19.3.2024 | Svátek má Josef


NĚMECKO: Den poté (2)

17.3.2016

Čas štěpení

Jestliže se dvě hlavní strany na politické scéně sblíží tak, že mezi nimi přestává být rozdíl, má to zákonitě nějaký účinek na okrajích. Zásadovější voliči se začínají cítit poněkud opuštěni a tradiční stranickou loajalitu nahlodává červík v podobě myšlenky „co já tady vlastně ještě dělám?“ Trvá-li situace dlouho, vznikají odštěpenecká hnutí, která hledají příznivce v uprázdněné části politického spektra. A přesně to se stalo v Německu.

První skupinou, která se odtrhla od konglomerátu velkých stran, byli programoví levičáci. SPD s její podporou velkokapitálu, neoliberalismu či transatlantických obchodních vazeb (např. obchodní smlouva TTIP) byla pro svoje marxistické křídlo stranou nevhodnou k životu. V roce 2007 tak fúzí bývalých východoněmeckých komunistů (SED) a západních levicově orientovaných ex-sociálních demokratů vznikla „Levice“ (Die Linke), partaj, která sbírá hlasy bývalých zklamaných voličů sociální demokracie. Jedním z významných dezertérů se stal sárský socialista Oskar Lafontaine, který přeběhl k Die Linke i s nezanedbatelnou částí levé frakce své rodné SPD. Strana sbírá hlasy hlavně v bývalé NDR, kde za sebou znovusjednocení zanechalo značné množství strukturálních problémů a tím i lidí nostalgických po bývalém režimu, kdy všechno bylo jaksi jednodušší a nezaměstnanost činila oficiálně nula procent.

Na pravicovém křídle došlo k rozštěpení scény až koncem roku 2012, kdy se v Berlíně začalo vážně hovořit o tom, že pro zachránění eurozóny bude nutno do Řecka nalít větší množství německých úspor. To bylo na konzervativce a ekonomické liberály v rámci CDU trochu „silné kafe“. V únoru 2013 tak vznikla Alternative für Deutschland, která začala sbírat příznivce mezi zklamanými voliči CDU. Měla docela úspěch. Ač byla založena jen pár měsíců před federálními volbami, získala hned 4,7 % hlasů, takže se jen velmi těsně nedostala do spolkového sněmu. Je možné, že kdyby tehdy získala o jeden procentní bod více, dnes bychom stáli před zcela jinou situací.

AfD zabodovala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, kdy úspěšně poslala do EP několik europoslanců. Další rok nicméně strávila váháním o tom, čím vlastně chce být. Její zakladatel, profesor ekonomie Bernd Lucke, se snažil tvrdě držet kurz sociálně i ekonomicky liberální strany. Jenže libertariánské pojetí politiky nebývá pro voliče moc přitažlivé. Preference strany se tak pohybovaly kolem 4 %. Pak přišla na jaře 2015 migrační krize.

V německém politickém spektru schází dlouhodobě mainstreamový národovecko-patriotický proud. Německé obyvatelstvo bylo po válce tak důkladně ujařmeno pocitem viny za válku (Kriegsschuld), že cokoliv, co zavání národní hrdostí a němectvím, je považováno za nacistické a fašistické. Napravo od CDU/CSU neexistovala dlouho žádná větší strana, panovalo tam fakticky vakuum. Jenom na ultrapravém okraji živořila NPD, skutečná neonacistická strana, která sloužila jako pohodlná celospolečenská sběrna radikálů a kolem níž se občas prováděly obřadné tanečky s pokusem o její úřední zákaz. Tento stav ale byl čím dál hůře udržitelný, tím spíše, že v Německu přibývalo přistěhovaleckých čtvrtí a kulturních konfliktů kolem nich.

Členové AfD poznali loni v létě v migrační krizi příležitost, jak se na německé politické scéně vyprofilovat. Zakladatel strany Bernd Lucke byl sesazen z funkce předsedy, jeho místo zaujala východoněmecká vědkyně Frauke Petry a AfD se začala věnovat hlasité kritice imigrační a azylové politiky německé vlády. Protože byla v tomto ohledu prakticky jediná, její preference začaly růst.

Nová protiimigrační rétorika AfD vyvolala na politické a mediální scéně skandál. Ještě daleko více než dříve se projevilo podivné sjednocení ostatních stran politického spektra. Místo toho, aby se předvolební boj vedl mezi jednotlivými stranami, začal čím dál více nabývat charakteru „všichni proti AfD“. Předsedové zavedených stran odmítali vystupovat v debatních pořadech, kam byl pozván někdo z AfD. V celostátních i regionálních novinách vycházelo několik útočných článků denně a konfrontace se neomezila jen na slova. Radikálové z Antify napadali schůze AfD, zapalovali auta členů AfD, rozbíjeli okna domů, po jednom vylepovači plakátů AfD se dokonce střílelo. V této hysterické atmosféře proběhly první velké volby od začátku migrační krize – zemské volby v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a v Sasku-Anhaltsku.

Jejich výsledky si zaslouží komentář, který najdete ve třetím díle.