Po řadě porážek a horečném ústupu z Ruska začátkem září 1914 zbylo z našeho 8. pluku, z devíti set mužů, jen asi tři sta. Štáb divize z něho vytvořil jeden prapor, setninu, jak se tehdy říkalo. Novým velitelem byl ustanoven nám dosud neznámý major. Představil se nadšenou řeči, v níž prohlásil, že úkolem naší setniny bude zastavit postup ruské armády u městečka Tomašova. Rusové jsou prý vyčerpáni bláznivým postupem a tato bitva možná rozhodne celou válku. Mysleli jsme si o tom svoje. Naše divize ustupovala po úzkém mostě přes řeku San a my jsme byli určeni se zbytkem pluku landvéru zadržet Rusy, aby se přes řeku dostalo co nejvíce vojska. (…)

Velitel naší čety, záložní poručík Goetting, odhadoval ruský útok tak k poledni a měl pravdu. V jedenáct hodin se v naší přední linii rozštěkaly strojní pušky a palba ručnic zintenzívněla. Přišel rozkaz, aby naše setnina posílila pravé křídlo naší první obranné linie.

Neradi jsme opouštěli své úkryty, které nás sice moc nechránily, ale přece jenom nám dodávaly pocit alespoň jakéhosi bezpečí. Už po několika krocích jsme slyšeli ruské kulky hvízdat kolem uší. Po levé i pravé straně začali kamarádi padat jako podťatí kosou. Poručík nás nutil do běhu, abychom se dostali do předních zákopů co nejdřív a nevystavovali se dlouho ruské palbě v otevřeném poli. Rusové, když viděli, že běžíme první linii na pomoc, zesílili palbu. Začaly se nad námi také trhat šrapnely, zřejmě určené jen nám.

Jeden granát vybuchl poblíž mne. Tlak vzduchu mne odhodil několik metrů stranou, ale raněný jsem nebyl. Výbuch mne však natolik ohlušil, že jsem vůbec nic neslyšel. (...)

Pomalu se mi vracel sluch. Začínal jsem slyšet výstřely z našich i ruských děl. Střílet se mi nechtělo. Hryzal jsem tvrdý suchar a pozoroval let těžkých ruských granátů, které vybuchovaly těsně za linií našich zákopů a ničily tam rozmístěné kulomety a polní děla.

Najednou všichni v zákopech nějak ožili; střelba zesílila a k mému uchu se doneslo volání: „Rusové útočí!“ Nemohl jsem odolat a vystrčil hlavu přes násyp. Z lesa před námi vybíhaly houfy zeleně oděných mužů s dlouhými tenkými bodáky na ručnících a hnali se do mírného kopce k našim zákopům. Naše strojní pušky kosily jejich řady jako obilí, ale nezadrželo je to. Přes padlé a raněné se hnali vpřed noví a noví bojovníci s bouřlivým „Uráá!“ Byl to ten pověstný ruský „parní válec“, kterým Rusko Rakousku-Uhersku v propagačních letácích vyhrožovalo. Byli od nás už jen dvě stě kroků a jejich počet hrozil, že nás rozdrtí. V tom přišel rozkaz, abychom se co nejlépe ukryli. Sotva jsem se sehnul, zahřměla za naší linii salva z děl a hned druhá a třetí... Pronikavé svištění se přeneslo přes naše zákopy doprovázené vichrem, který smetl hlínu a písek z okrajů okopu do našich očí. Rakouské dělostřelectvo střílelo kartáči, nejhroznější zbraní proti útočící pěchotě.

Po třetí salvě nastalo chvíli ticho. Pak jsem uslyšel hejtmana Vorla velet k palbě. Vyhlédl jsem ze zákopu. Asi stopadesát kroků před námi se svíjela hráz z lidských těl a z nich na všechny strany trčely dlouhé tenké bodáky. Zbytky útočníků prchaly do lesa. Pojala mne hrůza, děs, nad takovým hromadným vražděním.

Nyní si vzala naše polní artilerie na mušku les a prchající Rusy. Ruské dělostřelectvo však nelenilo. Nastal hrozný hluk a třesk vybuchujících granátů. Rusové se v lese vzpamatovali a zaujali předchozí pozice. Šílená palba z pušek a kulometů splývala v souvislý hřmot. Vypadalo to, jako když se na krajinu snese strašlivá bouře a lítá vichřice rve ze země stromy a keře, metá spousty hlíny a kamení nešťastným účastníkům do tváří. Tak jsem si představoval v dětských letech soudný den. Mnozí z nás se schoulili do zákopů a jejich bledé rty šeptaly modlitby.

Naše dělostřelectvo sláblo každých okamžikem, zato ruská kanonáda sílila. Byla asi hodina po poledni, když rakouská artilerie docela umlkla.

„Nyní dojde na nás, hoši!“ křičel poručík Goetting. „Dobře se kryjte!“

A měl pravdu. Sotva se naše děla odmlčela, začaly padat granáty do našich zákopů. Bylo to hrozné. Kdo se schoulil do zákopů, byl zaživa pohřben sesouvající se hlínou, kdo zůstal stát, tomu hrozila smrt zastřelením. Věděl jsem, že je s námi konec, byli jsme bez dělostřelectva bezmocní. V tom se rozneslo po zákopech, že máme ustoupit. Hejtman Vorel vyskočil že zákopů, snad aby vykřikl povel, ale svalil se střelen do břicha. Měl asi hrozné bolesti a prosil, aby ho někdo zastřelil. Nikdo se k takovému činu neodhodlal, naopak, několik vojáků ho chtělo vtáhnout do zákopu a poskytnout mu pomoc. Bohužel, všichni buď padli, nebo těžce ranění se stěží doplazili zpátky. Hejtman pojednou vytáhl pistolí a střelil se do hlavy.

Zákopy letěl rozkaz: „Všichni ustoupit směrem k Tomašovu!“ Žádný důstojník, kromě našeho velitele čety poručíka Goettinga, tam nebyl, aby prapor odvedl. Goetting se chopil velení.

Divil jsem se, kde se to v tom záložáků, který byl v civilu úředníkem nebo učitelem, nabralo tolik statečnosti. Vystoupil z úkrytu a velel: „Zweites Bataillon zurueck!“ Byl to Němec, ale v té chvíli jsem si ho nesmírně považoval. Stál jako svíce na vyházené hlíně násypu se šavlí vysoko zdviženou, aby ho hoši viděli i na našich vzdálených křídlech, kam jeho hlas v té palbě už nemohl dolehnout. Koule kolem něho fičely, třepily mu jeho plášť, ale žádná mu neublížila. Dojati jeho odvahou vojáci opouštěli zákopy a prchali zpátky k Tomašovu. Málokterý však doběhl. Padali po jednom i po skupinách, jak je kosily salvy z ruských pušek a kulometná palba.

Také jsem vyskočil že zákopu a běžel, co mi síly stačily. Našeho poručíka jsem ztratil z oči. Viděl jsem však našeho nového majora, jak se válel v krvi asi dvě stě kroků za naší první linii a kolem něho spoustu padlých vojáků. Nepřátelský kulomet je zde zachytil při útěku. Zesílený hvizdot kulí mě zahnal do jednoho zákopu druhé linie. Čekal jsem chvíli, co se bude dít dál.

Za několik minut střelba z ruské strany poněkud zeslábla a odevšad bylo slyšet bouřlivé „Uráá!“ Měl jsem za to, že jsou to naši, kteří nám přicházejí za zálohy na pomoc. Vystrčil jsem hlavu a strnul hrůzou. Široké pole přede mnou bylo pokryto mrtvými a raněnými vojáky v šedomodrých, tedy rakouských uniformách. Ale k němu už dobíhaly první rojnice Rusů a za nimi další a další řady až k lesu, z kterého vybíhaly.

Vpravo ode mne se válelo několik rozbitých, opuštěných strojních pušek až na jednu, z které střílel sám velitel kulometného oddílu hejtman Polák. Polák pálil do ruských řad a stále volal na své vojáky kolem, aby mu chystali nové pásy s náboji. Několik vojáků kolem mne strhla Poláková bitevní horečka a pálili do Rusů ze svých ručnic jako diví. Válečná horečka či instinkt sebezáchovy strhnul i mne. Vysypal jsem před sebe hrst nábojů a pustil se do střelby.

Nestřílel jsem dlouho, když najednou po velkém rachotu se ozvala rána před zákopem a celá jeho přední část se na mne sesypala. Byl jsem v sypké hlíně až po krk, údy jsem nemohl hnout. Mimo tlak na nohou a prsou jsem však žádnou bolest necítil.

„Uráá! Uráá!“ ozývalo se stále blíž a blíž a za malou chvíli se přihnali první Rusové. Jako diví kopali do mrtvých a raněných. Lehčeji ranění byli hnáni ranami pažeb dolů s kopce do lesa.

Přiběhli až ke mně. Jeden mě kopl do hlavy. Když viděl, že jsem živý, a když si všiml mých desátnických hvězdiček na límci, asi v domnění, že jsem důstojník, vytáhl mne ze země jako mrkev. Pak mne rychle odváděl, pokud moje strnulé nohy dovolovaly, k lesu.

V tom však naši, kteří někde zaujali nějakou dobrou střeleckou pozici, začali zběsile do Rusů pálit. Teď mi pro změnu hvízdaly kolem uší zase rakouské kuličky a musím doznat, že dojem byl stejný jako z těch ruských. Naši stříleli dobře. Rusové padali a jejich řady řídly. Nějaký důstojník s dlouhým plnovousem honil svoje vojáky do rojnice. Můj průvodce se náhle svalil zasažen kulkou do hlavy, až mu čepice odlétla.

Neotálel jsem dlouho a několika skoky vběhl do lesa a zmizel v hlubokém úvoze, kam kulky nemohly. Úvoz byl plný raněných Rusů, kteří se v prvním okamžiku lekli, ale když viděli, že jsem sám a bezbranný, začali být dotěrní a někteří sahali po vintovkách.

Nevím, jak by to se mnou dopadlo, nebýt asi dvaceti našich vojáků pod vedením šikovatele, zřejmě Maďara, kteří se hnali úvozem. Šikovatel s nakrouceným knírem a žlutými nášivkami na límci se u mne zastavil a přísně se ptal, jak jsme se sem dostal a proč nejsem ozbrojený. Když jsem mu krátce pověděl, co se se mnou v posledních několika minutách dělo, nechtěl věřit, že se Rusové útokem zmocnili výšiny a že se nalézáme v jejich týlu, mezi ruskými útočícími oddíly a jejich rezervami. Tvrdil, že se probijeme a hned nařídil vytvořit palebnou linii na okraji lesa a zahájit palbu Rusům do zad. Když jsem se pokoušel něco namítnout, se zlobným pohledem mi nařídil sebrat se země pohozenou rakouskou ručnici s nasazeným bodákem a přidat se k nim. Věděl jsem, že tohle dobře nedopadne, a litoval jsem, že jsem se do této společnosti dostal.

Rusové z přední linie před námi, napadeni naší střelbou ze zadu, ztratili rozvahu. Někteří vyskočili a rozprchli se na všechny strany. Jiní v domnění, že jsou obklíčeni, zahazovali vintovky a zdvihali ruce. To podnítilo šikovatele a jeho vojáky k zběsilému úprku s divokým „hurá!“ do námi vytvořeného průlomu ruské fronty. Jako v mátohách jsem se zvedl a běžel za nimi. Šikovatelův záměr by býval vyšel, kdybychom opravdu běželi průlomem až do Tomašova, ale on, zaslepený vítězstvím, poručil chytat ještě zajatce.

Co jsem čekal, přišlo. Ruská záloha na okraji lesa, trochu bokem od nás, se vzpamatovala a dala do nás salvu. Několik našinců na místě padlo. Zamířili jsme k březovému háječku v naději, že tam budeme chráněni před palbou ruských střelců, jejichž kulky nám nebezpečné hvízdaly kolem hlav. Už jsme měli do lesíka jen pár kroku a já v duchu velebil Boha, že nám aspoň na chvíli poskytl úkryt, když při vběhnutí mezi první stromy se na nás vyřítila spousta Rusů s nasazenými bodáky. Strašlivě „Uráá!“ otřáslo lesem a ti z nás, kteří vběhli mezi stromy první, klesli probodáni bodáky. Rusové nešetřili nikoho.

Zmocnilo se nás nepopsatelné zděšení - to byl náš konec. Někdo německy vykřikl, že se vzdáváme. Někdo jiný to vykřikl česky a odhodil pušku. Nepřítel na naše výkřiky nedbal a nemilosrdně se na nás vrhl. Kdo se nebránil a hodlal se vzdát, byl už předem ztracený. Ne jeden, ale několik dlouhých bodáků se nořilo do jeho těla. Rusové se mstili za svoje obrovské ztráty. Mráz mně projížděl po těle, když jsme slyšel srdcervoucí výkřiky vražděných: „S Bohem, ženo!“ „S Bohem, rodiče!“

Něco se ve mne vzepřelo. Copak se musím nechat zapíchnout jako dobytče? Rozhodl jsem se neprodat svoji kůži lacino. Zalomcoval se mnou malomocný vztek a já se vrhl se zaťatými zuby na nejbližší Rusy, kteří mě ohrožovali svými bajonety. Míval jsem ze Sokola dobře vycvičené paže a v šermu bodákem jsme se často cvičívali, i když místo opravdových pušek jsme používali hole. Rusové neočekávali moje zuřivě výpady a sílu, se kterou jsem srážel někdy i dva ruské bodáky naráz. Můj vztek hraničil se šílenstvím. Řval jsem nesmyslná slova a můj bodák se potil krví... Chtěl jsem nejen bodat, chtěl jsem bít, drtit, kousat... Obrátil jsem pušku a bil pažbou po hlavách, po rukou, po bodácích. Rusové se zarazili a začali se přede mnou rozestupovat. V tu chvíli jsme si pomyslel, že se zachráním, že se probiji. Několik našich i se šikovatelem se vedle mne rvalo podobně jako já.

Síly mě však pomalu opouštěly. Strádání posledních dnů se brzy projevilo. Zrovna když se mi podařilo zahnat na útěk jednoho zarputilého útočníka, vyřítilo se z podrostu několik Rusů, kteří se na mne s klením vrhli. Cosi mi řeklo, že je opravdu konec. Ještě dvakrát jsem srazil napražený bodák, ale na třetí mi už nezbylo síly. Ucítil jsem prudký naráz do prsou a zároveň ránu do hlavy. V očích se mi zatmělo a klesl jsem k zemí.

Jak dlouho jsem ležel v bezvědomí, nemohu říct, ale když jsem otevřel oči, bylo už šero a na nebi hořel karmínově červený západ. Prudká bolest v hlavě mně připamatovala, kde se nalézám a co se přihodilo. Při myšlence, že mám probodnutý hrudník, mi proběhl mráz po zádech, ale žádnou bolest jsem necítil. Opatrně jsem se si sáhnul na plášť na prsou a opravdu - krev žádná. Nechtěl jsem tomu věřit. Pomalu jsem si rozepnul plášť i kabát a ohledal hruď. Opravdu nic, jen pod paží bylo malé škrábnutí. Ruský bodák mi projel pláštěm, narazil na polní láhev, kterou jsem měl v náprsní kapse, po ní pak sjel pod paží, kde mne rozškrábl kůži a vyjel ven. S hlavou to bylo horší. Cítil jsem palčivou bolest na právě straně hlavy a na ramene. Práva ruka byla téměř bez vlády. Později jsem usoudil, že mě některý z ruských vojáků uhodil pažbou do hlavy ze zadu, když jsem se odchýlil od kmene stromu, který mi při boji kryl záda. Rána se po čepici svezla na rameno, ale byl to úder tak silný, že mi zlomil klíční kost. Chtěl jsem se trochu zvednout, abych se lépe prohlédl, ale v očích se mi zatmělo a já omdlel.

Procitl jsem v noci. Měsíc svítil, ale roztrhané mraky ho často zakrývaly. Měl jsem strašnou žízeň. Zatím bez pohnutí jsem se snažil zjistit, není-li na blízku nějaká živá duše, která by mi poskytla pomoc. Bál jsem se pohnout, abych znovu neomdlel. Nic se však nepohnulo, jen mrtví kolem mě klidně spali svůj věčný sen.

Měl jsem horečku. Chvíli mne obléval žár a z toho mnou třásla zimnice. Stále se mi vnucovala myšlenka, že jestli mne brzy nenajdou, tak zde umřu. Umřít se mi však nechtělo, obzvlášť ne teď, když jsem jakžtakž z toho válečného pekla vyvázl životem. Kdesi ze strany Tomašova zavyl pes. Vyl dlouze, smutně.

„Ne, nezůstanu tady ani minutu!“ rychle jsem se rozhodl. S napětím ne všech sil, ale s vypětím vší vůle se mi podařilo zvednout na kolena. V hlavě mi hučelo a v očích se dělaly mžitky. Natrhal jsem hrst orosené trávy a přidržel ji chvíli na čele. To mi ulevilo. Sebral jsem sílu, vstal jsem a vrávoral k Tomašovu. Jak dlouho jsem šel, nevím, šel jsem jako omámený.

Konečně jsem zahlédl bílý pruh silnice vedoucí do městečka. Po silnici rachotily jakési vozy. Bylo mi jedno, jestli jsou rakouské nebo ruské, jenom když mi někdo pomůže. K silnici jsem se doplazil už po kolenou a svalil se na její okraj. Měl jsem nejvyšší čas. Přišlo mi hrozně zle, cítil jsem, že opět omdlím. Ještě jsem zahlédl řadu vozů, jak se ke mne blíží, potom jsem, jako ve snách, zaslechl nějaký hovor a konečně mi všechno splynulo v příjemný šumot.

Probudilo mne zářivé slunce, které svými paprsky nadzvedlo moje těžká víčka. Ležel jsem na nosítkách v jakési zahradě a nade mnou se skláněl tlustý vousatý muž v bílé blůze a čepici.

„Nu vot, gospodin, ladno budět - v Rosii u nás charašo!“ povídá. Byl to ruský lékař a já ležel v Tomašově v ruském polním špitále. Byl jsem zajat.

Někde daleko za řekou San houkala děla.

(Úryvky z rukopisu románu „Viktoria“. Tento příběh je napsán podle vyprávění a válečného deníku účastníka bitvy u Tomašova v Haliči, později důstojníka čs. legií.)