29.8.2016 | Svátek má Evelína






OSOBNOST: Filosof proletářů

17.3.2006

Nu, a kdyby se slon rodil z vajíčka, tedy skořápka by musela být nadmíru tlustá, dělem bys ji neprorazil; musilo by se vymyslit nějaké nové ohněstrůjné dělo.“
Stařík Kifa Mikojevič (Gogol – Mrtvé duše)

Od smrti zarostlého bohéma materialismu, násilí a třídního boje uplynulo v úterý pouhých 123 let. Je to ještě historicky příliš krátká doba na to, aby se noční můra marxismu stala jen neškodnou muzejní relikvií. V naší městské knihovně není od něj nicméně k mání nic – zkamenělé svazky, v našem mládí pro studenty povinné, už skončily pro nezájem v depozitářích. Pobočka na sídlišti prý nějaké knihy má; jelikož tam stojí i nový kostel, který vždycky ráno úporným bimbáním tisíce ateistů hlasitě utvrzuje v jejich světovém názoru, dá se předpokládat, že je tam asi nějaké víry chtivých dost. Tato z nich, třídní, pragmatická a materialistická, o níž jakožto o „víře“ nepochyboval koneckonců ani Marx sám (natolik filosofem zase byl), dodnes není kapitolou tak úplně dějinně minulou …

Karel Marx (1818-1883) měl být původně právníkem, ale studium filosofie jej zajímalo víc; bylo mu dáno celý život se jen s drobnými peripetiemi profesionálně svému koníčku věnovat, byť je kacířsky pojal posvém: „Nejedná se o to svět vykládat, nýbrž svět změnit! (…) Slovem, nezrušíte filosofii jinak než když ji provedete.“ Konec všech filosofií v ideální společnosti, kde jich již ani nebude třeba – grandiózní; kolik už takových definitivních projektů v historii bylo? V jeho době to nicméně vypadalo, že Hegelovým systémem, olbřímím jak chrám a propracovanějším než vitráž, vskutku vše už skončilo – co ještě vymyslet víc? S tou společností to však v 19. století bylo trudné – nově se zrodivší kapitalisté drželi námezdní síly pod krkem tak akorát, aby ten krk byl ještě schopen zase zítra přijít do práce. Stroje člověka neosvobodily, naopak – vrchnost nahradil ještě sprostší továrník, z nevolníka se stal ekonomický otrok. V dějinách se takové přechodné kotrmelce zpět holt stávají. Davy zbídačených nespokojenců se rozrůstaly úměrně tomu, jak se nový, na expandující průmyslové výrobě založený řád vzmáhal. Sociální frustrace doutnaly, společenská situace jako by jen čekala na zapalující jiskru ...

Marx byl o všezahrnujících, syntetických světonázorových systémech (tedy – takových, kde na vrcholu pyramidy věčně spočívá bůh) dobře poučen zejména z děl svých krajanů Kanta a Hegela; hltal však i učení méně oslavovaných, o to však na praxi zaměřenějších myslitelů anglických a francouzských. Načichl tak nejen antináboženskými postoji Feuerbachovými, ale i hospodářskými naukami racionálních ekonomů, které (na rozdíl od těch filosofických) opravdu přinášely hmatatelné výsledky. V hlavě se mu zrodila veliká syntéza těchto vlivů, vycházející vlastně z toho nejlepšího z Hegela (totiž to - jak říkali marxisté -, že „v rozporech roste kvalita“) - na nebývalém ovšem, materiálním základě! To bylo, pohříchu, jako by někdo postavil koně ne před vůz, ale vůz jemu na záda; učitelově slavné triádě, posloupnosti „teze – antiteze – syntéza“, jež vyjadřovala nejen evoluční růst světového ducha v historii, ale i základní logiku každého procesu (totiž, nutné ocitnutí se v nějakém rozporu, jehož vynucené rozřešení vede ke kvalitativně vyšší úrovni), se u Marxe dostalo bizarního vyjádření v pragmatickém a utilitárním dialektickém materialismu: „Pro Hegela je proces myšlení, jejž dokonce pod jménem ideje proměňuje v samotný subjekt, demiurg (tvůrce) skutečna. (…) U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.“ A tak byl monstrózní odkaz zlaté doby německé filosofie „postaven z hlavy na nohy“ - vlastně to znamenalo, že „jsoucí“ jsou nohy, a to ostatní, myšlení, je jejich služebník, jehož by bez nohou nebylo. Kosti učitelů se v hrobech obrátily …

Jak srozumitelné, hmatatelné, pevné! Jak kovářova pěst. Marx však nehodlal zůstat jen dalším teoretickým apologetem Demokritova atomismu; zkušenosti z praktické žurnalistiky i národohospodářské vzdělání mu napověděly, na jakou zúrodnění chtivou společenskou půdu svoji filosofii zasít: „Způsob výroby hmotných prostředků určuje všeobecně společenský, politický a intelektuální proces života. Vědomí člověka není podmínkou pro bytí jeho, naopak, jeho sociálním bytím je určováno jeho vědomí-“ Jak blažen by určitě byl Fichte, kdyby od svého žáka četl tuto glorifikaci kolektivismu, práce pro práci, průměrnosti a tupé váhy kvantity, to vše na úkor svéprávného jedince, naivně snad usilujícího vymanit se sebevědomě z davu. A právě v těchto rudě kalných vodách se Marx chytře projevil i jako aktivní politik: společně s oddaným přítelem Engelsem, který jej nejen materiálně podporoval, ale dělal mu i redaktora (a dokonce prý na sebe věrně vzal i Marxovo nemanželské dítě), vstoupili do Svazu komunistů. Pro toto mezinárodní anarchistické sdružení pak údernými, jednoduchými slovy vyplodili onen nechvalně známý Komunistický manifest, ne nepodobný pozdějšímu Mein Kampfu: „Komunisté (…) prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí!“

Taková polopatická logika nemohla věru o půlstoletí později nezažít nakonec praktického úspěchu. Tupý materialismus vhodně smíchaný s lidským sobectvím toho nejagresivnějšího zrna (to je tvoje, soudruhu, vezmi si to násilím) se objevil ve „správnou“ dobu. Proletáři, ale hlavně ti lumpenproletáři, se skutečně začali spojovat. Co za hrůzy jen nebohé lidstvo čekalo, když samozvaný humanista pilně spřádal šílené plány, jak zlepšit svět; ubírá mu snad na černé historické vině, že chtěl zatočit „jen“ s tou „zlou“ menšinou ve prospěch většiny? Jak se mohl odvážit sám před sebou takhle otevřeně hlásat vraždění? Jak si mohl myslet, že spuštěná vlna násilí udeří jen na tu „správnou, škodlivou“ skálu, a pak se pokojně rozleje do proletářského míru? Vážně se domníval, že lůza opojená krví se v beránčí (společné) ohradě soudružsky obejme na věčné časy a nikdy jinak?

Je to ale jako s tím Akvinským – některé ideály jsou nesmrtelné: kolik je stále těch, co se cítí být ne-li povolanými, alespoň teda oprávněnými „spravedlivě“ zúčtovat s těmi, co jsou bohatí z jejich mozolů? Co potom tedy nějak demokraticky okleštit i atraktivní blondýny a sympatické svalovce, umělce, vítěze sportovních utkání, úspěšné vědce a spisovatele, Beatles a rentiéry? „Všude se teď horuje o budoucím uspořádání společnosti, jež má být zbavena ´vykořisťovatelského řádu´,“ napsal mladší Marxův současník Nietzsche. „Mým uším to zní tak, jako by někdo sliboval vynalézt život, který nezná organické funkce.“ Jiný vrstevník Marxův, evolucionista Herbert Spencer, zase oportunisticky dumal: „Za státního socialismu by vůdcové sledující své osobní zájmy (…) nemuseli čelit jednotnému odporu všech dělníků a jejich moc by nesmírně vzrostla, rozšířila se a upevnila, protože by ji neomezoval jako dnes požadavek pracovat pouze za dohodnutých podmínek. (…) Za těchto okolností by se zrodila nová aristokracie, kterou by masy musely vydržovat svou prací a která by po svém definitivním nastolení měla ve svých rukou víc moci než kterákoli jiná šlechta minulosti.“

„Marxista místo diskuse podává agitaci, místo argumentu násilí davu, místo boje duchovního boj třídní,“ shrnuje dílo neblahého filosofa Emanuel Rádl. „Jak dlouho tato vzpoura proti duchu obstojí?“ povzdechl si začátkem minulého století - ještě že se let příštích nedožil. Trpkou zkušenost s totalitním režimem, jaký si ani tento materialistický idealista docela určitě sám nepředstavoval, zažila většina občanů tohoto státu. Kdeže jsou však polistopadové, naivní iluze mnohých, že spolek gerontů vyklidí politickou scénu přirozenou cestou. Nedávno proběhla tiskem zpráva, jak dělá dnešní KSM (Komunistický svaz mládeže) obstrukce s vypuštěním Marxova přikázání o „svržení kapitalismu násilnou cestou“ ze svých stanov: „KSM nehodlá jakýmkoli způsobem ustupovat od svých cílů, měnit zaměření své činnosti či charakter organizace,“ vyjádřil se prý předseda tohoto svazácko – extremistického spolku. A naše úřady, co na každého skinheada v ožralé (ale uzavřené) společnosti svých blízkých pokoutně si hajlujícího, iniciativně posílají kordony černooděnců s kamerou, s nimi o tom sáhodlouze diskutují! Nemohou však jinak – heslo „s komunisty se nemluví“ už neplatí přinejmenším od té doby, co jejich předsedu hostil náš současný president v Lánech. Karel Marx, kdyby nás dnes viděl, jistě by se radoval …



Diskuse


noragh
10:53
19.3.2006

G. Pašek
21:20
17.3.2006

IS
22:21
17.3.2006

zvedavec
13:19
17.3.2006

VladaPing
14:06
17.3.2006

Zvědavec
17:45
17.3.2006

Taraszátars
14:45
17.3.2006

Stredocech
15:08
17.3.2006

Taraszátaras
15:24
17.3.2006

Karel
21:43
17.3.2006

jeník
22:03
20.3.2006

Karel
9:46
17.3.2006

Taraszátaras
10:22
17.3.2006

Karel
21:08
17.3.2006

cumilek
23:04
17.3.2006

Muki
11:38
17.3.2006

Taraszátaras
12:18
17.3.2006

mafyk at mafyk
15:29
17.3.2006

počet příspěvků: 46, poslední 20.3.2006 10:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.