Ze života pracovníků Spolkového úřadu pro vzájemnou genderovou ochranu

„Čuralo!“ skřípavě ozvalo se ode dveří toalet Spolkového úřadu pro vzájemnou genderovou ochranu (dále jen SÚVGO). Vstoupil podivný mladík, chorobně bledého kostlivce zvící, asi jako by čerstvě absolvoval dávku atomového záření, či snad mu v dětství sebrali kuličky a nesměl se navíc ani dívat na Hlas eurodětí, nebo mu možná jen jakási nezbedná holčička zničila bábovičku, bůhsámví.

„Čuralo!“ energicky odpověděl hlas od jednoho z pěti pisoárů. Pravou nohu měl hlas mocně přitom vetknutu ve stupátku, zvlášť k tomuto účelu u mušle zřízeném, a dokončoval právě úkon. Kostlivec klátivě došel k jedné z protilehlých záchodových mís, volně v místnosti umístěných (Nemáme co skrývat – jsme si rovni! hlásal tu na zdi nápis). Opatrně si stáhnul kalhoty i kytičkované kalhotky a spořádaně usedl. Na křídově bílých nohou skvěly se mu zeleně nalakované nehty. Jak vteřiny ubíhaly, stále žádný proud. Konečně ozvalo se nesmělé zacrčení o hladinu, snad jako by jen pár kamínků nasypal, přerušované, nucené. „Bylo jsem dnes už třikrát – dodržuji Zásady vyměšování!“ pokusil se kostlivec zakrýt, o čem by se tu ale stejně nikdo neodvážil hovořit, a snaživě se směrem k řadě pisoárů usmál.

„Však jsi také pro nás, Martine, pro všechny vzorem,“ odpověděl hlas mateřsky. Ano – od pisoáru právě odstoupila mladá žena, taková … zvláštní, jak se kulantně říká, a stiskla splachovač. Voda zašuměla. Doris vrátila pravou nohu do kalhotek, popustila sukni, co kolena ukazovala právě jen tak do půli, a důstojně, jako by přecházela jeviště, vydala se k ionizátoru. Jemně přitom prohoupla trup, jaksi odhodlaně, jako by její povinností bylo vedle těch miliónů věcí také kontrolovat, odpovídá-li stav toalet předpisům. Odpovídal – i Martin stále, v souladu s nimi, svědomitě seděl a snažil se, seč mohl. Povzbudivě se na něj usmála: „Jen tak dál: Diskriminaci?Nein, danke!“

Spiklenecky se zasmáli, asi tak, jako když vítr zafouká a korouhvička ihned se s ním synchronně zatřepotá; voda v pisoáru dotekla a podivný tvor na míse vydal ještě zvuk, u nějž nebylo zcela zřejmé, ze které části těla mu vyšel – to už ale na toaletách osaměl. Doris právě došla do kanceláře, usedla k obrazovce, nasadila si brýle, otevřela maily. Mdlé brvy z nezdravé, seč možno ale zamaskované kůže soustředěně se jí v obličeji zvrstvily; zachmuřila se nepěkně – scheiße!

Vážení lidé,

v souladu s EUS 68561465/552k11+19111963 ze dne 6.6.2026 obracím se na Vás s důstojnou žádostí o dotaci na můj projekt „Genderově nově“, zcela, nezpochybnitelně a seriózně způsobilý k této dotaci dle bodu f) odstavce 896 EUZ, a to v (centrálně dohledatelné) plné výši mého průměrného ročního příjmu z mého předchozího pracovního zařazení u Evropského úřadu pro vzájemnou genderovou submisi, tedy 36.600 eur.

Zdůvodnění: Podle paragrafu 391 Zákona o ochraně evropských úředníků mi tato dotace zcela přísluší, splňuje-li můj projekt náležitosti jmenované v tzv. Van Rompuyově závěti, což splňuje, jak z připojených příloh vyplývá.

Všechny náležité přílohy přikládám.

S uvědomělým pozdravem
Diskriminaci? Nein, danke!

Gertrude Hüttler, genderově nezávislé myslidlo

„Pché! Arschloch!“ ozvalo se nečekaně od protější řady pěti stolů. Jen klimatizátor, v zimě v létě tu frčící, neslyšně hučel. Seděli tam samí muži, a úplně na kraji pachatel toho vulgárního povzdechu; vedle něj onen podivín z toalet - pokoutní Martinův pohled k autorovi toho nevídaného primitivismu něžněl opatrným (ne)pochopením. Třetí muž, zvící stopadesátikilového, chlupy obaleného růžového medicinbalu, usilovně dělal, že neslyší. Stejně tak ten čtvrtý - byť byli ti dva genderově již nediskriminovaní manželé, přesto postaru vždycky čekal, až co řekne jeho paní. Pátý zachoval kamennou tvář i mlčení, tak jako ostatně vždycky, za jakýchkoli okolností – měl už před důchodem a za svůj život zažil leccos.

Proti těmto mužům sedělo pět žen. Už léta tomu nemohlo být jinak, od té doby, co die Linke konečně ovládli parlament a uzákonili svoji univerzální 50% kvótu, jež s ženskou diskriminací, táhnoucí se předtím celými dějinami lidstva, konečně (alespoň tedy u nás v Deutschlandu) definitivně zúčtovala. Zpočátku způsobovalo to sice jisté problémy; dost žen chtělo stále ještě mít děti, a v SÚVGO museli na druhé straně odmítnout nejednoho perspektivního uchazeče. Nyní však, co se spravedlivá pravidla konečně v praxi usadila, zavládl kýžený pořádek. Arogantním samcům nezbylo než zmlknout, prezidentka Spojených států evropských (dále jen USE) Angela Merkelová stala se nejvýznamnější osobností roku 2025.

V místnosti SÚVGO bylo veskrze příjemno, úplně v souladu s EUS 1-65. Za oběma řadami stolů se v plazmatických oknech rozprostíraly tytéž panenské obrazy luk a lesů. Popravdě řečeno, na práci – lze-li tak zde oficiálně provozovanou činnost nazvat - by tu stačili tři čtyři lidé, avšak kterási směrnice, zohledňující zejména otázku všeobecné zaměstnanosti, což se v USE ukázalo být jediným možným způsobem zachování sociálního smíru, určila sem deset pracovníků. Lid dosáhl tak toho, o čem sníval už velký evropský filosof Václav Bělohradský, jehož spisy o občanských ctnostech byly i povinnou četbou Mladoevropských intelektuálů – všeobecné rovnosti a solidarity.

Za takovýchto okolností čtenář pak tedy jistě pochopí, že takový svévolný výkřik v kanceláři byl čímsi nevhodným; k něčemu takovému nemá slušný člověk co říct. S výjimkou snaživého Martina nikdo z mužů také ani nepípl, natož pak z žen – z těch si raději žádná ani nic nemyslela. Kromě jediné - to prase!, mumlala si Doris, kdo jiný než zase on! Takový barbar! Ano, velice dobře věděla, že v soukromí nepohrdne její kolega ani oním podivným kresleným pornem, jediným, jež je dnes ještě za nemalé peníze k mání. Od té doby, co všechny cesty vedou přes Brusel, mají to naštěstí takoví úchylové mnohem těžší – a vždyť i Iris, co ho znala z předchozího pracovního zařazení, vyprávěla, že na něj kdysi kdosi práskl, jak mu na vánočním večírku, když byl ožralý, vypadla z peněženky fotka jakési nahaté Hure!

Nicméně Doris věděla také to, že ho k nepřístojnému ulevení přiměl podobný mail, jaký se objevil i na její obrazovce. Svým způsobem rozuměla mu za ta léta asi už víc než všechny ty zbloudilé zástupy nešťastných žen, jež se naivně dostaly do jeho spárů. Čímsi v ní vzbuzoval špatné svědomí - usoudila, že se ho postupem času bude muset zbavit. To až se jí ale podaří zrealizovat plány na ovládnutí nejen této kanceláře, ale celého úřadu. Prozatím nezbývalo než jeho nechutné manýry trpět, neboť ten darebák umně se skrýval za práva svojí heterosexuální menšiny, jakýmsi pochybením z Bruselu dosud tolerovaná. Tyto zbytečné svobody pro nezodpovědné, poslední pozůstatky bývalých anarchií, měly nemilé následky – byla svědkyní, jak líbal v metru jakousi bytost, jež svoje ženství nejen že neskrývala, jak se sluší, ale sexistickým oblečením a vyzývavým chováním ho ještě zdůrazňovala! Šikovně to maskovali tím, že tak činili v sousedství dvou totéž činících homosexuálních párů, jejich prosebným pohledům navzdory.

Doris se hnusem až otřásla. Na obrazovce jí stále visela žádost od genderově nezávislé myslitelky, a kolem ní poskakovaly čtyři ženy, dvě z každé strany:
„Mohlo mu nabídnout čaj?“ ozvala se sousedka po pravici, vidíce, že samozvaná velitelka cosi postrádá.
„Nechce kafe?“ zafungovala jak automat ta nalevo.
„Určitě chce čokoládu, hó-“ zahučelo to odnaproti z medicinbalu.
„Ne, má chuť na euroboby,“ kontroval jeho manžel.
„Nééé, chce to nejlepší - včera v euroreklamách říkali: Těm nejlepším jen to nejlepší!“ zapištěl Martin a učinil pohyb, jako by se chtěl začít líbat židli božské Doris zespodu.

„Děkuji vám,“ způsobně odpověděla, „neprosím si.“ Na obrazovce přistály jí dva další maily, téměř současně. První už ji odradil svým předmětem (žádost o dotaci od Evropského sdružení bisexuálních žen), druhý byl ale soukromý. Rozklikla si psaní od kamarádky Astrid ze školy, jedné z mála, co jí zbyly. Hleděla na nejnovější rodinné fotky nejlepší své někdejší přítelkyně, na niž vždycky hleděla tak trochu spatra, protože na rozdíl od ní si Doris nejen že udělala dvě vysoké školy, nejen že absolvovala doktorát na Evropské univerzitě v Bruselu, ale byla i autorkou úspěšné – tedy, díky dotacím – publikace o genderové rovnoprávnosti. A hle – této holce vůbec nevadí, že to nikam nedotáhla, a tady mi ukazuje ty svoje tři haranty – scheiße!

Doris byla vlastně - můžeme-li to vůbec v tomto genderově tak seriózním pojednání podotknout – sama. A proto tak trochu žárlila. I když na druhé straně vůbec sama nebyla - ve Svazu mladých evropských intelektuálů excelovala sofistikovanými projevy, publikovala v časopise Já, euročlověk, a dokonce i občas ostře zasahovala do diskusních fór na své nejoblíbenější síti. Psala si s desítkami lidí, vídala se s delegáty zasedání, schůzí a školení, vzrušeně diskutovala o lepších budoucnostech, myslela, že žije, jak se má. A přece se cítila čas od času divně – ženy jí většinou připadaly hloupé, ač se sama před sebou za tu myšlenku styděla, a muži – och, scheiße!

A potom taková cuchta Astrid, co čurá raději postaru vsedě a shazuje se lacinou koketérií! Však si dobře vzpomínám, jak jí vůbec ani nevadilo, když ji na střední škole plácl občas ten chlívák z vedlejší třídy po zadku! A ta mi teď jen tak mir nichts, dir nichts pošle fotky svých fracků! Doris se otřásla, až okolo čtyři služky na svých židlích nešťastně zkoprněly a Martin si dokonce musel zakrýt obličej, aby diskrétně utajil bezmocné, zúčastněné zaštkání.

Zapípal hlásič: deset lidí přepnulo si na Eurozprávy, do bedny, kterou měl každý pod nohama, vložili své balíčky, zapnuli, počkali, a vytáhli si oběd. „Jedlo!“ zaznělo devítihlasně, jako když se celá lodna masa převržena vysype na zem. „Dobře jedlo, v souladu se Zásadami stravování!“ doznělo v místnosti pisklavě, aniž s tím mohl někdo něco udělat - jen tělo jeho souseda mimoděk učinilo pohyb, jako by se snažilo zadržet svoji pravou ruku, co snad chtěla vyletět.

Do lamp, které je z různých stran obklopovaly, nehlučně vháněly vzduch výkonné ventilátory. Pracovníci se zvolna věnovali svým mlčenlivým koníčkům, a jen tu a tam vyřídili nějakou žádost; většinou tak, že ji hodili do koše. I Doris – na první žádost o dotaci, která ji tak rozladila, napsala:

„Vážené Hüttler,

Váš projekt „Genderově nově“ nás velmi zaujal – vždyť i v naší genderově již rovné společnosti stále ještě musíme bohužel bojovat s nezdravými jevy zděděnými z minulosti. Abychom mohli Vaši žádost kladně vyřídit, dodejte nám prosím ještě nezbytné dokumenty uvedené v příloze.

S uvědomělým pozdravem
Diskriminaci? Nein, danke!

Doris Jungfern, referovadlo, Spolkový úřad pro vzájemnou genderovou ochranu

Přílohu měla na obrazovce k dispozici univerzální - dobře věděla, že tyto dokumenty nikdy žadatelka dohromady nedá, a tak mail s uspokojením zařadila do vyřízených. Pak s gustem smazala rodinné štěstí kamarádky Astrid: koneckonců, co to může být za chlapa, když se spokojil zrovna s ní? Zase jen další neandrtálec, určitě nějaký takový, jako je tohle neštěstí naproti.

Neštěstí se nicméně zdálo být spokojeno, neboť radostně proklikávalo jakési stránky. Jen vedle sedící Martin vrhal do prostoru kolem sebe zoufalé pohledy. Oči jí raději sjely zpět na obrazovku. Pak se naštěstí ozval zvonek.

Devět hlasů se sborově pochválilo: „Dobře dnes pracovalo!“ – desátý pracovník hrnul se už mezitím mlčky ke dveřím. Jeho subtilní soused zbožně, s rukama překříženýma na prsou, tiše si ještě sám tu radostnou mantru opakoval. Třetí muž začal plísnit čtvrtého, že doma zapomněl kreditní kartu. Pátý už byl také ze dveří.

Čtyři ženy uctivě čekaly, až se Doris zvedne od stolu, a když tak učinila, jedna přes druhou se hrnuly ven. „Slepice,“ pomyslela si temně, a zastyděla se.

-------------------------------

Rok se sešel s rokem. Změnilo se za tu dobu jen málo. Doris dosáhla Kristových let a byla čím dál nespokojenější, aniž věděla proč. USE hospodářsky předběhla už i Argentina a jen trvalá, nejmenovaná asijská hrozba stále ještě nutila třetí velmoc v pořadí držet se svým starým kontinentem basu. Největší evropskou událostí toho roku asi bylo, že prezidentka USE Angela Merkelová přišla o svého nejzarputilejšího protivníka v parlamentu: bývalý český prezident Václav Klaus dostal od svého syna, toho času ministra školství v České agrofertní republice, vilu ve Švýcarsku, a tak se tam s několika mladými letuškami a sekretáři Jaklem a Hájkem odstěhoval, prý na odpočinek; manželce Lívii zajistil ještě předtím místo velvyslankyně v Novorusku.

V naší kanceláři odešel medicinbalní muž na mateřskou dovolenou a na jeho místo byla přijata jakási těžko pohlavně identifikovatelná bytost, jež se posléze stala manželem Martinovi – ten samou radostí brzy poté složil hudební ódu „Mein Loch macht dich frei“, jež byla pro budoucnost uložena i v Centrálním archivu nového genderového umění, a jednou dokonce zazněla i v oblastním vysílání rádia „My – rovnoprávní lidé“.

--------------------------------

Rok se sešel s dalším rokem. „Pracovalo!“ uvítali se zase jednou ráno kolegové v kanceláři a usedli k práci. Jeden však nepracoval: měl po včerejšku kocovinu. S kamarády totiž vypili dnes již vzácnost, pravou, originální kořalku, nedávno propašovanou z Ukrajiny.

Moc dobře to viděla – znala důsledky užívání zakázaných drog z více školení a nyní jen litovala, že detekční trubičky byly omylem loni vyhozeny spolu s jakýmsi nádobíčkem, jež se našlo po bývalém údržbáři, kvůli pramálo uvědomělé pracovní kázni taktéž vyhozeném. Já bych ti dala, ožralo! Cítila, že jí zmítá cosi, co si nedokázala dost dobře pojmenovat…

Zvedl se a mátožně odkráčel na záchod. Teď! - vybuchlo jí v hlavě. Teď co? Nevěděla. No ano, určitě zase čurá vestoje, do našich ženských pisoárů, prase jedno. Jako by už před pěti lety nebylo vědecky dokázáno, že močení vsedě je u mužů hygienicky mnohem vhodnější. A naopak, ženám že se tak vestoje upevňuje poševní svalstvo a navíc jim to dává i vědomí rovnosti mezi lidmi. Takže – co?

Zvedla se energicky a vydala se směrem k toaletám. Arschloch, mlčky drtily její rty. Rozrazila dveře – zrovna odstupoval od mušle a mimoděk se k příchozí otočil. Její oči vytřeštěně zíraly na něco, co ještě nikdy neviděly. Ruka bezvládně jí visela na klice pootevřených dveří, zatímco muž si klidně zapnul poklopec a s bohorovnou výsměšností pronesl: „Čuralo.“

„Ano, čuralo,“ odpověděla neurčitě. Ruka kliku zmáčkla, zavřela, a pak poslepu otočila klíčem pod ní. Došla k vedlejšímu pisoáru, pohled stále upřený do jeho očí, vyhrnula si sukni, pravou nohu vyndala z kalhotek - ale do stupátka ji už nezaklesla.

Per-hand-preklady.cz