19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: 50 „nepolitických“ sirotků

21.9.2018

Mnoho dobrých lidí má za to, že dostatek hmotného zajištění, dostupnost vzdělání, lékařská péče, laskavé rodiny, obětavé neziskovky, otevřená srdce a psycholog po ruce nás předurčují k přijetí (pouhého) autobusu válečných sirotků, chceme-li se nadále považovat za lidské bytosti. Pravda je, že toto všechno máme. Máme také dlouhodobé a osvědčené zkušenosti s náhradní rodinnou péčí i s opravdu dobře vedenými dětskými domovy. V tom problém není.

Jsem na straně těch dětí, ať už jsou to sirotci nebo „sirotci“, mají dva roky nebo sedmnáct, jsou sunnité nebo šiíté, holky nebo kluci, jsou zdraví nebo postižení, mají doklady nebo nemají. Z představy, že do sběrného tábora přijede nějaká komise odborníků, která bude vybírat kusy vhodné k záchraně, je mi ale na zvracení.

Namítnete, že lépe pomoci padesáti než žádnému. Pak si položme otázku, co je skutečná pomoc a co je politikum. Operuje se obdivuhodným příkladem sira Wintona. Jeho děti by bez něj skutečně nepřežily. Ty, které by měly být dovezeny nyní, mají kromě péče být taky tak trochu převychovány k našim hodnotám (Šojdrová) a aby se z nich nestali džihádisti (Hamáček). Pominu, že ve dvanácti letech ze syrského muslimského puberťáka euroobčana neuděláte, jakož i fakt, že nejmilitantnější islám se znovurodí v západní Evropě právě jako snaha mladých vykořeněných lidí navázat na přerušené rodové kořeny. (A ovšem, pokud jsou kořeny islámské, jsou nám značně nepřátelské.)

Nelze však pominout, že dětem, které ztratily rodinu a domov, má být pomoženo přesazením do zcela jiné kultury, kde úspěšnost jejich integrace je nesmírně ztížena. Kde chybí mateřská řeč, kontakt s lidmi stejné mentality a historie, s širší rodinou a společenstvím. Opravdu si někdo myslí, že dítě je tabula rasa, na kterou se jednoduše a prostě napíše, na čem se usnesli v EU či OSN, hlavně že máme dobrý úmysl a nějaký plán? Že k překonání válečných traumat, jež nepopírám, budou nejlepší rozhovory s dětským psychologem místo sdílení s lidmi stejné zkušenosti?

Mám pár otázek:

Jak si paní europoslankyně představuje realizaci doplňkové mezinárodní ochrany, “kdy to dítě bude pod dohledem, pod kontrolou a nemůže se stát, že se bude někde pohybovat a dělat něco, co dělat nemá“? (Neodolala jsem, cituji.) Takový malý luxusní koncentráček bez vycházek, s mřížemi a ostnatým drátem? To nebude vypadat dobře.

Jak si paní europoslankyně představuje realizaci doplňkové mezinárodní ochrany, “kdy to dítě bude pod dohledem, pod kontrolou a nemůže se stát, že se bude někde pohybovat a dělat něco, co dělat nemá“, bude-li umístěno k pěstounům? Tlumočník a ochranka do každé rodiny?

Jaké podmínky mají splňovat rodiny ochotné k přijetí „dětí bez doprovodu“? Stačí deklarovaná ochota, nebo budou prověřovány stejně jako všichni ostatní žadatelé o svěření dítěte do NRP?

Kam půjde dítě, které nebude možno socializovat, což nemůžeme vyloučit ani u našich opuštěných dětí? Zpátky do Řecka? Evropskou komisi pro uprchlíky by to nepotěšilo.

Kdo bude mít právní zodpovědnost jak za ně samotné, tak za jejich skutky? Paní Šojdrová, KDU- ČSL, vláda ČR, Člověk v tísni, ředitelka děcáku nebo náhradní matka? (Někdo ji mít musí.)

Mají-li být po nějaké (po jaké?) době vráceny do zklidněné domoviny, kam půjdou? Kdo to zajistí?

Nebo pro ně najdeme a přivezeme kulturně a nábožensky kompatibilní syrské rodiny?

Když tady budou chtít zůstat, což paní poslankyně očekává a my s ní, jedinou a postačující podmínkou pro pobyt zde bude jejich rozhodnutí?

Charita se dělá tak, aby prospěla potřebným a nepoškodila místní. V tomto případě má smysl jedině tam, kde jsou nebo kde zase budou doma – děti jako dospělí. Tam pomůže mnohonásobně více lidem a mnohonásobně efektivněji. Ale kdo by se pak mohl bít v prsa a povyšovat se nad jiné?

Zase jednou se podařilo rozdělit národ na hodné a soucitné na jedné straně a sobecké a xenofobní na té druhé. Paní Šojdrová, blahopřeji.