Šestadvacetiletá zpěvačka a dědička hotelového impéria Paris Hiltonová patří mezi momentálně nejčastěji frekventované mediální celebrity. Podle indexu Yahoo Buzz, který monitoruje nejčastěji vyhledávaná slova v internetu, se loni umístila na pátém místě. Mimochodem první místo na tomto žebříčku obsadila rovněž zpěvačka pop music Britney Spearsová. Agentura Associated Press učinila v únoru ojedinělý test. Rozhodla se, že celý týden žádnou zprávu o Paris Hiltonové do svého servisu nezařadí. "Šéfové chtěli zjistit, co se stane, když tenhle fenomén, tuto kreaturu éry internetových drbáren, nebudeme celý týden pokrývat. Všimne si toho někdo?" píše se v textu, který to komentoval v servisu AP. A tak centrála AP v New Yorku rozeslala do redakcí svých poboček e-mail s instrukcí, aby se redaktoři týden eskapádám Hiltonové nevěnovali. Moratorium začalo 19. února. Poslední větší zprávou byla reportáž z operního plesu ve Vídni, kde Hiltonová prý namíchla pořadatele tím, že během celého večera zívala.

Hiltonová byla agenturou opomíjena týden, i když normálně o ní přináší svým klientům v průměru dvě zprávy denně. Informace se nejčastěji týkají modelčina soukromého života
Od 19. do 27. února byla tedy Hiltonová systematicky ignorována tímto zdrojem informací a svět se (kupodivu) nezbořil. Během těchto sedmi dní slavná blondýnka stačila oslavit své narozeniny, účastnila se několika akcí a – jak připomíná česká agentura Korzo - opět se jí podařilo důkladně se opít.

Žádný z 10 tisíc klientů AP se ale o ničem z toho nedozvěděl, dokonce ani o tom, že byla Paris zadržena kvůli řízení s propadlým řidičákem, ani o tom, že se zúčastnila Midwest Beauty Show v Chicagu, kde nadšeně rozdávala autogramy. Stejně jako kdykoli jindy ji prý fanoušci zasypávali od hlavy až k patě dárky a radovali se, že mohou svůj idol vidět na vlastní oči.

Tento banální příběh před nás klade otázku: má vůbec svět médií takovou moc, jakou mu přisuzujeme? A má smysl se média pokoušet vylepšovat, předělávat k nějakému „vznešenějšímu“ obrazu? Jednu celebritu ignoruje jedna z nejdůležitějších zpravodajských agentur a efekt je nulový. Ta otázka pak má samozřejmě i odvrácenou stranu: má smysl o celebritách typu Paris Hiltonové vůbec psát, když jejich věhlas žije beztoho vlastním životem, nezávisle na vůli a názoru redakcí a vydavatelů? Není to jen ztráta času redaktorů a rozhazování peněz tiskáren?
Zásadnější otázkou, myslím, je povaha samotné žurnalistiky. Často si stěžujeme na to, jak se tato profese bulvarizuje. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Zůstaňme u naší zpěvačky. Server Novinky.cz, spjatý se seriózním zpravodajským deníkem Právo, se během jediného měsíce o Hiltonové psal čtyřikrát. K titulkům snad není třeba nic dodávat:

Paris Hiltonová bude zaučovat panice (5.2. 2007)
Hiltonová dostala za řízení v opilosti podmínku (23.1. 2007)
Za noc s Paris Hiltonovou nabízí Vídeňák milión dolarů (12.1. 2007)
Paris Hiltonová nechce nafukovací pannu ve své podobě (6.1. 2007)

Jestliže takto o celebritě showbusinessu píše seriózní médium, snadno si představíme, jak vypadají referáty o zpěvačce v médiích programově bulvárních či společenských. Důvody bulvarizace seriózních médií mohou být různé. Nejčastěji se uvádí snaha vydavatele přiblížit médium předpokládanému vkusu širokých mas. Tento proces proběhl nejen v Právu, ale i třeba v Mladé frontě Dnes. Deník se hemží informacemi, které mají často spíše atraktivní slupku, než významný věcný obsah. To ale nebrání novinám samotným dále se prezentovat jako tisk seriózní. Tím se ovšem posouvají hranice a mění optika.

Podobnou logiku, která platí pro svět pop music, můžeme snadno uplatnit i na svět politiky a politiků. Určitě bychom našli slušnou řádku jmen politiků, kteří „žili“ vlastně jen proto, že o nich psala média. Nejčastěji bývá připomínám exsenátor Václav Fischer, kterého respondenti průzkumů svého času pasovali na „nejužitečnějšího“ politika, dokonce se v médiích (např. právě v MF Dnes) zcela vážně spekulovalo o jeho presidentské kandidatuře. Přitom Fischer za dva roky v Senátu nevykonal vůbec nic, kromě toho, že se přičinil o zákon o povinném pojištění cestovních kanceláří, což byl ovšem jeho hlavní profesní zájem: v té době vedl jednu z dominantních cestovek a v jeho zájmu bylo zavedením povinného pojištění v podstatě eliminovat drobnější konkurenci. Ale to jen na okraj.

Na příkladu Václava Fischera je dobře vidět, jak média dokážou vyrobit celebritu doslova z ničeho. Někdy se na výsluní dostávají – díky médiím – celé politické strany (Unie svobody) či uskupení (Čtyřkoalice z roku 2002), jejichž existence byla víceméně virtuální a účelovost na první pohled patrná. Což médiím nijak nebránilo vyrábět z jejich účastníků celebrity. Nabízí se v této souvislosti trochu jinak položená otázka: kde by tyto „celebrity“ byly bez médií? A ptejme se dále: do jaké míry se o pád Stanislava Grosse zveřejněním jeho bytové kauzy zasloužil Jaroslav Kmenta? Jaký podíl na strmém kariérním pádu Jiřího Čunka mají dnešní redaktoři novin, rádií a televizí? A souhrnně – nepřisuzuje se v našich médiích politice a politikům vyšší význam, než opravdu mají? Jsou opravdu nutné všechny ty nedělní televizní debaty politiků, které místo zjevování faktů slouží k propagandě názorů a vytváření umělých hodnot? Vyvolávali by naši politici u veřejnosti alespoň tisícinu takového spontánního zájmu, jako ta blonďatá zpěvačka, kterou média – byť na chvíli – ignorují?

(Psáno pro Česká média)