„Je to druhý Stanislav Komárek.“ „Je to ještě nerozvitý Standa Komárek.“ Tak tyhle dvě věty jsem slyšel a... Hm. „Jděte už mi někam s Komárkem, copak má jenom on patent na rozum?“ povídám. Za chvíli budou Sterna přirovnávat k Bělohradskému, potom ke Hvíždalovi a… To už teprve nevydýchám. Ne. Ale pak… jsem se taky začetl do Sterna.

1.

Po publikacích Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006) a Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2006) přihodil tenhle bytostný ironik, mediální teoretik a esejista (nar. 1977) na trh i se svou neokoralou kůží i soubor úvah Anální vesmíry (úvod do psychoanalytické sémiotiky).

V nitru té modré knihy věru nespoutaně a dál rozvíjí svou psychoanalytickou teorii kultury. Celek sestává z patnácti kapitol uvedených Poněkud podezřele dlouhým návodem k použití této knihy a uzavřených zbytečným povzdechem Muž Freud a modernismus. Následují Poněkud podezřele rozsáhlé poznámky a „povinná“ Literatura.

2.

Úvodní kapitola Sternovy práce (spíše přece jen ale souboru prací) se odvážně pokouší o jakousi rozcvičku a za téma si k tomu bere definování nudy, která jest podle psychoanalytika Otto Fenichela „chvílí, v které přestáváme chápat cíl vlastní pudovosti“.

Literárně situaci nudění se znázorňuje třeba i román Alberta Moravii Nuda (1960), jehož hrdina testuje šance, díky kterým by mohl nudu rozptýlit. Co třeba zkusit trochu sadismu? řekne si. Ale v téže řadě marností stojí i ohňostroje obžerství, „chlastu“, kouření, ale i žvýkání. Obecně vzato však vykonávání jakýchkoli monotónních úkonů (včetně zatloukání hřebíků, natírání, práce u pásu…) a nuda pak je (čtu-li dobře) „pokaždé i nerealizovanou masturbací“. Už s touto definicí bych si dovolil a dokázal polemizovat, ale od toho tady, myslím, nejsem. Chci jen referovat o knize. Kdo chce, sežene si ji, jiné možná odradím. Jene Sterne, promiň!

3.

Druhá kapitola jeho (opravdu trochu „neukázněné“) publikace (Stanislav Komárek je proti Janu Sternovi stejně pořád bůh) zkoumá mýty coby literární pojednání o psychickém vývoji lidstva i jedinců. Role lidí doplňují party bohů. A vzájemný vztah? Podobá se chvílím, ve kterých rodiče přenášejí své vlastní problémy a svá vlastní omezení na děti, což se děje permanentně, připusťme si to. A otázka skoro vždy stojí: „Kdo byl můj otec?“

Na druhé straně se ale toto přenášení vyskytuje i v opačném gardu. Méně často. A Stern dále srovnává bájesloví i se současnými psychiatrickými příručkami a typicky sternovskou je věta, jíž (a jak zapáleně!) pokračuje i v dalším výkladu: „Mýtus se často projevuje jistou rozkošnou a typickou freudovitostí.“

Ale vážněji. Až od starých Sumerů a Chetitů se Stern ladně přehupuje k popkultuře a například až do televiznímu seriálu Létající Čestmír a opět jsou to až „součkovsky příčné řezy“ realitou i pseudorealitou, které si dovoloval už v předchozích dvou knížkách.

4.

Třetí kapitola se pak zpola marně pokouší zodpovědět otázku, nakolik je pokroková bible a je-li vůbec pokroková, tak proč. Už vzápětí se ale autor zaobírá i markýzem de Sade, a to včetně jeho „vůbec nejčistších ukázek orálně-análních vesmírů“. Dávno již před Sadem ovšem ve Starém zákoně nacházíme scény na téma vítězství oidipovského řádu nad „orálními a análními démony“.

Odvedeni jsme ovšem i mezi stránky židovské kabaly a tudy až do známé pověsti o Golemovi. Roztěkanost výkladu je zde, podotýkám, jen zdánlivá, na druhé straně však přiznejme, že až přílišná úspornost některých výkladových pasáží knize škodí.

Ani v textu, ani poznámkách na konci třeba Stern (se svou ležérní samozřejmostí znalce) nedefinuje řadu pojmů. Ne každý ví, že Tóra je souhrnný název pro pět (rozporuplných) Mojžíšových knih. Ale dobrá… Právě tuto pětici Stern pak vnímá jako „nejrevolučnější“ literární dílo dějin a zdůvodňuje to tím, že Tóra prvá nastolila boj mezi autoritářstvím a humanismem (jak ale postřehl už Erich Fromma), respektive mezi autoritářstvím a ateismem (jak to interpretuje Jan Stern).

5.

Čtvrtá kapitola se jmenuje Prd svatý (orál-analita v evangeliu a křesťanství) a nemá oproti mému očekáváním takřka nic společného s Uměním pšouku, nebo aspoň ne tím, jež kdysi v Deníku génia zveřejnil Salvador Dalí (česky 1994).

Stern v té části víc analyzuje Ježíšovo nepochybné sebezbožňování a nepokrytě narcisistické Kristovy výroky. Typu „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden!“

„Proč byl pro Ježíše tak klíčový generační střet?“ ptá se Stern. Probírá i četné Kristovy infantilní rysy. Některé věci byly podle Krista vždy dobré už ze své podstaty, zatímco jiné označil z podstaty za zlé. Měl na to však právo? A není to snad typicky dětský způsob soudů? ptá se Stern. „Dobrý může vykonávat jen dobro, zlý jenom zlo.“ Představa je to nesporně metafyzická a podle Melanie Kleinové plyne z dětské víry v „dobrý a zlý prs“, ale je to i idea o zlém slovu jako ještě nebezpečnějším fenoménu než jakým je zlý čin, tedy vlastně možná nebezpečná idea s dalekosáhlými důsledky v historii.

6.

Sterna tu obzvlášť zaujalo „nejzběsilejší z evangelií“, totiž Janovo. Jeho charakter vede Sterna dokonce až úvahám nad paranoiou jako takovou. Sleduje věrně i roli sexuality v jednotlivých evangeliích a Ježíšova teze, že má myšlenka tutéž hodnotu jako čin, se mu jeví jednoznačně jako vize psychotika.

Dále se autor bez skrupulí nevyhýbá ani teorii o Ježíšově homosexuálním vztahu k učedníku Janovi, který, aspoň podle biblického textu, „spával na jeho klíně“.

Leží tu klíč ke sveřepému odporu církve vůči homosexualitě? ptá se Stern. A bez ostychu nám pak vypráví o „církevním popření“ latentně homosexuálního Ježíšova traumatu a na paškál si bere i sado-masochistický aspekt ukřižování, které už D. W. Winnicott považoval za „vůbec nejčistší symbol deprese“.

7.

Díky Sternovi jsou nám vzápětí ale přiblíženy i některé pasáže brilantního Freudova spisu Dostojevský a otcovražda a v další části pak smysl dělení epilepsie na organickou a afektivní. Podobně jako kdysi Ludvík Souček mapuje Stern problematiku opravdu jaksi prostřednictvím „řezů napříč“, přičemž vedle „anální symboliky prasete“ rozebere i extrémní oidipovský komplex u Martina Luthera a Lutherovu „naprostou analitu“, která byla tomuto zakladateli protestantismu „tématem všech témat“. Čtenář odmítající odvahu těchto kombinací a rychlost střihů, ten ovšem začíná na takových místech listovat.

8.

Co vůbec obnáší „anální charakter“? ptá se konečně Stern. Kupř. dánský psychoanalytika Erik Homburger Erikson charakterizuje podobné založení následovně: Extrémní podezíravost, obsesivní skrupulóznost, morální sadismus a neobyčejný zájem o špinavé myšlenky a předměty. I Luther měl všechny tyto vlastnosti. Stern to pak rozebírá hlouběji a následuje vcelku brilantní odbočka až ke vztahu křesťanů a židů, přičemž „ti první ty druhé na rozdíl od nacistů potřebují“. Ocitáme se ovšem opět u Freuda a u jeho pátrání po příčině nutkavé Ježíšovy potřeby zemřít. Jak ta touha vznikla? Stern ji klade do souvislosti s Ježíšovým voláním otce, který „ho opustil“, a na konci další kapitoly nachází nejen příčiny obecného fanatismu, ale i příčiny terorismu. Přinejmenším na mne pak působí vůbec všechny pasáže na téma křesťanství jako snad nejpřínosnější v knize, zatímco třeba hned následující kapitolou zkoumá Stern orál-analitu v magii, což je už více kuriózní, a uvažuje třeba o vztahu mandragor a masturbace či o společné podstatě magie a poezie (Novalis).

9.

V další kapitole (protože postupuji systematicky i „odvážným“ textem) Všichni ostatní budou larvami se pak „řeší“ tři známé strachy. Strach z pohlcení cizím pohledem (ale třeba i počítačovým programem), strach z imploze (tedy z toho, že do nás může něco proniknou) a strach ze zkamenění, z petrifikace, a tedy z našeho pádu do stavu pouhého vegetování na bázi věci. Podobné obavy žijí v člověku odpradávna a den co den, dál a dál surově devastují identitu mnohých z nás. A jen ti, kdo je dokáží vystrnadit, nakonec opravdu vítězí i sami nad sebou.

10.

Další část knihy znázorňuje „orál-analitu“ i jako přímou součást schizofrenie a ve stavu jejího „zápasu s nicotou“. Opětovně se autor jako by zdvíhá z hlubin deprese, aby se poohlédl po samém „Bohu mystiků“, a tady si pak veledůkladně pomůže až snad příliš zevrubným rozborem románu Ano (česky 2007) od Margarity Karavanou (který mu očividně učaroval).

Hned následující kapitola o „orálu a analitě v Tarotu“ je podle mého názoru opět trochu moc kuriózní, nicméně přítomný zde rozbor pohádky Sůl nad zlato snad ospravedlní ostatní. A sůl? Vnímána ovšem co sexuální tělesnost.

11.

Další část? Autor ji věnuje orál-analitě v umění, přičemž ale nelze opominout, nakolik přiznaně vychází z Freudovy stati Nespokojenost v kultuře. Stejně podnětné, ale asi původnější jsou následující stránky Ženský masochismus a čtyři druhy homosexuality. Autor obratně analyzuje i další pohádku Boženy Němcové Růžové poupě, ale pak bohužel až moc dlouze rozebírá jediný vlastní sen, což není přesvědčivé.

A přinejmenším tady (a občas i jinde) dosazuje Stern pregnantní významy i na místa, kam tyto nepatří. Někdy je ovšem nelehké ty situace odhalit a vůbec zahájit polemiku, protože Stern je vcelku těžko uchopitelný a zručný ekvilibrista. Jazykový – i myšlenkový.

V této části knihy však se ocitáme dokonce ve světech Jaroslava Foglara a podnětné jsou pasáže o represivnosti patriarchátu v kontrastu s rájem matriarchátu. Ano, právě toho matriarchátu, v kterém i Jaroslav Foglar v podstatě žil. A právě tady nám autor příhodně přiblížil i teze antropologa Bronislava Malinowského, jinak autora knihy Sex a represe v divošské společnosti (1927). V této knize odvážně polemizoval s Fredovým Totem a tabu, ale fakticky s celou psychoanalýzou.

Té si ovšem Stern váží, snad až moc. V kapitole Psychoanalýza vegetariánství obhajuje i tento přístupu ke stravování a připomíná neuvědomělé vegetariánství co obranu „proti orálním touhám“. Řadu aspektů problému znázorňuje i na staré praxi Indiánů, přičemž klíčová otázka podle něj zní: Váže se k masu cokoli slastného?

Odpovědí je pochopitelně: Jak pro koho.

12.

Orálem-analitou v moderní pohádce se zabývá další kapitola. Propírá opět všelicos. Milerova Krtečka, Poldu a Oldu (chlapce a skřítka) z příběhů Petra Chvojky a Stanislava Havelky atd. A autor nás tak dostává až ke dvojicím obecně, a to nejen už pohádkovým (Chalupáři, Pávek a Otík z Vesničky střediskové…). Chvíli se věnuje i hrdinům slavného Čtyřlístku a dlouze je zohledněn vztah Čechurova Maxipsa Fíka s jeho paní, holčičkou Ájou. Moderní pohádkou pak proplujeme až do kapitol o pop-kultuře a kýči, přičemž se Stern zaměřil na Spielbergovo pojetí dětství a přidává i chytrou analýzu filmů E. T., Čelisti a Jurský park.

Na dalších stránkách se pak až proklamativně snaží o co nejaktuálnější pohled na „hrdinu naší doby“, ale vychází přitom výhradně z rozboru Antonioniho Zvětšeniny… Následující kapitolou Návrat k Ďáblu pak už knihu pouze doplňuje o analýzu fetišismu. Ukazuje však i konzum co další formu sexuality a „ďábelsky“ vše pohlcující oralitu co jádro soudobého konzumu.

A analita? Je i klíčem k reklamní ikonografii, jak už postřehl Václav Bělohradský.

13.

Kdybych měl shrnout, je třetí Sternova knížka opět neukázněná z hlediska vědce, a naopak místy až moc zaumná z hlediska průměrného čtenáře. Určité pasáže lze vyzdvihnout, energický styl unáší, celek inspiruje, kapitoly jsou cípy celých světů, které tak díky Sternovi možná objevíte. Přinejmenším zde je smysl. Stern učí, popularizuje i svébytně bádá. Odráží se od známých teorií jako guma a letí k vlastním experimentům a svobodomyslným kombinacím. Občasnou odvozenost textu nelze nepostřehnout, vlastní myšlenky ale Stern bohorovně netají. Občas tím exhibuje, ale postřehy z jednotlivých zdrojů umí skutečně propojovat zručně. Zajímalo by mě však úplně nejvíc, jaké knihy bude psát za dvacet let.