Minulý týden byla v Galerii Portheimka po více než roce, který uplynul od smrti Oldřicha Škáchy, otevřena výstava pod názvem Nejen fotograf Václava Havla.

Oldřich Škácha

Název je to přiléhavý, protože Olda byl ve skutečnosti hlavně o mnoho let dříve a až do své smrti fotografem spisovatele Pavla Kohouta, který mu Václava Havla poprvé představil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu roku 1967. A to je právě ten sjezd, který se zapsal do dějin, protože odstartoval proces, kterému se říká Pražské jaro. Tam také Milan Kundera položil asi nejprovokativnější otázky, když zopakoval slova Huberta Gordona Schauera z roku 1896: Co jest úkolem našeho národa? Stojí naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?

Charakteristické pro Oldu bylo, že přestože se tohoto sjezdu mohl zúčastnit a měl u sebe fotoaparát, neudělal tam ani jediný snímek. Důvod, jak mi vysvětlil, byl jednoduchý: Tím, jak se tam svobodně mluvilo a volalo po zrušení cenzury, odpovědnosti za budoucnost národa, byl tak fascinován, že nedokázal fotografovat. Tahle zkušenost byla pro něj důležitá, od té doby věděl, že pořádně fotografovat, sledovat světlo, osobu, gesta, oči, zabere celou jeho kapacitu. Říkal: „Neumím dělat pořádně dvě věci najednou.“

A pořádek, to je slovo, které k němu patřilo: Stačilo vejít do jeho ateliéru v jednom ze starých paláců v Thunovské ulici, kde, pracoval-li dlouho do noci, i přespával, a člověk si nemohl nevšimnout - kromě dokonale vedeného archivu - jeho vzorně vyleštěných a srovnaných bot, v nichž měl kopyta, aby držela tvar. Nad nimi visela vzorně vykartáčovaná saka a pověšené kalhoty s ostrými puky na ramínkových svorkách.

Nezapřel, že byl synem dobrého krejčího. Na Hrad se v prvních dnech po roce 1989 svým dokonalým oblečením, vůní, vystupováním, vysokou a štíhlou postavou, kterou korunovala bílá hříva, hodil víc než většina nového personálu, která se rekrutovala z bohémského prostředí, takže člověk tam mohl potkat i známou herečku na koloběžce.

Před tím ale dvacet let, právě kvůli stykům se zakázanými spisovateli, mu bylo znemožněno pracovat v jeho profesi. Dělal ledacos, v četně zahradníka na letohrádku Jakuba Krčína na Kratochvíli, kde byl kastelánem malíř Aleš Krejča. Přitom soustavně fotografoval hlavně dění kolem Pavla Kohouta a jeho ženy Jeleny Mašínové.

V té době taky začal víc pít a kdyby mu právě Kohout v roce 1992 nezaplatil protialkoholní léčbu, zemřel by mnohem dříve než ve dvaasedmdesáti letech. Holt teprve když je člověk dostatečně mrtvý a čas vyřadí naše city, zahlédneme jeho výkon v přesnějších konturách. Oldřich Škácha je nepřehlédnutelný, protože zůstal věrný sám sobě: soustředil se pouze na fotografování lidí se silným příběhem, kteří ho fascinovali už v roce 1967, a to i v dobách, kdy se jich ostatní báli.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel