„Zázračná“ záchrana bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka před hrozbou soudního projednání obvinění z přijetí úplatku, zprostředkovaná usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí dozoru nad vyšetřováním přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a jeho přikázání Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě, podpořená veřejnými projevy nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, posvěcená vydáním stanoviska ministerstva spravedlnosti o právní čistotě zásahu NSZ a posléze završená nevratným zastavením trestního stíhání jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem, mimo jiných nepříjemností vyvolala „válku žalobců“. Jejím projevem se stala zběsilá mediální kampaň, která poskytla bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové prostor, aby dala průchod nepřátelství k lidem, s nimiž v minulosti prohrála v různých sporech. Namíchala nesourodý koktejl sedmi lidí s různým vztahem ke „kauze Čunek“, z nichž někteří se ani navzájem neznali a na zmíněné nepřístojnosti se nijak nepodíleli, a oznámkovala je označením „justiční mafie“. Nezapřela předlistopadovou prokurátorku: kdysi se takto uměle vytvářela „protistátní spiklenecká centra“ z nevinných lidí, kteří pak v nejlepším případě mizeli za mřížemi.

Ze složení skupiny je zřejmé, že při výběru obětí rozhodoval subjektivní vztah Marie Benešové k postiženým. Jejím „tvrdým jádrem“ měla být trojice přátel: místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, advokát Pavel Němec a nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Mezi viníky zahrnula státního zástupce VSZ Libora Grygárka, svého bývalého nadřízeného z VSZ Praha, který neměl s věcí nic společného, zato se s ním kdysi rozešla ve zlém. Nezahrnula státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka ani ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, kteří výkonem své pravomoci účinně posloužili Jiřímu Čunkovi. Zato přihodila místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, který jako soudce, byť vysoce postavený, neměl žádnou pravomoc do Čunkova případu zasáhnout. Jako bývalá státní zástupkyně by Marie Benešová měla vědět, jak fungují mechanismy, jimiž lze ovlivnit průběh trestního řízení, a stejně by měla vědět, že soukromá setkání trojice přátel nemohla být řídícím centrem zákroku, který provedli státní zástupci pod téměř mlčenlivou záštitou ministra.

Označení obtěžovalo „mafiány“ a ještě více jejich rodiny. Proto se rozhodli k odvetě. Aniž by to zamýšleli, odpověděli prostořeké exprokurátorce způsobem, jímž dokázali, že jim jsou mafiánské způsoby jednání značně vzdálené: nevyužili moci státních zástupců k trestnímu stíhání hanobitelky. Připravili tak orgány činné v trestním řízení o příležitost poučit ústnatou dámu o užitečnosti mediální střídmosti. Takové řešení by bylo pro žalobce výhodnější než žaloba na ochranu osobnosti, protože trestní řízení by proběhlo v podmínkách ztíženého přístupu novinářů k informacím.

Dosavadní průběh vleklého soudního řízení je veřejnosti celkem dobře znám včetně žalobci nečekaného obratu: díky svéráznému způsobu vedení řízení soudcem Vojtěchem Ceplem ml. a davovému šílenství novinářů se žalobci náhle dostali takřka do postavení obžalovaných zločinců.

První prvostupňový rozsudek dopadl pro žalobce nepříznivě. Úspěšný byl pouze státní zástupce Libor Grygárek, jemuž se měla paní exprokurátorka omluvit. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přikázal nalézacímu soudu věc znova projednat a rozhodnout, avšak pro další část řízení odebrat věc soudci Vojtěchu Ceplovi ml. a přikázat ji jinému. Smečka hlídacích podvraťáků demokracie se vrchnímu soudu odvděčila zběsilým štěkáním o spojenectví jeho soudců se souzenou „mafií“.

Marie Benešová se proti usnesení vrchního soudu vzepřela ústavní stížností. Ústavní soud jí vyhověl, takže Vojtěch Cepl ml. se mohl po roční přestávce k věci vrátit. V novém řízení zopakoval většinu vad, jež mu odvolací soud již jednou vytkl, a ještě přidal nějaké navíc. Vydal v podstatě stejné rozhodnutí jako v prvním řízení. Žalobci se opět odvolali.

Nyní stojíme před veřejným jednáním Vrchního soudu v Praze k odvolání žalobců, které bude zahájeno 21. prosince 2010. Vrchní soud předvolal svědky, což znamená, že hodlá provést vlastní dokazování, nevrátit znova případ soudci Vojtěchu Ceplovi ml., ale rozhodnout sám. Čili na úrovni obecných soudů případ skončí. Je sice pravděpodobné, že nespokojená strana se bude opět bránit pomocí mimořádných opravných prostředků, ale to již bude méně příznivé pro pořádání veřejných soudních líčení povahy smutné frašky.

Vyhlídky žalobců jsou před zahájením odvolacího řízení horší než kdykoli v minulosti. Zhoršilo se výrazně postavení zejména dvou z nich: Pavla Kučery, nepravomocně odsouzeného kárným soudem ke ztrátě funkce soudce, a Renaty Vesecké, končící v úřadě k 31. prosinci 2010 na základě rozhodnutí vlády o jejím odvolání. Účinek těchto okolností na uvažování soudců nesmírně ovlivní jejich přístup k případu bez ohledu na to, že nepravomocné odsouzení Pavla Kučery kárným senátem Vrchního soudu v Praze je hanebnost a příčiny odvolání Renaty Vesecké nebyly zpupnou vládou veřejnosti odůvodněny.

Nadále zůstává nepotvrzenou legenda, že zásah ve prospěch Jiřího Čunka vymysleli a zorganizovali při kávovém dýchánku „zločinci“ Pavel Kučera, Pavel Němec a Renata Vesecká, nicméně postih Pavla Kučery a Renaty Vesecké může snížit v očích soudu míru společenské nepřijatelnosti označení pojmem „mafián“ a poskytnout mu záminku ke shovívavosti s paní žalovanou.

Za daných okolností nelze předjímat výsledek projednání žaloby odvolacím soudem. Vyhovění žalobě nejspíš vyvolá obrannou reakci odsouzené, která se bude snažit pokračovat v řízení s použitím mimořádných opravných prostředků. A samozřejmě by na soudce čekaly projevy mediální nevole.

Naproti tomu zamítnutím žaloby se obnaží před veřejností skutečnost, že ani soudcům, státním zástupcům a advokátům jejich postavení nezaručuje nárok na spravedlnost. Jaké pak ale jsou záruky pro běžné občany, že se jim skutečně dostane spravedlivého procesu, když jej nemají spolehlivě zajištěn ani prominentní „zákazníci“ české justice?

Dále ze zamítnutí žaloby vyplyne poznatek, že svoboda slova, názoru a svědomí, stejně jako nedotknutelnost soukromí se propůjčují jen těm rovnějším mezi rovnými, a to jen podmíněně. Beztrestné fízlování v soukromí je společensky přijatelné.

Zjistí se, že slovo „mafián“ není znevažující, pokud se použije k útoku na čest kohokoli, kdo nepatří do našeho tábora.

Sestavení sedmičlenné skupiny žalobců a jejich zhanobení označením za „mafiány“ považuji za nepřístojnost, která zasluhuje potrestání. Dosud nikdo neprokázal, že na záchraně Jiřího Čunka se podíleli všichni „mafiáni“, které vybrala Marie Benešová. Paní exprokurátorka ocejchovala skupinu sobě nepříjemných osob na principu kolektivní viny, což znamená, že znectila své oběti bez vztahu k jejich skutečné vině.

Máme téměř jistotu, že praví viníci zásahu do kauzy Jiřího Čunka zůstanou nepotrestáni. Odvolání Renaty Vesecké z funkce se zřejmě považuje za oběť ve prospěch podřízených žalobců, kteří sice jako státní zástupci a právníci v kritickou chvíli beznadějně selhali, ale jejich postavení se to nijak nedotkne.

Pavel Kučera zůstane pro podstatnou část „zákazníků“ našeho bulváru „dáblem-našeptávačem justiční mafie“ a nedostane se mu příležitosti k očištění jména.

Mimo nich dvou se postihu nikdo z ostatních nedočká.

Bývalý a současný ministr Jiří Pospíšil stojí zdánlivě mimo hru, nicméně jeho odpovědnost za nepatřičné události v resortu je nezpochybnitelná. Kvůli jeho přítomnosti ve vládě v kritické době a záštitě pachatelů zásahu ho ale žádný postih nezasáhne. Prokázal své politické smečce cenné služby a z ochránce pachatelů zásahu do kauzy Jiřího Čunka se přes noc stal „popravčím“ Renaty Vesecké. Jeho schopnost ohýbat paragrafy podle politického zadání je nedocenitelná. Proto zůstane nadále „v sedle“. Mravnost není kriteriem správnosti politického rozhodnutí.

Je pozoruhodné, že ve vztahu k zásahu do kauzy Jiřího Čunka jsou parlamentní politické strany jednotné. Žádná z nich jej v současné době hlasitě neodsuzuje, natož aby se dožadovala prošetření jeho mechanismu a určení skutečných viníků. Nepřekvapuje to u ODS, jejíž vedení se patrně domnívalo, že záchrana Jiřího Čunka je nezbytná pro zachování stability vlády, a podílí se tak na vině. Ale udivuje to u TOP 09, která chce být stranou práva a spravedlnosti. Největším překvapením je ovšem postoj ČSSD a KSČM, které se ještě poměrně nedávno dožadovaly ustavení vyšetřovací komise, jež měla mimo jiné rozkrýt pozadí rozhodnutí zachránit Jiřího Čunka a způsob jeho provedení.

Na závěr připomínám, že jsem vždy hodnotil odnětí dozoru nad vyšetřováním Jiřího Čunka přerovskému žalobci Radimu Obstovi a následné zastavení trestního stíhání okresním státním zástupcem Arifem Salichovem za protiprávní. Výše uvedené úvahy na tom nic nemění.