Nezávislost moci soudní na jakýchkoli vnějších mocenských vlivech patří k základním podmínkám fungování demokratického právního státu. Postavení našich soudců je z tohoto hlediska chráněno právními předpisy v podstatě shodně jako v ostatních státech Evropské unie. Přesto politizující část soudců stále veřejně bojuje za nezávislost justice, jako by byla něčím ohrožena. Jde ovšem o nedorozumění: nejde o rozhodovací nezávislost soudů, ale o úplné vymanění z administrativního područí ministerstva spravedlnosti ve věcech stavovských a hospodářských.

Formální vymezení záruk rozhodovací nezávislosti soudů je jedna věc, skutečnost může být poněkud odlišná. Nezávislost na politické moci je dvojsměrná: mezi politikou a mocí soudní by měla být oboustranně neprůchodná tlustá zeď. Soudy by měly být chráněny před politickým tlakem na jejich rozhodování, na druhé straně by se měly vystříhat zasahování do politického dění. Podobně by měl fungovat vztah mezi justicí a veřejným míněním včetně mediálních projevů, jež se někdy vydávají za odraz veřejného mínění, byť jím nejsou v konkrétních případech, kdy se je teprve snaží vytvořit a uzpůsobit svým potřebám.

Nezávislost justice na politické moci lze do určité míry chránit institucionálně. Daleko obtížnější je ochrana proti mediálním tlakům a proti ochotě soudců podlézat médiím a stát se aktivními činiteli politického dění. Institucionální ochrana není možná kvůli zakotvení svobody slova a projevu v našem ústavním pořádku, ale i kvůli samotné nedotknutelnosti nezávislosti soudců.

Je téměř nemožné prokázat soudu, že svým rozhodnutím přímo vyhověl politické objednávce. Ostatně případů, u nichž by takové podezření bylo na místě, je nesmírně málo a žádný z nich nedělá čest soudcovské profesionalitě. Četnější jsou případy zapojení soudu do politického dění podporou cílené mediální kampaně. Je obtížné zjistit, zda k němu dochází samovolně nebo záměrně.

Zkušenost z přímého sledování projednávání desítek trestních případů v soudní síni mě poučila, že shoda mezi skutečností a jejím mediálním obrazem není nikdy dokonalá a v krajních případech vznikají zásadní rozdíly.

S touto výhradou přistupuji k hodnocení dění v první části trestního řízení soudního proti obžalovaným poslancům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi, které proběhlo u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve dnech 5.-10. března 2012, v němž jako nejdůležitější svědkyně – poškozená vystupuje poslankyně Kristýna Kočí, jež svou jinak neposkvrněnou čest patrně realisticky ocenila na pouhých 5 tisíc korun českých.

Obraz procesu je zřetelnější než 8. března 2012, kdy jsem se k němu vyjádřil poprvé. Z proporcí uveřejněných věcných poznatků, vytěžených z výpovědí obžalovaných a svědků je zřejmé, že středem pozornosti médií nejsou obžalovaní, a když už, tak odsuzujícímu zájmu se těší pouze Vít Bárta. Soud by měl vést dokazování k objasnění povahy peněžních částek vyplácených Vítem Bártou, ale o tom se dovídáme z médií velmi málo, průkazného skoro nic. Veřejnosti nezbývá než věřit jedné ze stran sporu, neboť jednoznačných důkazů se stále nedostává. Podle agentury STEM/MARK k 10. březnu 2012 věřilo 70% respondentů sdělení Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí, že se je Vít Bárta pokusil uplácet. Důkazní situace je nadále v poloze "tvrzení proti tvrzení", přičemž ani jednomu z účastníků nelze přiznat jednoznačnou důvěryhodnost výpovědi.

Kuriózní zůstává nadále vzájemný vztah obou obžalovaných. Vít Bárta popíráním určení vyplacených peněžních částek k uplácení hájí nejen sebe, ale i svého úhlavního nepřítele Jaroslava Škárku, který naopak usvědčováním Víta Bárty usvědčuje i sebe z přijetí úplatku. Oba jsou úředními osobami ve smyslu vymezení pojmu v trestním zákoníku a přijetí úplatku je více trestné než jeho poskytnutí. Oba trestné činy chybí v seznamu těch, u nichž se lze odvolat na účinnou lítost. Za těchto okolností je počínání Jaroslava Škárky nesrozumitelné, neboť půjde-li Vít Bárta do vězení, Jaroslav Škárka rovněž, ale možná na delší dobu. Sledování jeho jednání je osvěžujícím zážitkem, neboť politicko-justiční harakiri jsme dosud neviděli.

Převážná část poznatků z tohoto řízení směřuje k vytvoření velmi nepříznivého obrazu strany Věci veřejné, která se tak stává neformálním hlavním obžalovaným. Zástupnou záminkou k jejímu napadení jsou neobjasněné finanční vztahy mezi třemi psychicky narušenými osobami, jež se nedopatřením osudu staly poslanci Parlamentu ČR. Soud sice formálně rozhoduje o vině a trestu pro dva obžalované, ale nepřímo rozhodne o osudu strany Věci veřejné a přeneseně ovlivní vnitropolitický vývoj státu v širším rozsahu. Zpolitizování procesu je dokonalé a nepopiratelné.

Jeho politický charakter je ostatně zřejmý i z chování médií. Vít Bárta byl ušetřen tak brutálního mediálního lynčování, jaké zažili například účastníci řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti exprokurátorce Marii Benešové, sesazené nejvyšší státní zástupkyni. Nicméně média se ani nesnažila zastírat, že "jdou po krku" straně Věci veřejné, a přinášela zprávy ze soudní síně krok za krokem, takřka minutu za minutou, až to připomínalo sledování příprav kosmické lodi ke startu.

Až v odročeném pokračování řízení dojde soud na konec dokazování a bude muset zodpovědět otázku po vině nikoli již strany Věci veřejné, ale bezprostředně jen obžalovaných, bude muset ponechat stranou všechen balast, jímž díky svému způsobu vedení řízení zaneřádil spis. Mnoho použitelného mu z obsáhlého materiálu nezbude. Soud se má při dokazování řídit také zásadou přiměřenosti a proporcionality, což zřejmě nečinil. Předseda senátu nevyužil zákonnou možnost omezit šíři svědeckých výpovědí, pokud svědci odbíhali příliš daleko od předmětu zkoumání. Příležitostí bylo jistě dost např. při svědecké výpovědi Kristýny Kočí, která ve snaze škodit šla až do zveřejňování pikanterií ze soukromí poslanců, čímž v žádném případě nepřispěla k objasnění základní otázky, kterou soud řeší. Žalobkyně se pokusila rozšířit prostor odkrývání záporných poznatků přes rámec strany Věci veřejné až do poměrů ve firmě ABL (svědek, který se jí vzepřel, byl pokutován).

Soud si nahromaděním balastu ztížil práci při závěrečném vyhodnocení důkazů, nicméně možnost rozhodnout spravedlivě, v souladu s materiální pravdou a právem neztratil. Přeji soudci Janu Šottovi, aby navzdory všem podivnostem procesu se na jeho konci zrodil rozsudek, který obstojí v odvolacím řízení a ve zkoušce mimořádnými opravnými prostředky, s jejichž použitím je třeba s přihlédnutím ke specifičnosti obžalovaných vážně počítat.

Celkový pohled na toto řízení ve světle mediálních zpráv vede k nemilému závěru, že se soud zapojil do politického boje a soudce Jan Šott a žalobkyně Hana Vrbová se stali politickými aktivisty. Do takového postavení se politicky nezávislé orgány neměly nechat zatáhnout.

Není ovšem zřejmé, proč se tak stalo. Příčinou může být nezkušenost nebo povahová nedůraznost předsedy senátu, který nedokázal zastavit příval balastních informací, jdoucích mimo rámec nezbytných poznatků pro objasnění předmětu obžaloby. Může za tím být i podlézavá snaha vyjít vstříc zájmu medií, která lapala po každém náznaku skandální informace, nebo nedocenění dosahu podpory mediální kampaně. Nelze vyloučit ani prokázat, že způsob vedení dokazování vyjadřoval jeho osobní postoj ke straně Věci veřejné. Ale již pouhé podezření neslouží předsedovi senátu ke cti. Je škoda, že nevyužil dostupných možností předejít jeho vzniku.