Čtivá knížka Antonína Kudláče (nar. 1971) Literatura přes palubu (2010) sestává ze čtyř částí stylizovaných jako námořní výprava po literárních "mořích". Ty plavby jsou na konci doplněny o dodatky ve formě několika interview se spisovateli (Hovory v podpalubí) a jistě, je pravdou, že oddíly sestavené mj. z recenzí postrádají místy úplnou tematickou soudržnost, kterou přitom autor (vysokoškolský pedagog v Pardubicích) důrazně avizuje v jejich úvodech (všiml si toho kritik Aleš Haman v časopise Tvar), nicméně to zase tolik nevadí, řekl bych, a nějak svou práci "K. K." Kudláč musel uspořádat, když ji chtěl již dáti dohromady, a to z textů uveřejněných jak ve zmíněném Tvaru, tak i v časopise Host, v Aluzi, Literárních a Lidových novinách, v Respektu, ve scifistické Pevnosti, v časopise A2, v Dějinách a současnosti, ale třeba i uvnitř sborníku Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století a jinde.

Knížku doplňují hned dva doslovy psané původně pro knížky Petry Neomillnerové Vlastní krev a Pavla Renčína Beton, kosti a sny a najdete taky dosud jinde nepublikovaný výčet Doporučená četba na dlouhé plavby s podtitulem Tucet mých nejoblíbenějších knih (v abecedním pořádku). Onen seznam taky asi nejlapidárněji charakterizuje typickou autorovu toleranci k četbě malinko lehčí, která ale lehkou nemusí zůstat při bližším kouknutí se.

Je fakt, že K. K. Kudláč zdůrazňuje, že se JEHO "VELKÝ TUCET" nejoblíbenějších knih i dál proměňuje, nicméně loni z cizí literatury zahrnoval následující položky: Spolčení hlupců, Foucaultovo kyvadlo, detektivku Vražda potřebuje reklamu, tři (podle Kudláče) nejlepší zástupce děl Chestertonových, Lovecraftových a Meyrinkových (Anarchista Čtvrtek, Případ Charlese Dextera Warda, Anděl západního okna) a dva tituly současné fantastiky (Brány Anubisovy Tima Powerse a trilogii Oko v pyramidě, Zlaté jablko a Leviatan Roberta Shea a Roberta Antona Wilsona). A čeští autorovi favorité? Chválí Neffovu trilogii o Petru Kukaňovi z Kukaně, dále Vévodkyni a kuchařku, ale i Mrchopěvce Jana Křesadla a Velinského Dzwille. Nevylučuji, že třeba o měsíc později objevím nějaké zcela geniální a strhující dílo, které by mohlo nahradit některé ze zde zmiňovaných, dodá ovšem v Poznámce na závěr a vyzná se i z lásky k řadě dalších fantastů, jakými jsou Gaiman či Stephenson z cizích a Mičanová, Souček a Medek z našich. A v oblasti detektivek pak především Raymond Chander, ale i Artur Conan Doyle, Robert Van Gulik, Christopher Fowler anebo Boris Akunin) a co se povídek týká, pak O. Henry, Saki, Dahl, Bloch a Henry Kuttner.

Jako "zavilý britofil" má ale Kudláč kromě toho rád i anglický humor ve všech podobách od konverzaček starého Wodehouse přes Šťastného Jima a Egyptology Kingsley Amise až po univerzitní i jiné romány Davida Lodge…

Mimo sedmi rozhovorů s Jaroslavem Velinským, Milošem Urbanem, Stanislavem Komárkem, Václavem Cílkem, Patrikem Ouředníkem, překladatelkou Alenou Bláhovou a s autorem hororů Svatoplukem Dosedělem shrnuje Literatura přes palubu třeba recenze na knihy Cult fiction (Andrew Calcutt a Richard Shepard, 1999), Romantismus a Čechy (Zdeněk Hrbata 1999), Cesta do pekel (Václav Vokolek 1999), Sedmikostelí a Hastrman (Miloš Urban 1999-2001), Dáma z rajského ostrova (Robert Sak a Zdeněk Bezecný 2000), Prostibolo duše (Arnošt Procházka a Karel Hlaváček 2000), Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století (1999), Mord (Jan Jandourek 2000), Den hněvu (Kurt Aust 2001), A odpusť nám naše viny… (Romain Sardou 2003), Svět rodokapsu (2003), Poslední tajemství Jana T. (Velinský 2003), Tolary jsou zlaté (Eva Kačírková 2003), Černý domeček (Stanislav Komárek 2004), Tváře budoucnosti (2005), Trochu divné kusy (2005), Jezdec na delfíně (2005), Dějiny čtení (2007), Jonathan Strange a pan Norrell (2007) či Z teórie modernej fantastiky (Ondrej Herec, 2008). Všimněme si ale spíš obecnějších esejů.

Kniha je uvedena poutavou statí Podivuhodná dobrodružství ve věku páry s podtitulem Devatenácté století jako popkulturní inspirace a nevadí mi, že se autor zaměřil výhradně na angloamerickou produkci. Plno místa věnuje pak i oběma dílům skvělého komiksu Liga výjimečných (2000-2003) a něco málo i poutavé holmesovské mytologii. Tři z modelů soudobého využití motivů a postav z 19. století ilustruje knihami Utajené případy Sherlocka Holmese (Donald Thomas), Seznam sedmi (Mark Frost) a díly z alternativní historie, mezi která však patří i opomenutá jím série románů Philipa Reeva uvedená Tajemstvím prstenců Saturnu. Zatímco pan Frost, tento dvorní scenárista Davida Lynche, využil jako popkulturní ikonu samotného sira Doyla – a navázal na Seznam sedmi i románem Šest mesiášů, Donald Thomas a jiní do reálné historie vsadili samotného Holmese!

V eseji Tajemno, hrůzno, mužno, pitoreskno i směšno… mapuje pak Kudláč Pokus o obnovení Rodokapsu na sklonku 20. století, který u nás proběhl v letech 1990-2000. Náklad nových Rodokapsů Iva Železného bohužel (či bohudík?) postupně klesal z původních sedmdesáti tisíc na méně než pět tisíc výtisků, aby došlo zjara 2000 ke stopnutí projektu. I tak máme od té doby k dispozici ne stovky, ale tisícovky nových rodokapsových sešitů, na kterých se čas od času podíleli i poměrně renomovaní prozaici jako už dvakrát zmíněný Velinský, ale Pecinovský či Václav Pinkava alias Jan Křesadlo (a v tomhle případě Jake Rolands), ale i výtvarníci (Alois Křesala, Milan Fibiger, Jan Štěpánek i Jan Sovák).

Skvělá je ovšem Kudláčova sonda do té části produkce, která byla přebírána z původních Rodokapsů. Nová redakce - ve vší oddanosti - navázala kontakt i s dvěma dosud žijícími autory staré éry Leopoldem Sekerou a Jaroslavem Dandou a ten druhý se v devadesátých letech dokonce pustil do psaní a pod pseudonymy Boeters a Adam třicet nových westernů! Pozor však a vězme, že původní texty Rodokapsů byly v oněch letech devadesátých z osmdesáti procent přepsány.

Další přínosná studie o Současné české literární fantastice se jmenuje Odvážní mužové a ženy ve fantaskních světech a Kudláč probral Neffa, Františka Novotného, Jiřího W. Procházku, Jiřího Kulhánka, Jiřího Pavlovského, Štěpána Kopřivu, Leonarda Medka, Františku Vrbenskou, Janu Rečkovou, Veroniku Válkovou, Jaroslava Mosteckého, Vladimíra Šlechtu, Miroslava Žambocha, Juraje Červenáka, Roberta Fabiana, Adama Andrese či Pavla Housera. Text Soustružník versus soukromé očko aneb Jaroslav Velinský a drsná škola věnoval pak Kudláč manželce Markétě alias náruživé čtenářce Velinského detektivek s Otou Finkem, aby tu srovnal povahu i statut Velinského hrdiny s Philem Marlowem Raymonda Chandlera, ale i s Nickem Charlesem Dashiella Hammetta.

V druhé fázi studie se pak věnuje porovnání dialogů u těchto tvůrců a v části třetí srovnal užitý jazyk. S Helenou Stiessovou a její studií Drsná škola v české literatuře došli k závěru, že se prvky drsné školy výrazněji projevují v sérii se starším Otou Finkem. Jako další drsnou školou inspirovaná tvůrkyně je připomuta Eva Kačírková a její detektiv David Braun vystupující např. v knize Politik střílet nemusí.

Svým způsobem raritní kniha, říká o Kudláčkově práci Aleš Haman ve tvaru, a já k tomu dodávám: dobře, že vyšla.