"Talentovaný dramatik často neumí prózu. A naopak. Mně jde oboje." Gore Vidal

Posledního července v Los Angeles zemřel takřka sedmaosmdesátiletý Gore (Eugene Luther) Vidal, spisovatel zaujatý obzvlášť historií a politikou. Tento Američan hodně pobýval v Itálii a když před nějakými deseti roky navštívil Čechy, tak před ním Václav Klaus neopomněl varovat. Spíš tím udělal intelektuálovi reklamu.

Aktivista však nepřijel jednat s Klausem a raději poskytl rozhovor pořadu Na plovárně, kde se uvedl tvrzením, že není neprohnilých systémů, jen některé jsou prohnilé méně. Anglicky vedenou konverzaci s Markem Ebenem pak ukončil ironickým vzkazem českým politikům, které "všechny obdivuje". Navzdory oné lži zůstal do smrti člověkem, jenž se nebojí stát za vlastními názory, i když se o ně většinou nebije na tribunách, natož pod nimi, a "jen šmodrchá věty" v tichu italské pracovny. "Neškodně tedy," dodal by mnohý politik.

Kontroverzní Vidal je autorem skoro třiceti románů, řady her a mnoha esejů. Byl talentovaný stylista, vynikl jako mistr evokace všemožných prostředí a časových údobí a vedle knih byl schopen produkovat i scénáře. Zůstaly přesto hlavně impozantní, objemné romány, kterými se vracel do historie. Zprvu té nejstarší, pak i méně dávné.

Je faktem, že Truman Capote říká v Rozhovorech s Capotem, že jen jediný Vidalův román, a to Myru Breckinridge (1968), dokázal "aspoň prolistovat", nicméně podobné tvrzení je na diskusi a spíš fór. Zůstává přinejmenším silácké a jednalo se spíš o furiantské šťouchnutí do kolegy. Na rozdíl od Trumana Capota, podle něhož mívají i ti nejlepší autoři vadu, že píší "trochu víc, než by měli", byl však Vidal beze vší pochyby "ryzí grafoman", což pro jednou chápejme i pozitivně.

"Lidé se ptají: Proč píšete?" podotýkal Vidal, "a já zase nechápu, jak někdo může nepsat."

Anebo řekl: "Slýchám od spisovatelů: Mám zrovna tvůrčí krizi. Říkám: Pošlete mi kousek té krize. Vždyť je to úžasné, nemuset psát." Podobně jako zmíněný Capote byl Gore Vidal gay a mnohý z vás (určitě ale s výjimkou autora loni vydané knihy Homosexualita v dějinách české kultury Martina Putny) označí teď tuhle mou informaci za irelevantní, ne-li nemístně urážlivou, nicméně co má být? ptám se. Encyklopedie i třeba kniha Od Poea k postmodernismu (Odeon 1992) stejný údaj uvádějí a konec konců taky ten údaj částečně vysvětlí už zmíněnou posedlost psaním, hlavně ale nespornou Vidalovu otevřenost jakýmkoli jiným systémům. A jistě, každý ze systémů bude nejspíš něčím prohnilý, avšak každý se obvykle stává i metodou, a metody je přínosné obměňovat asi tak, jako by se i politické strany měly občas "prostřídat". A Vidal?

Proti sobě tváří v tvář výslovně stavěl spisovatele typu Grahama Greena na straně jedné a Anthony Burgesse na straně druhé, a to v následujícím smyslu: Zatímco Greene byl typický autor ne snad jedné knihy, ale tím, že "psal stále jedno a totéž dokola", Burgess pokaždé všestranně přispěchal s něčím úplně novým, a sice mu to v padesáti procentech případů nevyšlo, chápe Vidal, ale na druhé straně mu to ve zbývajících padesáti procentech případů vyšlo. Aniž upadl do sebemenšího stereotypu.

"Jak tě to může pořád bavit?" divil se Gore právě Grahamu Greenovi, kterého osobně znal, ale řekl bych, že taky Greena do značné míry chápal: jako člověka tvořícího zpod návalů jisté nepochybné deprese, zatímco Vidal byl "jen" pracovitý, plodný a všestranný. A ne, netuším, jestli občas psal "z deprese" i Anthony Burgess, chápu však docela dobře, že Vidal tvoříval z jiných pohnutek. A zatímco mnoho, ne-li většina autorů začne dříve či později variovat, ne-li sebe samé vykrádat, on se tak sice dočasně také uměl chovat, nicméně jen cíleně a pouze proto, že se potřeboval psaním i finančně zajistit. Jakmile se mu to však povedlo, tentýž princip ho víc nedokázal udržet spoutaného, ač vnějších tlaků na spisovatele si byl i dál zatroleně vědom. A kterých?

Je to snad jasné. "Napsali jste bestseller?" varoval Vidal. "Do smrti po vás budou chtít další. A další. A další nuance stejné modři."

V populární literatuře, dodejme, byl typickým příkladem této tendence třeba původce Čelistí Peter Benchley, nicméně skoro stejně "opičácké" chování je samo sebou a příšerně vlastní i i přehršli spisovatelům mimo "pop". Těch vážně se rozhlížejících po Nobelově ceně.

"Dobrou polovinu intuice měl v tom nejhorším smyslu komerční," řekl Vidal (a teď dávám jen příklad) o Elia Kazanovi, domnívám se však, že rovněž Gore Vidal sám disponoval dobrou polovičkou intuice takového typu a že to rozhodně nebylo nezdravé, nýbrž naopak. Jen tykadla toho druhu mu také umožnila přežít, ba zbohatnout psaním, když si v pravý čas dokázal i přesně zjistit, co se žádá. Pod pseudonymem Edgar Box totiž zvládl i detektivky.

Ale především chápal lukrativnost televizi, pro kterou roku 1954 adaptoval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. A je i autorem známého filmu Caligula (1979). Spřátelil se například s hercem Paulem Newmanem a žil i tímto světem, nicméně Hollywoodu jen proto nepřestal říkat Hollyjungle. Se svou sebejistotou tak mohl činit. S klidem. A skutečnost, že věci, které si o nás myslívají druzí, nemívají větší cenu než věci, které o sobě sami víme líp, a že bychom si to měli uvědomit co nejmladší, sdělil Vidal i v čase své návštěvy v Praze - a dodal, že spisovatel podle jeho mínění do vysoké míry splývá s vlastní pamětí a kupř. Hemingway - podle jeho názoru - spáchal sebevraždu i proto, že mu elektrošoky lékařů bojujících (teď zase s tou Hemingwayovou) depresí postupně vygumovaly paměť. Ano, právě paměť.

Ale abych připomněl aspoň některá fakta.

Vidal byl vnuk senátora za stát Oklahoma a syn alkoholičky a leteckého instruktora z vojenské akademie Werst Point, kde se narodil 3. 10. 1925. Za války sloužil u námořnictva a roku 1946 debutoval románem o utkání lidí s živly pojmenovaném podle aleutského hurikánu "Williwaw". Už v dalších románech Město a sloup (1948) a Komfortní sezóna (1949) nastolil motivy homosexuality, ale čím dál víc se pak radši věnoval tomu, "co si třeba Lincoln myslil o otrokářství", než aby se zabýval pouhou problematikou rozvodu", jak trefně shrnul své zaměření. A právě o Lincolnovi (1984) vypráví i jedna z jeho nejlepších knih, která tohoto presidenta ani zdaleka nezjednodušuje jenom na nějakého "lovce upírů" alias otrokářů, jak se to aktuálně děje v jiném bestselleru a jeho filmové adaptaci.

V padesátých letech přitom Vidal začínal sérií románů z daleko vzdálenější minulosti, ve kterých adoroval představitele starých zemí a říší i vč. Richarda Lví Srdce (viz rytířský román Pátrání pro králi, 1950) anebo Flavia Claudia Juliana (Julianus, 1964, česky 1992), což byl relativně asketický a sociálně smýšlející Říman, který však až příliš brzy zahynul ve válce s Peršany.

Vidalovo známé drama Návštěva na malé planetě (1957) sepsané za éry létajících talířů a paranoidního strachu z ruských špiónů původně vzniklo jako televizní hra. Jiná jeho hra Ten nejlepší (1960) vtahuje diváky do předvolební kampaně a Vidal ji přepracoval i do filmu (1964). V románu Burr (1973, česky Skandální život Aarona Burra, 1991) pak autor mapuje dřevní léta Spojených států.

Bezesporu poněkud paranoidní Vidal se po vzoru svých předků občas pokusil vstoupit i do skutečné politiky. Tak např. roku 1960 ho tlačila vdova po presidentu Rooseveltovi Eleanor až do Sněmovny reprezentantů a unikl jen o vlas. A roku 1982 zas získal v Kalifornii co kandidát do senátu skoro půl miliónu hlasů. Ale tuším, že se ani zde moc nemýlil Truman Capote, když to shrnul následovně:

Vždycky jsem měl dojem, že Gore Vidal anebo Norman Mailer dělají politiku jen proto, aby získali zdarma publicitu. Nemohli být přece takoví cvoci, aby si mysleli, že je někdo zvolí.

Tuto svou krátkou vzpomínku na nedávno zesnulého uzavřu drzou Capoteho anekdotou o něm v překladu Aleny Přibáňové, kterou jsem bez problémů nalistoval v Grobelově knize Conversations with Capote (1985):

Byl to právě Camus, kdo redigoval překlady dvou mých knih (vzpomíná Capote), a při té příležitosti jsme navázali velmi zajímavý vztah. Gore Vidala to vždycky štvalo, a tak všude tvrdil, že jsme se s Camusem neznali, ačkoli opak byl pravdou. S Camusem jsem spolupracoval, ale Gore to prostě nemohl přijmout. Nevím proč, vždyť Camus vůbec nebyl jeho typ. Gore má rád jen malé tanečníky.

Vidal mu ovšem prostřednictvím téže knihu invektivu vtipně vrací v odpovědi jisté zde citované novinářce, která se ho roku 1976 přeptala, zda se s Capotem "v poslední době" setkal:

"Ne, viděl jsem ho jednou před dvaceti lety a mám dojem, že je to až příliš často. Potkali jsme se u Dru Heinze, neměl jsem brýle, automaticky jsem setřel nějakého dotěrného teplouše – a on to byl Capote."

P. S. Vidalův žárlivý kolega Truman Capote hodnotil ovšem spolu s ostatními vysoce Vidalovy eseje, i když hlavně ty, při jejichž psaní Vidal "udržel v rozumných mezích" svou nenávist k tomu, o kom zrovna psal.