24.3.2019 | Svátek má Gabriel


KNIHA: Pár prostých pravd, které přechytračily Moskvu

28.12.2005

Americký historik Pipes popsal historii, kterou sám vytvářel

Epochální myšlenky někdy vypadají docela prostě. Americký historik Richard Pipes dospěl při studiu ruských dějin k několika tezím, které jeho kolegové pokládali spíš za pravičáckou provokaci než za vědu. Už ve své disertaci zdůraznil, že Sovětský svaz je - stejně jako před ním carské Rusko - mnohonárodnostní říše s velkým, byť skrytým nacionalistickým napětím. Pro Ameriku, jež do jiných krajů ráda promítala vlastní mravy, to byl objev, neboť věřila, že Rusko je stejný tavící tyglík národů jako ona sama. Pipes rovněž dokazoval, že leninský typ komunismu vzešel z tradic samoděržaví, jimž zůstal poplatný mnohem víc než marxismu, a že rozumná domluva s Moskvou je prakticky nemožná, protože v řeči tamního režimu mají zdánlivě stejná slova úplně jiný smysl. Z toho vyvodil závěr, že poměry ve světě nevylepší žádné sbližování Západu s Východem, ale jedině zánik sovětské ideologie i systému.

Dnes zní takové postřehy triviálně, svého času však vyvolávaly bouři nevole nejen u kremelských vládců s jejich celosvětovou agenturou KGB, ale také u většiny západních sovětologů i nejvlivnější části ruské emigrace. Teprve Ronald Reagan počátkem 80. let pochopil, že zdánlivě jednoduché myšlenky kontroverzního profesora z Harvardu mohou mít v praxi doslova převratný efekt. Jejich aplikace nakonec opravdu vedla k rozkladu obávaného impéria.

Ekonomika idejí

Vlastní životopis Richarda Pipese se v českém překladu Luďka Bednáře objevuje dva roky po anglickém vydání, jež vyšlo k autorovým osmdesátinám. Latinský název Vixi znamená "žil jsem", podtitul zní Paměti nezařaditelného. Přívlastek, který si v něm historik přisoudil, má hlubší význam, než by se zdálo. Svými akademickými i politickými odpůrci byl Pipes totiž skoro pořád někam zařazován, aby se výsledky jeho myšlení i práce daly schovat za zjednodušující nálepkou. Míroví aktivisté jej prohlásili za válečného štváče, Solženicyn jej nařkl ze snah o genocidu ruského národa, ruští komunisté jej líčili jako sluhu kapitalistické plutokracie, američtí levicoví liberálové v něm viděli oporu establishmentu s úzkou vazbou na CIA, vládní úředníky naopak popuzoval tím, že čas od času poodhalil jejich nekompetentnost v sovětských záležitostech. Pro antisemity byl polský Žid, na jeruzalémské univerzitě zas vyvolal pobouření, když tam roku 1988 prohlásil, že Hitler vědomě napodoboval Lenina.

Sám Pipes zřejmě s vlastní identitou žádné velké problémy neměl. Ruské téma měl důkladně prostudované a hluboce promyšlené, o čemž již také u nás svědčí překlady jeho stěžejních historických prací - Rusko za starého režimu (česky Argo 2004) nebo Dějiny ruské revoluce (česky Argo 1998). Nezařaditelnost u něj znamenala především osobní integritu. Patří k dlouhé řadě předních světových intelektuálů minulého století, kteří pocházeli ze střední Evropy. Dokonce jej můžeme pokládat tak trochu za krajana, neboť se v červenci 1923 narodil v Těšíně - na polské straně hranice, jež městečko na pomezí Československa rozděluje v půli. Pocházel z asimilované židovské rodiny (předci se jmenovali Piepesové) a jeho otec za první světové války bojoval v Polských legiích Józefa Pilsudského. Po válce založil v Těšíně čokoládovnu, která je dodnes v provozu. Roku 1928 přesídlil s rodinou do Varšavy, kde vybudoval pobočku vídeňské cukrářské firmy Pischinger. Richard měl už v dětství dost příležitostí pozorovat národnostní třenice mezi Poláky, Němci, Židy i Čechy, setkával se s antisemitismem a osvojil si smysl pro vnímání etnické různorodosti, který mu později pomohl najít jeden z klíčů k vnitřním rozporům bolševického impéria. Také o totalitách se brzy dozvěděl své: část příbuzných zahynula při holocaustu a matčin bratr žijící v Leningradu byl popraven komunisty za stalinských čistek.

Z Polska obsazeného nacisty se rodině podařilo uniknout do USA. Sedmnáctiletý Richard nevěděl, jakou životní dráhu si za oceánem zvolit, doma se zajímal hlavně o umění a smysl života rozhodně neviděl ve vydělávání peněz. Díky americkému stipendiu mohl pokračovat ve studiu na univerzitě v Ohiu, kde vládl staromilský poklid 19. století, Jeho kolegové skoro nevěřili, že nějaká Evropa vůbec existuje. Rusky se začal učit jen proto, aby zúročil znalost polštiny, hodilo se mu to však, když po vstupu Spojených států do války narukoval, neboť byl zařazen do kurzů pro vojenské tlumočníky. Na vojně mu také padla náhodou do ruky knížka přednášek o dějinách evropské civilizace, jež na Sorbonně roku 1828 pronesl francouzský historik Francois Guizot, klasik liberální pravice, obzvlášť nenáviděný Karlem Marxem. Okouzlila jej hloubkou myšlenek i vytříbeným stylem a spolu s ruštinou rozhodla o jeho budoucím povolání. Hned po konci války se ještě v uniformě přihlásil k doktorskému studiu na Harvardu, kde pak s několika přestávkami působil celé půlstoletí.

Poměry v americkém akademickém světě líčí Pipes s nadhledem zkušeného profesionála, který se neprezentuje ve stylu evropských myslitelů jako nějaké orákulum povznesené nad světské starosti, ale zaměřuje se také na provozní problémy výuky i bádání. Ukazuje, že i produkce humanitních idejí má svou ekonomiku, že vyžaduje investice i promyšlené hospodaření se silami. Po dopsání disertace se například zhroutil přepracováním, neboť si musel bokem přivydělávat, aby uživil ženu a malé dítě, z práce se však nakonec stal jeden ze základních textů oboru, jenž v následujících desetiletích vyšel v mnoha knižních vydáních. Také u svých pozdějších zásadních děl připomíná, za jakých okolností vznikaly (jejich sepsání vesměs umožnil americký systém placených studijních dovolených). Nezastírá, že k provozování vědy patří intriky, podrazy a soupeření, boj o místo na slunci, v němž často nerozhoduje erudice, ale spíš šťastné náhody. Celou jeho kariéru provázel pocit, že má asi něco vykonat, když už jej Bůh vyňal z holocaustu. I proto se zastavuje u nenápadných křižovatek, na nichž jeho osud bral svůj směr.

Bez přetvářky

Obecně nejvýznamnější jsou jistě kapitoly věnované Pipesovu politickému angažmá. Od počátku byl značně kritický k snaživému uplatňování koncepce détente, kterou vyjadřovalo populární heslo "raději rudý než mrtvý". Za pozornost přitom stojí, že jej levicoví studenti jako zavilého reakcionáře nechávali během své revolty koncem 60. let na pokoji a raději ostouzeli profesory, kteří se jim názorově podbízeli. Svou vrcholnou roli v politice sehrál během několika let, nejdřív jako šéf týmu, který vyhodnocoval zjištění tajných služeb o sovětském zbrojení, později jako expert v úřadu bezpečnostního poradce amerického prezidenta.

Paměti Richarda Pipese mimo jiné ukazují, jak se historická věda na okamžik stala hybatelem historie. Jejich literární styl je klasicky jednoduchý, možná trochu ledabylý, ale mimořádně živý a obsažný. Čtenář pisateli naprosto věří, když se na jednom místě přiznává k fatální neschopnosti říkat něco jiného, než co si opravdu myslí - vždyť ani spokojenost s vlastním dílem nemaskuje žádnou falešnou skromností. Možná to byl právě deficit diplomatické rafinovanosti, čím Reagan vnesl nový tón do sovětsko-amerických vztahů: na skutečnosti, které jsou dnes zřejmé každému, upozornil Pipes podobně jako dítě ze slavné Andersenovy pohádky o nahém císaři. Nikoli ovšem tak docela nezáludně. Věděl, co dělá. I proto dokázal s hroší kůží čelit bezpočtu nenávistných kampaní ze strany milovníků míru, jaké kdysi Lenin nazval užitečnými idioty.

Richard Pipes: Vixi. Paměti nezařaditelného, Mladá fronta, Praha 2005, přeložil Luděk Bednář, 373 str.

(psáno pro Respekt)



Diskuse


Auiam
12:48
29.12.2005

Klaun Parafin
23:48
28.12.2005

kapitán
10:54
28.12.2005

www racek
9:25
28.12.2005

NevericiTomas
11:21
28.12.2005

www racek
12:12
28.12.2005

Jap
8:00
28.12.2005

Jirka
9:30
28.12.2005

TT
12:08
28.12.2005

ondra
23:03
28.12.2005

od
17:40
29.12.2005

Vodník
0:57
28.12.2005

68
2:15
28.12.2005

68
2:26
28.12.2005

68
2:31
28.12.2005

MF
7:07
28.12.2005

Vodník
11:20
28.12.2005

Kolt
11:35
28.12.2005

Vodník
18:34
28.12.2005

Kolt
20:17
28.12.2005

Vodník
20:32
28.12.2005

Fafa
15:33
28.12.2005

Vodník
18:28
28.12.2005

Kolt
20:29
28.12.2005

Vodník
20:40
28.12.2005

R
10:09
28.12.2005

OCapek
11:10
28.12.2005

Vodník
11:23
28.12.2005

OCapek
11:43
28.12.2005

Vodník
18:38
28.12.2005

MF
14:14
28.12.2005

OCapek
14:36
28.12.2005

Vodník
18:16
28.12.2005

Vodník
18:12
28.12.2005

Vodník
17:25
29.12.2005

G. Pasek
16:20
28.12.2005

MF
16:30
28.12.2005

počet příspěvků: 61, poslední 29.12.2005 05:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.