V článku z minulého týdne, vydaném také na webu spolku Šalamoun, na Neviditelném psu a Virtually jsem se zabýval rozporem mezi vzdoropředsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou a Soudcovskou radou NS ve věci jejího záměru zamezit místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi na několik posledních týdnů roku vykonávání funkce soudce. Názor Rady na její úmysl lze ve stručnosti vystihnout slovy „protiústavnost“, „nezákonnost“, „neúčelnost“, „nadbytečnost“. Je dalším výrazem nemilé skutečnosti, že Iva Brožová není osobností s přirozenou právní a mravní autoritou pro představitele soudcovské komunity svého soudu. Bez ohledu na to, proč se její vztahy se soudci Nejvyššího soudu ČR vyvinuly do této podoby, je zřejmé, že se dostala do postavení, v němž by manažer (předseda soudu je manažer!) schopný sebereflexe změnil dobrovolně působiště.

Doufal jsem, že nesouhlas Rady odradí tvrdošíjnou dámu od nesmyslného záměru. Nestalo se. Dne 26. listopadu 2010 sdělila písemně panu místopředsedovi, že se cítí povinná hájit právo občanů na důvěryhodnou justici, a proto svůj úmysl provedla. Pavel Kučera tak bude do konce roku nadále přítomen u soudu a bude plnit manažerské úkoly místopředsedy soudu. Pouze mu bude znemožněno dokončit práci na několika málo rozdělaných věcech, jež má na stole jako předseda jednoho ze senátů Nejvyššího soudu ČR.

Zlepší toto podivné opatření skutečně důvěryhodnost Nejvyššího soudu ČR? Domnívám se, že nikoli. „Zákazníci justice“ si tvoří názor na jeho důvěryhodnost především podle toho, jak jím byli ve svých věcech obslouženi. S Ivou Brožovou i s Pavlem Kučerou se jako strany řízení setkají jen velmi zřídka, proto jejich bezprostřední zkušenost s nimi nemůže převážit dojmy ze styku s řadovými soudci.

Ostatně slabý mediální ohlas na Kučerovo kárné řízení ukazuje, že veřejnost tato záležitost nezajímá zdaleka tolik, jako dříve spor sedmi žalobců s Marií Benešovou u Krajského soudu v Praze. Také z toho důvodu se lze domnívat, že jeho případ nemůže mít významný vliv na pověst soudu. Opatření Ivy Brožové je zcela neúčelná šikana.

Soudím, že důvěryhodnosti soudu spíše nesvědčí skutečnost, že v jeho čele stojí předsedkyně, která neuznává nad sebou žádnou autoritu a je sama sobě jediným povolaným hodnotitelem úrovně své práce, která musí vynucovat uznání svých rozhodnutí podřízenými soudci s použitím právních nástrojů a nemá jistou oporu soudcovské rady.

Její poslední zásah proti Pavlu Kučerovi znova upozorňuje na schizofrennost jejích postojů k právním zásadám, které hlásá: když jde o obecnou rovinu, hlásí se ke všem principům ústavnosti a zákonnosti, ale jde-li o její bezprostřední osobní zájem, vykládá si pravidla po svém a snaží se je umně přizpůsobit svým potřebám nebo je obejít.

Obecně je obhájkyní nedotknutelnosti soudcovských práv, ale když jde o pokoření protivníka ze sporu s hlavou státu, bezostyšně jej zbaví jeho základního práva, tedy práva na výkon funkce soudce, ač jí k tomu náš právní řád neposkytuje pravomoc. Zmiňovaná úprava rozvrhu práce má ve vztahu k rozhodovací pravomoci soudce Kučery stejné praktické účinky jako zbavení výkonu funkce soudce. K němu je zmocněn pouze kárný soud, v případě dočasného opatření v omezeném rozsahu také ministr spravedlnosti. K provedení dané úpravy rozvrhu práce soudu nebyl žádný věcný ani právní důvod.

Obecně ctí presumpci neviny, proto také pravidlo, že nepravomocné či dokonce zrušené soudní rozhodnutí nemá žádné právní účinky, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů nedosáhlo právní moci či bylo zrušeno. Ale v případě Pavla Kučery to pro ni neplatí: je vinen, i když byl odsouzen jen nepravomocně a i nepravomocné rozhodnutí bylo odvolacím senátem zrušeno. Všichni ostatní soudci vědí, že z hlediska práva musí být na Pavla Kučeru nahlíženo jako na nevinného, pouze Iva Brožová toho nedbá a zachází s ním jako s provinilcem.

Jistě by v obecné rovině přísahala na Listinu základních práv a svobod a uznala by posvátnost soukromí. Ale jde-li o Pavla Kučeru, neštítí se žalovat jej kvůli akademickým rozhovorům v uzavřeném kroužku přátel, jejichž účinek na údajně ovlivňovanou kauzu Jiřího Čunka nikdo neprokázal.

Kdysi se ministr Jiří Pospíšil vyjádřil o soudcích, kteří nabyli vzdělání a praxi v podmínkách totalitního režimu, jako o jisté zátěži, kterou je třeba postupně odstranit. Na jednání paní vzdoropředsedkyně ve sporech s panem prezidentem a s Pavlem Kučerou lze doložit, že jeho hodnocení této skupiny soudců je aspoň u některých jedinců správné. Kéž nezapomene na svá slova…