Kdo bude příštím prezidentem, skutečně není stěžejní otázkou těchto dní, ovšem shazovat toto téma zrovna dvakrát moudré není. Nebo snad stojíme o další ostudu při volbě a možnou ostudu i po zabydlení nové hlavy státu na Pražském hradě?

Politické strany si na sebe ušily bič. Léta občanům slibovaly přímou volbu a ti ji nyní vyžadují. Žádný z argumentů ústavních právníků a politologů proti všelidové volbě není hloupý, přesto ale by hlavním vodítkem politiků měl být jednou vyřčený závazek. Už jen kdyby přímá volba prezidenta o kousek posunula důvěru lidí v tuzemský politický systém a pravidla demokracie, byla by jednoznačně prospěšná.

Druhá věc ale jsou mantinely, v nichž se prezident pohybuje. Jeho ústavou garantovaná imunita je nesmyslná. Měla by se zrušit nebo omezit pouze dobou výkonu mandátu. Není nejmenší důvod, proč by prezident neměl nést následky za své trestněprávní prohřešky. Slýcháme sice, že je přece absurdní, aby prezident vraždil. Jenže jsou i jiné trestné činy, násilné, sexuální či ekonomické. Podívejme se třeba do Izraele. Nikdo nezpochybní, že jde o demokratický stát, a přesto se mu přihodilo, že prezident sklouzl na šikmou plochu. Nebo zmiňme aktuální stíhání bývalého prezidenta Francie. Z jakého popudu tedy poskytovat prezidentovi monarchistické, ba až božské výsady?

Hodně se také hovoří o pravomocích prezidenta. Tou kardinální, kterou výrazně ovlivňuje chod země, je jmenování členů Bankovní rady České národní banky. Bylo by logické, kdyby tento krok podléhal kontrasignaci ze strany předsedy vlády.Už jen proto, že prezident je součástí exekutivy a očekává se, že se bude řídit vládní politikou opřenou o výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. Zmínit bychom mohli i jiné kompetence, které by zasloužily upřesnění. Soudím však, že podmiňovat jimi dohodu koalice a opozice nad podrobnostmi přímé volby, by bylo zbytečné.

Právě ona dohoda je ale dnes zahalena mlhou. Zdá se, jakoby velké strany pouze zkoumaly, jak vlepit Černého Petra, tedy vinu za zmaření přímé volby, do rukou konkurence. Dobrovolně na sebe nikdo odpovědnost nevezme. Ptejme se proto, komu by se krach jednání o přímé volbě hodil nejvíce.

Momentálně se jeví, že těžkou hlavu z volby prezidenta všemi občany by mohly mít především strany vládní koalice, zvlášť pokud by nominovaly úzce stranické kandidáty, jako třeba Přemysla Sobotku, Miroslavu Němcovou nebo Karla Schwarzenberga. Politika Nečasovy koalice je velmi nepopulární a prezidentští adepti vládních stran by jí byli značně stigmatizováni. A kdyby navíc levicová opozice dokázala přijít s osobností nadstranickou, slízla by patrně veškerou smetanu.

Zato poměry v nepřímé volbě, čili volbě prezidenta poslanci a senátory, by byly hodně vyrovnané. Pojďme si na chvíli pohrát s čísly. Kdyby se volby konaly právě teď, slavila by vládní koalice. Ve Sněmovně má většinu sto patnácti křesel. V Senátu má jistých třicet mandátů. V nepřímé prezidentské volbě hlasují v prvních dvou kolech obě komory odděleně. Sněmovna a Senát by se tak na hlavě státu neshodly. Ve třetím kole se však hlasy poslanců a senátorů sčítají a ke zvolení prezidenta je jich zapotřebí 141. Tuto převahu koalice v současnosti má. Jenže prezident má být volen až na počátku roku 2013, tedy po podzimních senátních volbách 2012. V těch obhajuje ODS 14 křesel a TOP 09 křesla tři. Sociální demokraty čeká obhajoba šesti mandátů, lidovce tří a komunisty jednoho. Dá se předpokládat, že příští rok levice v horní parlamentní komoře opět posílí. Jen nevíme, jak moc. Aby koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných dokázala prosadit vlastního prezidentského uchazeče - a na tom, aby byl jeden společný přinejmenším občanští demokraté usilovně pracují -, potřebuje v Senátu nejméně 26 křesel. Možná je mít bude, možná nikoliv.

Už nyní ale můžeme odhadovat, že síly klíčových táborů pro volbu prezidenta budou vyrovnané. Čekat tudíž lze přetahovanou, podobnou té z roku 2008. V ní nemusí chybět vydírání, zastrašování a zákulisní obchody. O důvod víc, abychom po politicích chtěli splnění slibu a uskutečnění volby přímé, ať už se ústavní paragrafy s prezidentem spojené změní nebo nezmění. Zasloužíme si též sledovat, jakou taktiku by v takové situaci partaje zvolily a s jakými kandidáty by přišly. Veřejné mínění dosud volá po nestranických osobnostech typu Jana Švejnara či Jana Fischera. Touží-li strany po stranickém prezidentovi, nezbude jim než najít takové zájemce, kteří dokáží držet s bezpartijními autoritami krok a dech. Myslím, že by šlo takové najít. Stálo by to ale strany ohromnou oběť: ústup z radikálních pozic a nastavení vlídnější, konsensuální tváře. Pokud by se tento manévr povedl a na Hrad usedla žena či muž tmelící, nikoli rozdělující společnost, mohli bychom bouchnout hned několik lahví šampaňského najednou.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6