Tož tedy vyměníme sódkyňu, zaznělo z Olomóca, když soud napodruhé zprostil Janu Nečasovou a tři bývalé zpravodajce Kovandu, Páleníka a Pohůnka viny za zneužití Vojenského zpravodajství. Olomoucké vrchní zastupitelství běsní, protože rozhodnutí soudu potvrdilo grotesknost Ištvanovy razie před třemi lety, jež vedla k pádu Nečasovy vlády.

K druhému osvobozujícímu rozsudku došlo shodou okolností, nicméně s vnitřní logikou v týž den, kdy plukovník Šlachta potvrdil svůj odchod do civilu. Kdyby odstoupil i Ivo Ištvan, pak by to bylo v pořádku, konec konců i Šlachta pyká za to, co Ištvan spískal.

Nicméně je dobře si připomenout, že zde neběží spor o korektnost a nekorektnost. Že Nečas udělal ze své sekretářky carevnu a posléze manželku a že zavedl kolem sebe byzantinské poměry, o tom psaly otevřeně noviny ještě v době, kdy to vesele kvetlo a ostuda největší – Nečasovo okolí to trpělo a nikdo neměl tu odvahu se vzepřít a upozornit na to. Že taková vláda musela jít směrem pekelným, to je naprosto v pořádku a ostatně je to i důkaz, že očistné procesy v demokracii fungují, jakkoli to někdy dlouho trvá a skřípe to. Z hlediska veřejného je tedy vše v pořádku, Nečas se svou milenkou a nyní manželkou jsou mimo veřejný prostor. Zdá se však, že mocenské orgány tehdy podlehly vlivu dojmu bez ohledu na principiální otázku, zda to půjde dokázat u soudu. Já mohu vědět zcela bezpečně sto a jednu věc, ale mohu to dokázat u soudu? Seriózní policista si tuto otázku samozřejmě klade dnes a denně.

Ištvanovo „tož tedy vyměníme sódkyňu“ je ve svých důsledcích větší skandál, než obrněné přepadení Úřadu vlády s konečným výsledkem zabavení kabelek bez účtenky. Je smutné, že to Ištvan neodskákal a neodskáče hned tak, aspoň ne v dohledné době.