14.11.2018 | Svátek má Sáva


ROZCESTNÍK: Polonina Svidovec – první půlka dovolené 2017

18.10.2018

Tenhle týden měl naprosto jednoduchý program. V pátek vyrazit na jednadvacet hodin dlouhou cestu do Rachiva, městečka v Zakarpatské Ukrajině, přespat ve městě do neděle, 3 – 4 dny podle náročnosti strávit v pohoří Svidovec, slézt do Ust Chorne, dát si odpočinkový den, zcivilizovat se, najíst se a podle počasí vyrazit ještě na poloninu Krásnou do Koločavy a v pátek a v sobotu si projít Užhorod. Sodoma gomora v předpovědi nám plány ale pozměnila…


Sobota 1. 7.

Vyrážíme ve 21 hod poloprázdným vlakem ČD směr Přerov, kde přestupujeme na Leo expres do Košic. Velkoprostorový kupé a hlučná banda popíjejících Pražáků moc nejde dohromady, ale su klidná, že určitě vystoupí někde cestou. Docela mi zatrnulo, když z nich začala padat města jako Košice, Užhorod, Mukačevo… Nakonec se mi podařilo i přes jejich opilecký řev asi na dvě hoďky zdřímnout, ale extra spací sedadla v Leu fakt nejsou. Ve 4:30 Košice, před nástupem do vlaku na Čiernou nad Tisou jsme stihli zákuseček v Košicích a pak šup na docela špinavý vlak, ze kterého paní průvodčí vyhazovala nejednoho vometáka bez lístku… pak už mokrým pidi vlakem se dvěma vagónky přes hranice do Chopu.

Na trati je asi milion čapích hnízd s obyvateli a ve vlaku pro změnu hlučný Pražáci, s vyschlým hrdlem malinko tišší. Hraniční kontrola je rychlá a v Chopu jsme za chvíli. Naštěstí se rychle orientujeme a rychle kupujem lístek na vlak do Mukačeva, který odjíždí asi za 10 minut. Vyměnit pár hřiven v Brně (Olympia) se vyplatilo i přes celkem vysoký kurz – nemuseli jsme se napřed zabývat místní měnou. Přijel nákladní vlak a vylezlo z něj pár lidi. Tím jako jedem? Vevnitř byly dřevěný lavice, místa habaděj, ale celkem to tam smrdělo močí. Těsně před odjezdem se vagonem prohnal starý žebrák, jestli někde něco nekápne i jinak než z oblohy, a ten tureckej použitej záchod mi bohatě stačil jen podle popisu.

Vlak z Chopu

Vlak z Chopu

Mukačevooooo. V Rychlém občerstvení u vlakáče se schováváme před deštěm a já rychle zjišťuju, že „bez hlutena” nikdo netuší, co znamená, a univerzální gluten free není o nic lepší. Taky už vím, ze kotleta po mukačevsku je něco jako gordon bleu – takže v trojobalu. Když chce člověk platit, hodí se znát „účet prosím” – rachuňok, buď láska. Zásadně se tu neptají, zda zvlášť nebo dohromady, a vždycky to je dohromady.

Na autobusák to jsou dva kiláky a pořád prší, jsme rádi, že jsme došli pod střechu. Na autobusáku to je jak z 80. let, ale je tu wifi. Poprvé ochutnáváme ukrajinskou zmrzlinu a zamilováváme se do ní, přestože to zdaleka nebyla nejlepší zmrzlina, kterou jsme měli možnost ochutnat. Už nás čeká jen pětihodinová cesta do Rachivu.

Cesta na Ukrajinu, 2017

Odjezd autobusu v 13:30 směr Ivano-frankovsk ze 3. nástupiště a 123 hřiven na osobu.

Sto let starej autobus vypadá docela staře zvenku a použitě zevnitř. Sedačky vytvarovaný a vyseděný do tvaru neslučujícího se s tvarem lidských zad. V autobuse je dost Čechů, kteří míří do Rachivu též. Cesta autobusem celkem utekla, a i když nás cestou chytla masivní průtrž, netěsnosti u okýnka zalepený žvýkačkou dovnitř propustily jen pár kapek. Díky časovému posunu je tu o hodinu víc.

Rachiv. 18:33. Hledáme ubytko a hotel Olenka nám ho za 500 hřiven za dvoulůžkáč poskytuje. Prošli jsme se po městě a místní chuligán nás ohodil z kaluže od hlavy až k patě, takže doufám, že stihnu doschnout. Po výborné večeři v hotelu už sprcha a jdeme odpadnout do říše snů. Zítra nás konečně čeká to, kvůli čemu jsme celou cestu absolvovali. Výstup z města nahoru, na poloninu Svidovec.

Neděle 2.7

Terentyn, televizní vysílač, 1388 m n. m.

Terentyn

Terentyn

Dost fučí, dlabeme vrcholovou čokoládu v 1388 m n. m. hned u rozpadajícího se plotu kolem vysílače, z Rachivu ve 450 m n. m. jsme sem lezli skoro čtyři hodiny. Dole 25 °C, ale i tady to docela peče. Držíme se střídavě docela mizerně značené modré turistické a prakticky vůbec značené cyklostezky, ale s GPS podle turistických map od Seznamu není orientačně vůbec problém. Těsně pod vrcholem Terentyn u protékajícího potůčku bereme vodu a ostré slunko se schovává za mraky a začíná fučet. Jsme zbrocení potem, takže to kvitujeme s nadšením a užíváme si parádních výhledů.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Skvělé louky, místní domečky s obřími zahrádkami prakticky po celém úděsném kopci a ty výhledy! Nebýt místních, co tu furt drandí na motorkách, by tu bylo nejen skvěle, ale i klid. Někde kolem 900 m n. m. jsme potkali skotačící děvčátka s batůžky, jak šla do vesnice, a bohužel všude cestou se setkáváme s tím, že je rychlejší odhodit cokoli vedle cesty nebo do řeky, i když naštěstí v horách toho odpadu není tolik.

Rozcestník! Fakt nekecám! A za ním turbáza Perelisok. Ve vchodu do areálu štěká pes, ale nemáme se ho prý bát, že je to český pes. Ten český turisty určitě nežere, takže jdeme dál a zdravíme se se správcem.

Český pes

Český pes

Areál má velkou kuchyň, tekoucí vodu, elektřinu a spaní pro 60 lidí, vede to Ukrajinec Taras, který napůl žije u Brna. Potkáváme i motorkáře Michaila, který si nás fotí, a chvíli si povídáme. Turbáza leží na odlehlé části hřebene, mimo hlavní červenou hřebenovku, takže se tu moc turistů neukáže. Dáváme čaj, ale chatař za něj nic nechce, tady se prý platí jen kafe nebo pivo. Dáváme teda ještě kafe (v mým případě obarvenou vodu s cukrem, abych to zvládla pozřít – a celkem se to dá, nezabilo mě to), necháváme 50 hřiven s víc než 50% dýškem a po vrstevnici pokračujeme dál k vrcholu Stará.

Míjí nás náklaďák s korbou plnou lidí, kteří si fotí Vlastíka s krosnou. To je tu celkem oblíbená činnost, nechat se vyvézt v autech nahoru a buď si jen sejít zpět dolů, nebo se nechat odvézt kdoví kam. Taky sem prý hodně jezdí Češi na čtyřkolkách, tak su ráda, že jsme zatím žádný nepotkali… Na příhodném místě, ještě před dosažením vrcholu Stará, stavíme úspěšně stan, večeříme a užíváme si výhledy. Je zataženo a dost fučí, ale po večeři se krásně vyjasní, i když fučák, doprovázející nás od Terentynu, moc na síle neubral.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Sedím ve stanu a je rozhodně lepší mít stan a ne celtu. Je krásně, ptáci řvou a máme naprosto božský výhled jak na Terentyn, tak na zítřejší nejvyšší vrchol naší cesty, Velkou Bliznici. Krom krav, koní, ovcí a koz ale nevidíme žádná jiná zvířata. Od večeře nás ruší jen teréňáky, mířící kolem nás někam dál.

Pondělí 3.7

Ráno vstávám celkem brzo, ale zas pěkně fučí. Vítr se celou noc opíral do stanu a ten je mokrý ze všech stran. To by celta určitě neustála, stan nám dal výhodu zapíchnout to kdekoli na hřebenu bez nutnosti chodit někam níž. Východ slunce jde tušit za velkým tmavým mrakem. Vyrážíme až po deváté, s výhledem na Velkou Bliznici zakrytou velkým mrakem, který se jak bájný tvor s chapadly sune po svazích dolů. Mrakomlha z dálky vypadá skvěle.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

V sedle mezi Starou a Pereslupem (fakt prudkej sešup, být to rozbahněný, tak asi jedeme po hýždích až dolů) potkáváme skupinu Ukrajinců na těžko, kteří tu mají tábor a zvou nás na čaj. Jula i ostatní dospělí a děti mluví dobře anglicky, takže strávíme příjemnou hodinku, a Jula má neuvěřitelnou radost, že jsme z Brna. Její máma tam má ztraceného kamaráda, ale nemá na něj žádný kontakt, spojení se ztratilo po rozpadu ČSR, a možná jí ho můžeme pomoct najít. Tahle skupinka sem jela 17 hodin ze střední Ukrajiny a jdou opravdu na těžko, s kotlíky, sekerou a dalším tábornickým „harampádím”.

Loučíme se a na cestu na Pereslup nám vykukuje slunce, i když na všechny Bliznice se noříme do mraku, který nás okamžitě pohlcuje. V jednu chvíli neuvěřitelné výhledy a slunce, a stačí pár kroků a člověk je v lezavém, studeném, profukujícím a tmavém čemsi. Z 1550 m n. m. lezem do hodně prudkýho hanku a cítíme se skoro jako na konci světa. Malá Bliznica (1566 m), Bliznica (1871 m) a Velká Bliznica (1881 m). V sedle pod Bliznicemi se odpojujeme z modré, protože nahoře bychom se měli už napojit na červenou hřebenovku.

Na velké Bliznici potkáváme staršího Čecha, který jde z domova už tři měsíce a chce do Vánoc projít celé Karpaty. Přejeme mu hodně štěstí a on nám po pár krocích mizí v mlze. Za Bliznicemi na Žandaru se mlha trochu trhá, tak vidíme Bliznici konečně aspoň z druhé strany a v sedýlku dáváme sváču. Sešup dolů kolem zimní lanovky a kopec Styg obcházíme bokem – a dobře děláme, za sedlem je potok s dřevěným korýtkem, takže se myjeme a nabíráme vodu.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Na obzoru se valí černý mrak, ale rozhodujeme se jít dál a bivakovat na prvním použitelné místě – tady by to byla dost nouzovka a na přečkání noci se nám to moc nezdá. Zařezáváme to nakonec skoro o 5 km dál, když začíná jemně mrholit. Stan stojí v cuku letu a za chvíli už je černý mrak pryč, svítí slunce a nám se otevírají fantastické výhledy na dnešní i včerejší trasu. Vidíme obě Bliznice i Terentyn. Stejně jako včera, i dnes se kolem nás navečer prožene pár teréňáků.

Úterý 4.7

Ráno mě vzbudí podupávání, takže i přes ujišťování, že tu medvědi nejsou, nemám zrovna dobrý pocit. Snažím se zaposlouchat, ale díky Vlastíkovu chrápání nejde nic slyšet. Dost vyděšená bojuju s nutkáním sedmispáče vzbudit, ale nakonec se odvážím rozepnout stan a – nic. Opatrně vykouknu hlavou ven a ufff, krom výhledu na Bliznice nevidím žádný zvíře. Vzadu za stanem je černo, stan je mokrý od rosy. Než vyrazíme, je chladno a větrno, ale mrak mizí do pryč a začíná svítit slunce. Stádo koní polehává na cestě kousek od bivaku – takže sluch mi ještě slouží dobře.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Dnešní nejvyšší vrchol si dáváme hned zkraje, spíme v sedýlku pod ním, takže poslední vrcholová čokoláda padá a to jsme ještě nic neušli. Kochám se nevěřitelně krásnou krajinou a nekonečnýma horama… Nekonečný vesmír… odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal… fakt mám pocit nekonečna a jestli mi doteď bylo jedno, kde by mě rozprášili, tak teď vím, že tohle místo jsem si zamilovala. Hory na všechny strany, linie občas narušená stádem koní, ovcí, koz… nádhera. Vnímám ptáky, vítr ve vlasech, vnitřní klid…

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Tempa. Nejvyšší kopec z těch, které nám dnes zbývají. Poslední kopec, který je výš než Sněžka a za ním už začínají nízké křovinaté porosty, zakrslé stromky a výrazně vyšší a hustší borůvčí. U odbočky na Úsť Čorne vyrážíme špatným směrem, po pěkné široké cestě ve směru, ze kterého jsme přišli – chyba lávky. Vracíme se a v borůvkovém svahu vidíme traverzující skupinku – potvrzuje nám, že tam je to správně. K rozcestníku se ale už nemůžeme vrátit kvůli dvěma pasteveckých psům a stádu ovcí, takže jdeme přímo dolů z kopce borůvčím k pěšině ve svahu a psy obcházíme obloukem. Většinou každý den je potřeba obloukem obejít nejedno stádečko hlídané těmihle respekt budícími obludami. Jinak červená hřebenovka je výborně značená, v sedlech jsou rozcestníky a krom kilometráže nechybí ani hodinová náročnost, takže utnout se jako my může jen slepoň, co nedává pozor.

Ukrajina - Polonina Svidovec, 2018

Scházíme do bukových lesů, které nás vítají pod polovinou a jsou úžasné. Sestup na konečných 500 m n. m. není těžký, ale je zdlouhavý a zakončuje nám dnešních třicet kiláků. Úsť Čorne, dlouhá vesnice kolem silnice s pilou a provozem náklaďáků se dřevem. Tady se určitě žádný eko normy v dopravě neřeší. V restauraci Domino doptáváme ubytování se sprchou a večer šašlik s horký čajem. Zelný neboli kapustový salát je moje mana dnešního večera. Pokud miluju něco na ukrajinské kuchyni, tak tenhle salát. No a samozřejmě opět připití hluční Pražáci z vlaku… Vyhýbáme se jim a svorně si s Vlastíkem mlčíme, protože řev na celou ulici už je obstarán:)

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do krásné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi


Diskuse


T. Zana
16:37
18.10.2018

Z. Maw
18:13
18.10.2018

M. Beda
16:00
18.10.2018

Z. Maw
16:51
18.10.2018

Z. Jenny
11:26
18.10.2018

Z. Maw
12:47
18.10.2018

E. Šusová
11:06
18.10.2018

Z. Maw
11:19
18.10.2018

E. Šusová
14:57
18.10.2018

Z. Lika
9:46
18.10.2018

Z. Maw
11:18
18.10.2018

Z. Lika
15:53
18.10.2018

Z. Yga
9:41
18.10.2018

Z. Lika
9:48
18.10.2018

J. Backár
9:38
18.10.2018

E. Šusová
11:07
18.10.2018

J. Backár
11:21
18.10.2018

Z. Jenny
18:11
18.10.2018

Z. Maw
11:08
18.10.2018

Z. Maw
8:52
18.10.2018

Z. Inka
10:28
18.10.2018

Z. Maw
11:01
18.10.2018

E. Šusová
11:07
18.10.2018

Z. Xerxová
6:55
18.10.2018

Z. Maw
7:47
18.10.2018

počet příspěvků: 26, poslední 18.10.2018 06:13