Jsem úchyl a rád se rochním v literárním braku. Následující ukázka pak pochází z pozoruhodného českého románu Jany Marie Lanenské-Orské Hlavou proti srdci z kamene, který mi propříště bude vzorem i pro vlastní psaní. Skvostná ta kniha vyšla poprvé a naposled roku 1939 v Brně jako Románová příloha Moravských novin a její autorka se nevyskytuje v žádném mně známém slovníku. Lze toho jenom litovat, řekl bych, protože kdo jiný ještě, vážení přátelé manželské kopané, umí tak zachytit a navíc i svébytně reprodukovat nejen klasickou rodinnou "hádačku" (sám jsem, připomínám, nadále svobodný), nýbrž i její safraportské stupňování!

Ale teď už pst! Už se honem - a jako ryzí voyeuři (a tedy po mém vzoru) - suňme na terasu zámku rodu Křikavových...

"Už si vzpomínám," ušklíbl se. "Švagr mi jednou naznačil, že se doktor Drahota těšil tvému živému zájmu."
"Tvému zájmu se těšilo mnoho mladých žen a dívek, a přece ti to nepřipomínám," zněla klidná odpověď, která ho dohřála: "Radím ti, Petro, abys mne nedráždila!" rozkřikl se. "Ostatně, co si může dovolit muž, to si nikdy nesmí dovolit žena!"
"Nečiň se směšným, Boříku," usmála se.
"Nementoruj mne, anebo..."
"Anebo?" utkvěla na něm pevným pohledem.
"Anebo ti ukáži, kdo je zde pán a kdo musí poslouchat!"
Po těch pánovitých slovech Petra povstala a měla se k odchodu.
"Kam se chystáš?" zvolal.
"Nemusila bych ti odpověděti, ale protože jsem slušnější než ty, tedy ti to řeknu. Odjedu do Plaňan, abych přátelům vyslovila soustrast."
"Přeji si, abys tam nejezdila."
"Co si přeješ ty, nemůže mi býti směrodatným, můj milý. Mám stejná práva jako ty a nedám se v ničem zkracovati. Sbohem!"
"Zůstaneš doma, rozumíš? Bude hned večer a nedovolím, abys bez vážného důvodu jezdila světem."
"O vážnosti důvodu, pro který chci jet do Plaňan, rozhoduji já a nikoli ty, a abys věděl, že nechci za každou cenu prosaditi svou vůli, pojedu až zítra ráno."
"Divím se, Petro, že mi nechceš rozumět. Nechci, abys jela k přátelům. Ve svém domě jsem pánem jedině já a moje vůle rozhoduje."
"A o sobě rozhoduji jedině já, nedám si od tebe nic předpisovat a byla bych nerada, kdybys mne k něčemu dohnal, co by tě snad brzy velmi mrzelo."
"Mne již mrzí to, že jsem se s tebou oženil, abys to věděla! Pošleš Drahotům několik soustrastných slov a ta úplně postačí. K nim nepojedeš!"
"A pojedu!" prohlásila Petra chladně a rozhodně.
"Nepojedeš!"
"Dobře, Bořku, ale v tom případě podám na tebe hned zítra ráno žalobu pro omezování osobní svobody. Prospěje-li ti to ve společnosti, to ovšem nevím, ale nejsem žádná putička, kterou bys mohl tak tyranizovat, jak bys chtěl."
"Mlč, anebo za sebe neručím!"
"Udeř mne, máš-li k tomu dosti smutné odvahy, učiníš-li tak, je to dostatečný důvod k rozvodu z tvé viny," odvětila.
"Tak mluvíš ty, která se tváříš býti andělem? Jistě bys dovedla i světce přivésti k zuřivosti. Kde jsem jen měl rozum a oči, že jsem si s tebou kdy něco začal! Ale dosud není na nápravu pozdě. Zkrátka a dobře, zůstaneš doma a ke Drahotům nepojedeš jen proto, že nechci. S takovou sebrankou se stýkat nebudeš!"
Nyní již Petra nemohla jinak a musila se hodně drsně zasmáti.
"Co je na mých slovech směšného?"
"A ty se se sebrankou nestýkáš? Navštěvuješ v noci nejhorší hráčské a jiné brlohy - a to ti nevadí? Na mou pověst se neohlížíš a proto se nemusím ohlížet ani já na tvou, a tak budu i nadále rozhodovat o tom, co uznám pro sebe za vhodné a co ne, jen já sama a nikdo jiný. A nelíbí-li se ti to, mohu tvůj dům ihned opustit, dovedu pracovati a zle se mi tedy nepovede."
"Jen se tak nenadnášej, moje holubičko," šklebil se Křikava. "Přistřihl jsem křidélka již leckteré hrdopýšce a dovedu je přistřihnout i tobě."
Víc a více zapomínala paní Petra na to, že si umínila vystupovati proti svému muži mírně a shovívavě. "A to si myslíš, že i já skloním před tebou pokorně svou hlavu? To nikdy neučiním. A proto pojedu do Plaňan, abych tam svou přítomností potěšila dva lidi, kteří jsou mému srdci obzvláště drazí."
"Hm. Máš tedy ony dva lidi ráda? Podívejme se! A uvážila jsi dobře, co jsi mi právě řekla?"
"Ovšem!"
"A tvá láska ke Katuši Drahotové se vztahuje i na jejího bratra?"
"Je to přece samozřejmé," odtušila nebojácně.
"Radím ti, Petro, abys mne nevydražďovala k nejhoršímu!" zasykl. "Řekla jsi mi právě bez obalu, že doktor Přibík Drahota..."
"Je mému srdci stejně blízký jako jeho sestra Katuška," přerušila ho Petra, "a proto je mou povinností, abych je oba v jejich zármutku nad úmrtím matky potěšila a povzbudila." "Přiznáváš se tedy ke své lásce k Drahotovi?" přiskočil k ní a hrozivě se na ni zahleděl.
"Vysvětli si moje slova jak chceš, ale věz, že to, co jsem řekla, neodvolám."
"Ty se tedy odvažuješ se mnou tak mluviti?" vybuchl Bořek Křikava vztekle.
"Ano!"
V té chvíli zapomněl na všecky ohledy k ženě a již se chtěl na ni vrhnouti a smýknout s ní k zemi, když se přece poněkud vzpamatoval. Petra se nezalekla a klidně očekávala, co se bude dále díti. Její neohrožený pohled, ve kterém se zračilo největší pohrdání, přivedl ho v posledním okamžiku k rozumu a opět od ní poodstoupil. "Promiň, Petro, že jsem se stal poněkud více zřetelným, než je mým zvykem," pravil. "Nehorším se však na tebe, protože jsi mi sama dala do ruky důvod, pro který ti zakazuji cestu do Plaňan, a zakazuji ti jakýkoliv styk se sourozenci Drahotovými. Doufám, že jsi pochopila, co svými slovy míním."
"Ano, úplně."
"A neřekla bys mi, co teď hodláš učinit?"
"Vím, že zakážeš šoférovi, aby mne odvezl do Plaňan. A proto tam půjdu pěšky. Silnice je pro každého a tedy i pro mne, rozumíš?"
"A když tě ve tvých pokojích uzamknu?" posmíval se jí škodolibě.
"To neučiníš!"
"Uvidíš, že ano!"
V očích mladé ženy se zajiskřilo. Chtěla se k němu obrátit zády a odejíti, ale Bořek ji popadl za ruku. "Nikam nepůjdeš a zůstaneš zde!" zasípěl.
"Pusť mne - okamžitě!"
"Ne!"
"Mám zavolat o pomoc?" odtušila. Této pohrůžky se Bořek Křikava přece jen zalekl tak, že ihned od ní poodstoupil.
"Radím ti, aby ses vůči mně choval napříště zdvořileji, protože bych se musila domnívati, že mám co činit se šílencem."
Křikava se k ní chtěl znovu přiblížit, ale Petra ustoupila a prohlížela si zápěstí. "Radím ti, Bořku," pokračovala, "aby ses mne již nikdy nedotkl a abys se mnou podobným tónem nemluvil. Kdyby se to mělo opakovati, pak nevím, co by se mohlo státi. Neznáš-li dosud moji povahu, pak bys ji mohl poznati."
"Znám ji velmi dobře. Máš v žilách divokou krev, která tě žene tam, kde by ses již nejraději viděla. U svého bývalého milence doktora Drahoty."
"Čeho se to zase odvažuješ, Bořku?"
"Je ti snad třeba zevrubnějšího vysvětlení?"
"Ne, Bořku. Vím jen, jak hrubě se dovedeš ke mně chovat a podle toho se budu říditi."
"Tím mne jen potěšíš, maličká," posmíval se jí Křikava a znovu k ní přistoupil.
"Odstup ode mne anebo..." zvolala paní Petra a ošklivostí se otřásla. Chtěla se mu vyhnouti, ale bylo již pozdě. Křikava se na ni vrhl jako dravec, sevřel její štíhlou postavu pevně ve svou náruč a s dravou chtivostí se jal pokrývati její chvějící se rty horkými polibky. "Ach, jaká to nevýslovná slast," šeptal přerývaně. "Tak, ano, tak se mi teprve líbíš! Podobného požitku se mi od tebe dosud nikdy nedostalo a mohu ti říci, že jsi v tomto stavu mnohem svůdnější a žádoucnější. Ha, jaká to netušená a jedinečná rozkoš!"
Nezměrný hněv, který se Petry zmocnil, propůjčil jí téměř nadlidskou sílu. Prudce sebou trhla, udeřila ho tak mocně do obličeje, že zavrávoral. Hned pak zapadly za jeho krásnou, ušlechtilou a těžce uraženou ženou dveře. Opustila rychle salonek a hnala se jako vítr do svého pokoje, aby tam smyla se svých rtů všecky jeho polibky, kterými ji tak zneuctil, že bolestí nad tím až zaúpěla. V bezmocném záští a slepém vzteku zahrozil za svou chotí pěstmi a z prsou se mu vydralo několik hanebných kleteb. "To mi odpykáš, zmije!" soptil chraptivě. "Přísahám, že tě budu svýma rukama tak dlouho drtiti, až mne na kolenou a s pláčem budeš prosit o smilování!"

Inu, ona každá doba měla své telenovely.