V minulosti, obzvlášť za období Brežňěvovy vlády, si nikdo z reportérů nedovolil řešit objímání politiků, vřelé líbání na ústa, natož nějaké podávání ruky, jak je tomu dnes u amerického prezidenta. Čím si to Donald Trump zasloužil?

Patrně tím, že do politiky nevstoupil jako neznámý muž, ale jako podnikatel, za kterým byly a jasně jsou vidět nemalé výsledky: nepřehlédnutelné mrakodrapy, úsilí a odvaha výjimečného člověka. Vstupem do politiky na sebe soustředil nebývalou pozornost všech médií, jaká se nepodařila snad nikomu jinému. Hovořil jiným jazykem, než na jaký byli lidé zvyklí, hovořil otevřeně, stručně, jasně. Jeho slovům rozuměl každý, i ten poslední kamelot na ulici. Jedni byli překvapeni, druzí šokováni.

A v rozporu se starými časy, které ještě pamatujeme, žádného politika americký prezident nelíbá na ústa, ale jen tiskne ruku. A že netiskne každému ruku stejně, protože ve stisku ruky je řečeno vše, je logické. Vlažný stisk ruky není třeba vysvětlovat. V jiném stisku ruky je úcta, obdiv, upřímnost a v poslední míře i sympatie. Takový stisk bývá pevný a od něj jsou odvozeny i jeho vteřiny. V takovém stisku není možno hledat neupřímnost a dominanci. A není třeba na takový detail upozorňovat a zneužívat ho ve prospěch jednoho politika na úkor druhého.

„Odveta za Brusel? První kolo souboje mezi Trumpem a Macronem skončilo v Bruselu vítězstvím... V Paříži přišla odveta.“

Jaký cíl sledují reportéři, že takto píší a počítají sekundy stisku s každým představitelem státu, kterému Trump podá ruku? Proč upřímný stisk kvalifikovat jako drcení ruky a submisivní gesto, které přechází do pozice síly? Kde berou tu jistotu? Snad ne proto, aby Trumpovi ublížili?

Naskýtá se otázka, zdali reportéři svobodu slova nezneužívají.