Když v r. 1997 soudce Jiří Horák Městského soudu v Praze přehlédl neexistenci data 31. září a z formálněprávních důvodů pustil z vazby pětinásobného vraha Ivana Roubala, vyneslo mu to kárné řízení, peněžitý trest a přeložení k okresnímu soudu. Pohotoví detektivové zatkli propuštěného kvůli dalšímu podezření před branou věznice, takže na svobodě strávil jen pár minut.

Když exministr spravedlnosti Pavel Němec na doporučení ministerstva zahraničí předal trestní stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti, vyneslo mu to štvanici, na jejímž rozpoutání a udržování při životě se hlavně podílela později odvolaná nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová, podporovaná tehdejším poslancem a držitelem směšného titulu stínového ministra Jiřím Pospíšilem. Nejvyšší soud ČR potvrdil zákonnost ministrova rozhodnutí a naopak nezákonnost řízení vedeného proti „princi“ u pražských soudů a propustil obžalovaného z vazby. V Kataru na něj byla znova uvalena vazba, ale po prošetření případu katarský generální prokurátor rozhodl, že jej neobžaluje, protože třináctiměsíční pobyt ve vazbě vzhledem k nezákonnosti postupu pražských soudů uznal za dostatečný trest. Pavel Němec zaplatil za vstřícnost vůči ministerstvu zahraničí ukončením slibné politické kariéry. Ve veřejnosti dosud žije pověra, že umožnil „princi“ uniknout bez trestu za prznění nevinných českých dívek (ve skutečnosti příležitostných prostitutek a třináct měsíců vazby má do beztrestnosti hodně daleko).

Když policisté v přítomnosti státního zástupce VSZ Jaroslava Dolejšího, specialisty na stíhání zvlášť nebezpečné trestné činnosti, umožnili Radovanu Krejčířovi před sdělením obvinění pokojný odchod z černošické vily, podezřelý zmizel do bezpečné vzdálenosti. Od té doby stát utrácí těžké peníze za zatím marné pokusy dostat ho zpět do rukou našich orgánů činných v trestním řízení.

Když přiletěl do Prahy bez eskorty, jako svobodný člověk, Rostislav Roztočil, aby se postavil české justici a vysoudil si zproštění obvinění z vraždy, byl zatčen hned na letištní ploše a byla na něj uvalena útěková vazba. Bylo to předzvěstí výsledku soudního jednání: byl odsouzen předem. Na svobodu se dostal díky zaslepenosti předsedkyně senátu, která porušila zákon při prodloužení vazby. Vrchnímu soudu nezbylo, než její pochybení napravit propuštěním obžalovaného z vazby. Rostislav Roztočil pak docházel ukázněně k soudu až do nepravomocného rozsudku. Na odvolací řízení nepočkal. Vycestoval legálně zpět do Německa, kde jej úřady považují za spořádaného občana. Jeho vydání k výkonu trestu do ČR bylo zamítnuto.

Když probíhalo soudní řízení proti Tomáši Pitrovi kvůli daňovým únikům, obžalovaný ujišťoval prostřednictvím médií veřejnost, že se v žádném případě nechystá k útěku. Po vynesení rozsudku ale zmizel, nechal rozšířit fámu o léčení psychických potíží na neznámém místě. Nakonec se ukázalo, že uprchl do Švýcarska. Údajně díky mimořádnému úsilí naší policie tam byl posléze zadržen. Nyní čeká ve vazbě, jak o jeho osudu rozhodne švýcarský soud.

Když brněnský krajský soud zprostil pro nedostatek důkazů vazebně stíhaného Jiřího Horta z obžaloby za vraždu, která se nemohla stát tak, jak byla v obžalobě popsána, žalobkyně se na místě odvolala. Obžalovaný se vrátil do vazby a po odvolacím řízení byl za nezměněné důkazní situace původním senátem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třináct a půl roku. Ministryně spravedlnosti podala v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, kterou její nástupce označil za kontroverzní. Nakonec ji nevzal zpět, ale ctnostným soudcům Nejvyššího soudu ČR nestál odsouzený ani za to, aby se na něj podívali. Porušili ústavně chráněné právo na veřejné jednání v přítomnosti obžalovaného a v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona zamítli. Kdyby odsouzeného viděli, museli by pochopit, že se nemohl dopustit určitého klíčového úkonu popsaného v obžalobě.

Když 31. března 2010 nymburský okresní soud odměnil za dobré chování při výkonu trestu podmíněným propuštěním na svobodu po odpykání poloviny trestu impotentního vysokoškolsky vzdělaného Ukrajince Volodymira Kovala, odsouzeného za znásilnění k pětiletému trestu a vyhoštění z ČR, vstala žalobkyně a podala proti usnesení stížnost, protože soud podle jejího názoru pochybil, když na odsouzeného neuvalil vydávací vazbu. Nebylo prý jisté, že by po propuštění skutečně odjel na Ukrajinu. Prodloužila mu tím pobyt ve vězení o další dva měsíce.

Když ministr Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo spravedlnosti zjistil, že jeho předchůdkyně Daniela Kovářová podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za uloupení 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury, a současně nařídila přerušení výkonu trestu, vzal její stížnost zpět s odůvodněním, že byla zmařena jistota výkonu spravedlnosti. V té době již bylo nařízeno veřejné jednání, což znamená, že soud nepovažoval stížnost pro porušení zákona za zjevně nedůvodnou. Ministrův zásah tak nabyl povahu odnětí obžalovaných zákonnému soudci a zásahu do nezávislosti soudu. Záměr vrácení odsouzených do vězení nevyšel: pokud měli v úmyslu zmizet, po ministrově rozhodnutí zrychlili krok. Policejní pátrání po nich je zatím bezvýsledné. Exministryně Daniela Kovářová byla v této souvislosti vystavena nevybíravému mediálnímu ostouzení, vydatně podporovanému Jiřím Pospíšilem, jenž použil její neopatrnosti k posílení svého falešného obrazu skvělého ochránce spravedlnosti.

Její rozhodnutí bylo zásadové, leč současně neopatrné. Pokud byla přesvědčena, že odsouzení jsou obětí justičního přehmatu, jejich ponecháním ve vězení by si zatížila svědomí vědomím, že trpí věznění nevinných. Na druhé straně, pokud by se při vyhodnocení rozsudku zmýlila a propustila na svobodu skutečné lupiče, umožnila by jim útěk a užití výtěžku trestné činnosti. Chování odsouzených, kteří po zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona zmizeli, neopatrnost jejího rozhodnutí potvrzuje.

Není to nic překvapivého. Odsouzených, kteří trest dobrovolně nenastoupili nebo v případě zrušení přerušení jeho výkonu se do vězení nevrátili, je několik tisíc. Proti nim jsou „uprchlíci Daniely Kovářové“ kapkou v moři a velikostí lupu ve srovnání s různými prominenty, ať již odsouzenými nebo zatím nestíhanými, žalostní troškaři (čímž nechci říci, že jejich zmizení schvaluji: naopak, považuji je za hanebnost horší než byla loupež peněz).

Nejde-li o významné osoby, jako jsou Viktor Kožený, Boris Vostrý, Radovan Krejčíř nebo Tomáš Pitr, o polapení běžných uprchlíků se příslušné orgány starají málo, skoro vůbec, a jejich dopadení nejčastěji umožní buď náhoda, nebo změna postoje uprchlíka. Náhodně vybraným příkladem, dokazujícím možnost dlouhodobě unikat vězení, budiž 41letý Ing. Miroslav Fejfar, odsouzený za násilnou trestnou činnost, který je hledaný již 9 let.

Vše výše uvedené nasvědčuje tomu, že dosavadní trestní praxe dávala přednost držení podezřelých za mřížemi až do právní moci rozsudku, aby se předešlo jejich zmizení před případným uvalením trestu.

Proto bylo pro veřejnost překvapením, když bez ohledu na odvolání státního zástupce po vyhlášení nepravomocného zprošťujícího rozsudku Městským soudem v Praze obžalovaný Andranik Soghojan, údajný „vor v zakoně“, opustil soudní síň a spolu s ním i další obžalovaní. Působilo to až absurdně, protože obžalovaní byli médii označováni za nebezpečné zločince a jednání soudu probíhalo za mimořádně přísných bezpečnostních opatření. Soudní palác se měnil v pevnost, střeženou těžce vyzbrojenými policisty.

Soud ovšem nemohl jednat jinak, protože pro odsouzení Soghojana a spoluobžalovaných nedodalo státní zastupitelství dostatečně přesvědčivé důkazy a podle poměrně čerstvého judikátu Ústavního soudu ČR nesmí být nepravomocně zproštění obžalovaní drženi dále ve vazbě.

Obžalovaný Andranik Soghojan se nechal po propuštění slyšet, že v žádném případě nevyužije nenadále nabyté svobody k útěku z České republiky. Před ním totéž říkali jiní, takže si počkáme na ověření jeho tvrzení praxí.

V každém případě Ústavní soud ČR zásadně změnil dosavadní praxi v přístupu k nepravomocně zproštěným obžalovaným, proti jejichž osvobození se odvolal žalobce. Jeho pohnutky jsou stejně ušlechtilé jako ty, na které se odvolala Daniela Kovářová. Na základě praktických zkušeností lze předjímat, že někteří z těch, kteří budou mít prospěch z ušlechtilosti Ústavního soudu ČR, se zachovají stejně neušlechtile jako odsouzení Josef Blažek a Rudolf Tesárek. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze proto hodnotit jako neopatrné, stejně jako přerušení výkonu trestu udělené zmíněným odsouzeným Danielou Kovářovou. Ale když dva dělají totéž, není to totéž, takže Ústavní soud ČR nikdo v médiích špinit nebude, ač umožnil provést ve velkém totéž, co udělala paní exministryně v malém.