Napsat recenzi či povídání o knížce, která se mi líbila, je jedna věc. Ale když už se mi ta knížka líbila, mám takovou vnitřní potřebu přesvědčit čtenáře, aby si tu knížku taky přečetli, potažmo, v tom lepším případě, koupili.

U knížky Benjamina Kurase „Zachraňte Itálii“ to nebylo tak složité vysvětlit čtenáři, proč by si knížku měl koupit. Předpokládám, že čtenář chce mít z čtení

a) požitek
b) užitek.

Co se týče estetického a literárního požitku ze čtení je u mého přít…, é... kamaráda tato věc zaručena. Fuj, skoro jsme napsal „přítele“, což je v dnešní době synonymum k vyjádření spolusouložníka, jak nás přesvědčuje dnešní politicky korektní jazyk. Tak to mi s Benjaminem tedy nejsme. Jsme oba hrdí bílí heterosexuálové a myslím, že u toho už zůstaneme. Jinak nic proti gayům!

Ostatně, jak je to dneska v Itálii s gayi-kuchaři, kteří tak báječně vaří, se dočtete v knížce. Ony za to mohou ve velké míře také italské dívky a nabubřelý machismus Italů. Ale přečtěte si o tom sami/y.

To je jen jeden z důvodů, proč byste měli tu knížku číst. Jak známo, našinci dnes jezdí do Itálie jak diví, a k základnímu společenskému vzdělání patří návštěva Benátek, Říma, Vatikánu a tak. Jo a z Prahy je to k moři, v tomto případě třeba do Bibione, blíž, než z Madridu k některému z jejich moří.

Itálie je krásná, přestaneme-li myslet „německy“, tedy přestane-li nás rozčilovat takový ten jižní všeobecný čurbes a nedochvilnost, bez kterých to tam nejde. Jenže doba, kdy jsme vyrazili do Itálie, abychom se buď bez minuty přerušení váleli na pláži (že abychom si to užili), anebo abychom za tři dny proběhli pět měst a třicet pět památek. už je za námi. U moře si, jak dokládají statistiky, často našinci půjčují na dva či tři dny auta a vyrážejí do okolí a při pobíhání po Římě už neomdléváme děsem z cifer při pohledu do jídelních lístků. Začínáme být normální.

A tak i kdybyste duševní slastí neustále téměř omdlévali před fontánou di Trevi, jímala vás závrať z pohledu vrcholu klenby chrámu svatého Petra, nakonec vás zmohou bolavé nohy a hlad. Stejně tak při prohlídce Verony či jiného města plného úžasných památek.

A tady vám pomůže Kurasova kniha. Všude totiž narazíte na italská pohostinská zařízení. Tu zvaná ristorante (dost drahé), jinde levnější a lidovější trattorie. Poněkud vás asi překvapí restaurace zvaná osteria, případně též ostaria anebo hosteria. Tam, jak nás poučí autor, vaří většinou domácí paní a pivo bývá k mání jen láhvové (většinou slušné, pitelné).

Pak následuje pizzeria, což je něco jiného než u nás, restaurace která byla kdysi otevřena jen večer a dnes už otevírá i před polednem. A výběr jídel vedle pizzy mají často až neuvěřitelně pestrý.

Co je to za restauraci zvanou tavola calda, co rosticceria a co vino e cucina, co naleznete v taverně, co je to bottega, co bar-caffé, a nakonec pasticeria a co si koupíte na mercato a proč, to si najděte v knize.

A když jste už v některé té restauraci: co si tam vlastně dát? Jídelní lístky na papíře nejsou všude, v lidovějších je menu často napsáno křídou na tabuli. A pokud někde v Itálii najdete restauraci, co má před lokálem vyvěšené fotky jídel (jako u nás Vietnamci atd.), tak se tam těžko dočkáte pravého italského jídla. A italská kuchyně, to nejsou jen špagety ala carbonata, to je milion báječných jídel a chutí. No, v každém případě koukáte, jak se to jmenuje, a stejně nevíte, o co jde. Co vám to vlastně nabízí „il capo cuoco“, tedy šéf kuchyně, to najdete právě v knížce B. Kurase. Pokud jste ho někdy viděli, tedy autora, živého, musí vám být jasné, že to není žádný vychrtlý asketa živící se kořínky a chrousty. Naopak, ještěže jsem přesně nevěděl, co a jaká jídla popisuje, takže jsem si neposlintal celou knížku.

Pokud chcete vědět, jak vlastně ta zem, kam jedete, vypadá mimo elegantní italské dálnice, a kdo tam vlastně žije, přečtěte si tuhle knížku. Můžete se rozhodnout, kudy tam vjedete, autor vás povede. Zda pojedete přes Villach, nebo přes Tyroly anebo jinudy. Ono to není jedno. Ona totiž není ani jedna Itálie. Itálií je moc.

„Průměrný Ital“ je totiž stejně chimérická postava jako „typický Španěl“. Existuje Sicilan, Neapolitán, anebo obyvatel Padánie, což jsou lidé od sebe životem a dějinami daleko rozdílnější než Češi a Slováci, nebo Rusové z Omsku a kavkazští Čečenci. To jen malá poznámka k žvanění, že se nedal vytvořit národ československý. Kdyby na to byl čas a silnější vůle, jakou měl v Itálii třeba Giuseppe Garibaldi, a trocha dějinné kliky, klidně by Československo a československý národ existovaly. I s německy mluvícími Čechoslováky.

Ale zpět ke knížce. V ní naleznete popisy různých míst a různých cest a pokud i při čtení vezmete mapu, protože místopis Itálie nikdo z nás podrobně nezná, budete mít na cesty krásného pomocníka, co hned tak nezastará, protože B. Kuras je milovník památek, a když ty hrady a katedrály přežily staletí, pak, dá-li Bůh, přežijí i dnešní imigrační záplavu, která se do Itálie navalila.

A navíc se dozvíte plno historických drbů, třeba jak jeden z papežů, co nechal vymalovat od Michelangela Sixtinskou kapli (který to byl, naleznete v knížce), když uviděl, co namaloval, klepla ho pepka. Taky jsem se divil, když jsem tam koukal na strop, že to vypadá, jako kdyby někdo ilustroval Starý zákon a na ten Nový poněkud pozapomněl. Se tomu papeži ani nedivím. No, ale jeho nástupci se to líbilo, a tak nenechal Michelangela padnout do spárů inkvizice. Itálie a její dějiny, to je samý kvas a samé umění a samá architektura, a tak je na co koukat s otevřenou pusou. Jak praví autor.

No, Italové přežili Osmany, Kartagince, Peršany, Vandaly a konec konců i germánské Vizigóty, dobyvačné Španěly, i arogantní Francouze, a Německé císařství i Německou říši. Držím jim palce.

Knihu vydalo nakl. eminent 2018 a lze ji dostat, jak říkali naši dědové, „u všech kvalitních knihkupců“.