v Rakousku (socialisté + lidovci) i v Německu (CDU/CSU + SPD) a vyplatilo se jim to. Pro intelektuály to sice vypadá hrozivé, pro "morální blouznivce" strašlivě, ale funguje to. V zásadě na celém světě. A pokud ne a společnost je polarizována jako USA za Bushe dříve a za Obamy dnes, je velký problém.

Dnešní Zeman na Hradě je pro mnohé z nás dosti divoká představa. Ovšem stále opilý a neomalený Jelcin vybojoval základ dnešního fungování Ruska, které je o milion procent lepší než stalinismus anebo Lukašenkova říše. A tady to vypadá, že se o moc hlásí čím dál tím více fašizujících figur typu Janečka, Landy či Okamury. Děsivá představa, že by se dostali k moci! Zeman by je zastavil.

Rod, výchova a životopis knížete Schwarzenberga vypadají na první pohled daleko lépe. V každém případě jeho volební procenta ukazují, že nás opouští bezhlavé prvorepublikové nenávidění "šlechty a panstva" a že se my sami začínáme vyrovnávat se společnými dějinami v Rakousku. Teď ještě, aby se vzpamatovali Rakušané a přestali nás považovat za nejodpornější národ služek a křupanů na světě.

Jenže, máš milý kníže není žádný beránek. Když jde do tuhého, dobře ví, že je košile bližší než kabát. Nešťastný poválečný Lex Schwarzenberg je snad překonán (tedy jistě že ne úplně, soudní spory ve se sestřenicí z jihočeského šlechtického rodu Petzold nejsou skončené, a to je střet zájmů jako prase), také zelené nápady knížete jsou dosti strašidelné. I jeho neskonalá příchylnost k některým podivným intelektuálním figurám. Ale "nikdo není dokonalý".

Ostatně, já bych si přál, moc bych si přál, slyšet, co by si o tom teď myslel "tatíček Masaryk".

Otázka tedy je, co bude kníže... ééééé.. pardon, pan president Schwarzenberg, pokud se jím stane, považovat na košili a co za kabát. Evropě se ale určitě bude líbit. Tedy s výjimkou magorů typu protiatomových aktivistů, Cohn-Bendita a podobně.

A že si národ stěžuje, že huhlá? No, vzpomeňte si na K. H. Borovského a jeho "Krále Lávru".

"A po krátké době, když utich' povyk,

líbil se přec lidu dobrý panovník,

zdálo se jim,

že ty dlouhé uši

právě dobře ke koruně sluší,

všechno může zvyk!"

Mohlo to dopadnout hůř. Ovšem co bude dál?

Komunisté budou volit Zemana, socdemáci jakbysmet, ti snad do jednoho, "spozáci" také, tak není nic jisté. Dientsbier sebral v první volbě hlasy Zemanovi, většinou komunistické, a o to možná šlo. Protože ani on sám nemohl věřit, že jej budou volit socdemáčtí voliči.

"Sroťme svoje voje husitské! (no jo, ale kteří to jsou?!?). Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte.. Krleš, krleš!"

Ostatně, původně to heslo, co vlaje na presidentské zástavě bylo: "Pravda Páně vítězí".

Tak přespříští pátek. Přijďte, bude sranda!