24.7.2016 | Svátek má Kristýna






JERUZALÉM: "Ruku v ruce" pro vzájemnou úctu a mír

9.8.2014

Na jaře vysílaly ARTE, BR a další televizní stanice program „Čtyřiadvacet hodin v Jeruzalémě“, který původně stál dvě stě osmdesát milionů eur. Další náklady ve výši asi čtyř set tisíc eur vznikly jen proto, že Palestinci ultimativně požadovali po německých producentech, aby rozhovory a natáčení mezi Palestinci prováděly výhradně palestinské týmy, kdežto najaté izraelské týmy že mají natáčet dokumentární záznamy jen u Izraelců. Protože se s tím původně nepočítalo, zrušili Palestinci v září 2012 původně stanovený první termín čtyřiadvacetihodinového natáčení života v Jeruzalémě. Podle producenta Thomase Kufuse byl takový kompromis s odděleným filmováním a rozhovory mezi Araby a Židy přijatelný. Z obavy, aby někoho „nedráždili“ - koho a čím? - uzavřeli prostřednictvím „geoblockingu“ internetový přístup k této velké dokumentární akci pro všechny mimoevropské adresy, takže ji nemohli sledovat ani obyvatelé Jeruzaléma.

Už podle předběžných ukázek tvůrci filmu očividně podepřeli zaběhlou představu o Jeruzalémě jako městě fanatiků, válečného napětí a střetů.

Svaté město se přitom ve skutečnosti vyznačuje i stěží představitelným pokojným soužitím, kde v těsné vzájemné kooperaci spolupracují židé, křesťané i muslimové, Izraelci i Arabové. Klasickým příkladem je nemocnice Hadassa, která poskytuje lékařskou péči jak Židům, tak Arabům. Rovněž lékaři a sestry jsou představiteli všech sektorů zastoupených ve městě.

Méně známým projektem je škola Maxe Rayneho "Ruku v ruce" pro židovsko-arabské vzdělávání. Založili ji v devadesátých letech Židé a Arabové, kteří chtěli svým dětem umožnit dvojjazyčné vzdělání v arabštině i v hebrejštině.

Když navštívila Jeruzalém skupina hostů z Bodenwerderu, v níž byli též učitelé, nepídila se na rozdíl od sedmdesáti kameramanských týmů televizní společnosti ARTE jen po tom, co lidi rozděluje, nýbrž chtěla poznat židovsko-arabskou spolupráci. Na rozhraní mezi arabskou čtvrtí Beth Cafafa a židovskou čtvrtí Patt si všimli, jak vrátný krmí několik pouličních koček. „Ty kočky budou asi dvojjazyčné,“ zasmál se jeden bodenwerderský učitel. Na vrátnici visela totiž tabulka s prosbou o příspěvek na kočičí krmení.

Když pustili skupinku dovnitř, byla zrovna přestávka. Kluci hráli kopanou, holčičky se hihňaly a pošťuchovaly. Když se člověk zaposlouchal, mohl zaslechnout útržky obou jazyků, arabštiny i hebrejštiny.

Ředitelka Naďa, jedna ze zakladatelek, dříve na škole také učila. Vypráví, že po čase izraelské ministerstvo školství školu uznalo jako „státní“, ačkoli se vymyká z pečlivě rozdělené izraelské vzdělávací soustavy. Vedle arabských škol ji tvoří světské, náboženské a ultra-ortodoxní školy pro židovské děti, dále školy soukromé, k nimž patří i křesťanské školy, a ty mají opět jiné osnovy. Vzhledem k tomu, že škola „Ruku v ruce“ poskytuje svým pěti stům žáků od první třídy až do maturity mnoho doplňkových programů, aby arabské školáky zasvětila do židovské kultury a naopak, netrvá zde vyučování jen do jedné, nýbrž až do půl čtvrté odpoledne. Vyučovací hodiny navíc a obědy se musejí hradit z příspěvků nebo ze školného.

V knihovně plné svazků v arabštině i hebrejštině líčí dva žáci svoje zkušenosti. Až do osmé třídy vnímají děti multikulturní soužití jako něco normálního a bezproblémového. Teprve ve vyšších třídách, kdy už si děti více uvědomují vlastní identitu, nabývá na významu i politický střet. A nyní se děti musejí učit mít v úctě odlišné názory svých nejlepších kamarádů a nesnažit se jim vnucovat své vlastní. Čím jsou totiž děti starší, tím více v nich sílí vědomí, že jsou židé, muslimové nebo křesťané, Izraelci nebo Palestinci.

Jedna učitelka vypráví o školácích, kteří dojíždějí dokonce z palestinských území a denně jsou nuceni procházet pohraničními kontrolami. Nerad bych je jmenoval; v domovských obcích na ně totiž vyvíjejí nátlak, aby je od návštěvy této školy v Izraeli odradili.

Od doby, kdy legendární starosta Teddy Kollek založil Jeruzalémskou nadaci, je škola "Ruku v ruce" jen jedním z mnoha projektů, které se ve městě snaží budovat mosty k odbourání napětí mezi kulturami. Podle líčení Ireny Polákové působí nadace ve čtvrtích vyděděnců, pořádá letní tábory pro děti ze sociálně slabých vrstev - avšak nejen to. Ve čtvrti Šejch Džará zřídila z německých příspěvků pro arabské obyvatele města hojně navštěvovanou denní kliniku. Nedaleko vznikla v roce 1985 Arabská ústřední knihovna s padesáti tisíci svazky a na dohled od ní se nalézá „Muzeum na dělící čáře“, které našlo útulek ve staré, betonem zpevněné budově. Byla to kdysi Mandelbaumova brána, která v průběhu devatenácti let (1948-1967), kdy byl Jeruzalém rozdělen mezi Izrael a Jordánsko, tvořila jediný otevřený hraniční přechod mezi znepřátelenými zeměmi. Úplně novou záležitostí je „Park Teddyho Kolleka“ na úpatí Jaffské brány, hlavního vstupu do Starého města. Na někdejším území nikoho se zřizují vodní hry pro zábavu dětem z obou částí města, o kterém se tolik mluví jako o rozhádaném a rozděleném ...

© Ulrich W. Sahm
Překlad: Ivana Kultová
www.wilberforce.cz



Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 9.8.2014 10:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.