Díky premiéru Mirkovi Topolánkovi se opět začíná mluvit o třetím odboji. Není to nic nového. Pokusili jsme se to ztvárnit v televizním seriálu Československo ve zvláštních službách, který vysílala ČT 2 v roce 2002, a já ho zařadil do stejnojmenné knihy.
Ovšem už 1. prosince 1999 se konalo kolokvium o třetím odboji na Filozofické fakultě UK v Praze. Tam jsem přednesl referát, který zde poprvé zveřejňuji.

Složité začátky

Na žádost České televize připravuji podklady k historii čs. výzvědných služeb. Uvědomil jsem si, že důležité místo tam hrají výzvědné skupiny 3. čs. zahraničního odboje, které působily v letech 1948-1956 na Západě.
Začal jsem tedy číst svazky některých zadržených agentů-chodců v archívu MV. Zpočátku jsem je vybíral spíš náhodně, protože žádný seznam zatčených agentů-chodců neexistuje. Teprve při čtení jejich fasciklů jsem začal přicházet na další agenty, dále na jejich nadřízené, což byli většinou propuštění čs. důstojníci, a následkem toho i na některé skupiny a jejich vedoucí.
Na základě toho jsem sepsal určitý obraz činnosti těchto skupin a poslal ho některým účastníkům těchto akcí - jak agentům-chodcům, tak jejich řídícím důstojníkům. Většinou žili v USA. Od nich jsem dostal zdrcující kritiku: Bylo to úplně jinak, agenti StB, rozvědky a VKR, kteří po našich skupinách v Rakousku a západním Německu pátrali, si hodně vymýšleli, stejně jako jejich nadřízení. Ani všechny výslechy zatčených agentů nejsou plně pravdivé.
Pouze tedy o část těchto záznamů se lze opřít. Snažil jsem se tedy od agentů-chodců a jejich řídících důstojníků získat jejich verzi příběhů.
Trvalo delší dobu, než většina z nich se při návštěvách Prahy anebo potom během naší cesty po USA v roce 1997, kdy jsme je s TV štábem natáčeli, se rozpovídala. Část odmítla s tím, že to dodnes považují za tajemství a oni nebyli zbaveni slibu mlčenlivosti. Někteří zase byli tak ochotní, že mně své příběhy vypsali - ty jsme potom dopracovávali tak, že jsem jim posílal série otázek a oni na ně písemně odpovídali.
Bohužel v jednom případě se stalo, že se ztratil důležitý záznam. Důstojník, který ve skupině Františka Moravce řídil operaci VELKÝ METAŘ, během níž měl odejít Rudolf Slánský do SRN, mi napsal, že ve zvláštním dopisu posílá svůj deník z té doby. Místo toho přišlo jeho úmrtní oznámení a zmíněný deník na můj popud jeho kamarádi u jeho dcer už marně hledali.
S některými důstojníky, jako třeba s generálem Jaroslavem Kašparem-Pátým, jsem hovořil pouze jednou a on krátce nato zemřel. Nemohl jsem ho tedy vytěžit důkladněji, konfrontovat ho s některými svými novými zjištěními.
Získal jsem tedy osobní svědectví asi 25 lidí, které charakterizují činnost většiny důležitých skupin. Avšak jenom v menším počtu případů se tato vyprávění doplňují a navzájem se potvrzují. Jinými slovy: jsou to svědectví, která nemusí být vždy přesná, ve kterých se jednotliví lidé někdy i heroizují. Nicméně určitý obraz podávají.
Existuje i zdejší literatura, která popisuje činnost některých skupin. Ta je nejen poplatná době, nýbrž sloužila jako dezinformační zdroj. Prostě na řadu pravdivých informací se nalepily údaje zkreslující, které měly vystrašit čtenáře - pozor, všude máme své agenty! Tady bych chtěl upozornit na dvě publikace.
V roce 1966 vyšla v edici Magnet brožura Dirigent zákulisí autorů G. Gutha a O. Müllera. Líčila činnost Charlese Kateka, důstojníka CIA, který vedl akce proti ČSR. Ve skutečnosti ji napsali Ladislav Bittman z dezinformačního odboru centrály čs. rozvědky spolu s novinářem Miroslavem Hladkým. Měli dokázat, že čs. tajná služba dobře ví o všech amerických operacích. Samozřejmě to byl podvrh na nezasvěceného čtenáře.
O čtyři roky později, na sklonku další vlny útěků na Západ, se objevila na pultech knihkupectví kniha Sedmnáct let československým agentem na Západě. Novináři Eduard Pára a Luděk Náprava v ní vylíčili příběh bývalého diplomata Michala Pánka, kterého prý brzy po jeho útěku na Západ v roce 1949 zverbovali agenti z Prahy. Pánek tehdy pracoval ve špionážní skupině Jaroslava Kašpara-Pátého, podřízené CIA. Jenže tohoto člověka, který se jmenoval Pátek, získala rozvědka pomocí jeho bratra až koncem roku 1957, v době, kdy už Kašparův tým neexistoval.
Západních pramenů k této etapě existuje jenom velmi málo. Pouze jeden ze šéfů operací proti komunistickému světu ve 40. a 50. letech, který je řídil z rezidentury CIA v Mnichově, Harry Rositzke napsal paměti. V nich tyto akce obecně charakterizuje a potvrzuje, že jim Washington, Londýna a Paříž přikládaly velký význam. A z toho si můžeme odvodit, že získané informace považovaly na cenné.
Ověřit si činnost těchto skupin v amerických, britských a francouzských archívech není možné. Žádná výzvědná služba je dosud neodtajňuje.
Před několika lety začala CIA odtajňovat své operace z doby studené války. Ale v první etapě se to týká činnosti v Asii a potom takových klíčových období, jako byly kubánská krize a podobně. Operace, které by mne zajímaly, zatím nepřišly na pořad dne. Vím, že i oficiální dotazy našich úřadů na některé lidi (Ladislav Malý), které měly vést k objasnění nejasných případů, vyzněly naprázdno.
Zrovna tak Francouzi neodpověděli na dotaz, který se týkal uzavření písemné dohody o činnosti a financování čs. exilové služby z podzimu 1948. Tehdy ho měli podepsat Hubert Ripka a jeden vysoký úředník předsednictva francouzské vlády.
Pouze jednou se mně nepřímo podařilo potvrdit význam činnosti výzvědné skupiny. Požádal jsem vojenského atašé jednoho státu, aby finančně odškodnil vdovy po dvou popravených špionech. Třebaže centrála namítala, že s nimi neměla žádný smluvní vztah, zachovala se velkoryse. Po roce byly obě staré paní přijaty velvyslancem, který jim poděkoval, a potom každá dostala šek na víc než milion korun. Přítomen byl ministr vnitra a ředitel ÚZSI. Zdejší rezident této služby mne však požádal, abych to nezveřejňoval, a tak jsem mu s těžkým srdcem vyhověl.
Mimochodem: Jakmile měl zdejší agent smluvní vztah s cizí tajnou službou, po roce 1989 dostal buď on anebo jeho potomci domluvený honorář včetně úroků. Přitom některé služby vynaložily velké úsilí, aby tyto lidi našly. Ale když žádnou písemnou smlouvu neměl, když pracoval z protikomunistických pohnutek, nedostal nic. Zmíněný případ je tedy výjimkou.
Ovšem svým způsobem potvrzovali Američané některým bývalým agentům jejich činnost koncem 60. let. Znám případ, kdy v roce 1968 jeden uprchlík (Otakar Rambousek), který si před tím odseděl mnoho let za špionáž, požádal na jednom americkém velvyslanectví v západní Evropě o vízum, přičemž uvedl i své krycí jméno. Vízum dostal okamžitě.

Počátky v Německu

Po únoru 1948 uteklo do západních sektorů Německa a Rakouska několik desítek tisíc lidí. Byla mezi nimi spousta mladých protikomunistických nadšenců, kteří považovali boj proti komunistického režimu za věc své cti. A zřejmě v tom spatřovali i kus dobrodružství. Vždyť všichni počítali s tím, že brzy začne válka a oni se po vítězství západu zase vrátí domů. Někteří se loučili se svými rodiči s tím, že to potrvá kratší dobu než německá okupace.
Mnozí bývalí politici si brzy uvědomili, že mohou zvýšit svou prestiž v očích západních velmocí, především pak důstojníků tajných služeb, kteří o ně pečovali, tím, že budou mít zajímavé a čerstvé informace z Československa. Proto některé z těchto mladých chlapců a děvčat najímali a posílali je zpátky, aby jim tyto zprávy nosili. Slyšel jsem však vyprávět, že některým politikům nosili z Prahy také jejich svršky a drahocennosti, které nestačili vzít s sebou - ale to je jiná kapitola. Zatím jsem na žádného účastníka těchto přechodů hranic nenarazil.
Je přirozené, že brzy se chopili organizování těchto agentů-chodců či kurýrů také americké, britské a francouzské tajné služby. Jednotlivé skupiny většinou zakládali bývalí čs. důstojníci, kteří za války působili na Západě, znali své partnery a z ČSR museli utéct. Je příznačné, že někteří z těchto důstojníků (Alois Šeda) nepřecházeli hranice naslepo, nýbrž po domluvě s pracovníky zdejších ambasád, takže byli vybaveni hesly a telefonními čísly, na kterých se měli v západním Německu hlásit. Tohle spojení platilo i pro členy jejich rodin. Dokonce znám případ, kdy čs. důstojník (Herbert Němec) předal americkému kolegovi v Praze své kufry a ten je poslal diplomatickou poštou do úřadovny vojenské kontrašpionáže CIC ve Vídni.
Mnohé skupiny vznikaly živelně v uprchlických táborech. Prostě bývalý armádní či policejní důstojník přemluvil několik mládenců, aby se vrátili domů a přinesli nějaké informace. Tihle kluci nebyli nijak vycvičení, mnohé pohraničníci či esenbáci chytili. Přesto někteří z nich přinášeli zajímavé zprávy a umožnili svým patronům, aby je Američané, Britové či Francouzi pochválili, začali s nimi počítat, přesunuli je do nějaké konspirační vily a podobně.
Všechno to probíhalo zpočátku velice chaoticky, bez jakéhokoliv řádu a přípravy. Ale to je v takové situaci pochopitelné. Kromě toho nesmíme zapomenout, že v západních zónách Německa a Rakouska působili protikomunističtí výzvědači z řad uprchlých slovenských ľuďáků a prchalovců.
První, kdo začal tyto skupiny organizovat, byl zřejmě americký major Charles Katek se svým pomocníkem Kurtem Taubem, krycím jménem Frank Taylor. Oba českého původu, oba byli původně členy výzvědné služby OSS a později CIA, donedávna pracovali na vojenské misi v Praze, odtud byli koncem března 1948 vyhoštěni. Major Katek potom sídlil ve Frankfurtu a ve vilách po nacistických pohlavárech na jedné ulici rozsazoval šéfy jednotlivých skupin.
Kromě toho se zdá, že nějakou činnost měli na starosti důstojníci vojenské kontrašpionáže CIC a vojenské zpravodajské služby MIS. Dokonce i zpravodajská služba atomových výzkumů JNEIC vyslala několik lidí z USA do Mnichova, aby tam získávali informace anebo možná jenom je analyzovali od uprchlíků, samozřejmě z oblasti těžby uranu a atomového výzkumu.
První dvě skupiny vznikly prakticky ve stejné době. Podle svědectví Franka Taylora, se kterým jsem hovořil v roce 1997 v Salcburku, kde žil na penzi, založil plukovník Kašpar-Pátý svůj tým v květnu 1948. Rudolf Boleslav udává, že jeho strýc Alois Šeda ji ustavil 22. května.
Tehdy založil předsunuté pracoviště Taylor v Regensburku-Řezně, které se skrývalo pod označením Economical Research Unit. Pod ním se konstituovaly skupiny vedené majorem Rudolfem Drbohlavem, majorem Františkem Bogatajem a Jaroslavem Polachem, členem Obrany národa, potom bojovníkem u Tobruku a nakonec radistou u 311. bombardovací perutě. Taylor si nejvíc cenil Polacha - jeho skupina měla na 50 agentů, kteří nosili výborné informace. Bohužel dr. Polach zemřel před několika lety v USA a jeho manželka, která mu pomáhala, odmítala o tom hovořit. Nyní už je také mrtvá.
Ve Frankfurtu měli základny Kašpar-Pátý, jeho skupina byla původně největší, dále podplukovník Alois Šeda, známý odbojář z Obrany národa Václav Klabík a bývalý poslanec a slovenský odbojář dr. Michal Zibrín.
Vznikem těchto skupin odpadla Američanům jedna starost. Chycení agenti totiž dosud tvrdili, že pracují pro Spojené státy. Když je nyní StB zatkla, říkali a nelhali, že je vysílají rodilí Češi či Slováci. Ovšem američtí důstojníci měli ve všech štábech skupin rozhodující slovo.
Své agenty posílali vedoucí ke svým kolegům, kteří ještě zůstávali v armádě či ve vládních úřadech, a také ke kamarádům z druhého odboje. Část sítí 3. odboje se tedy formovala na základech 2. nekomunistického odboje. Vzhledem ke zkušenostem z války měly tyto sítě dobré zdroje informací a zpočátku i dobrou konspiraci. Na to zřejmě StB a VKR brzy přišly, a proto tyto potenciální informační báze rychle likvidovaly.
Údajně měl Katek velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos - naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na čs. území v prvních okamžicích po vypuknutí války.
Ve frankfurtském vojenském komplexu kromě toho sídlily také sekce polská, maďarská a ukrajinská. Výzvědné skupiny pro další státy se prý Američanům nepodařilo sestavit.
Z amerického sektoru Vídně organizovala špionáž uprchlická kancelář CIC, v níž pracovalo několik čs. důstojníků, vedli ji majoři Miloš Knorr a Herbert Němec.
To byl tedy stav na sklonku léta 1948. Ovšem je velmi pravděpodobné, že existovaly ještě další týmy, které se mně nepodařilo podchytit.
Francouzi a Britové zatím neměli žádné systemizované skupiny. Francouzi posílali do ČSR jednotlivé agenty. Některým dávali speciální úkoly. Například Radovan Luža měl v červenci 1948 zjistit, jestli by mohlo francouzské komando unést bývalého prezidenta Beneše i s manželkou na Západ. Akci údajně schválila francouzská vláda. Chtěli k tomu použít malých kurýrních letadel, s nimiž měli zkušenosti z války. Tyto stroje už některé politiky odvezly, jako třeba Ripku.
Také Katek uvažoval o odvozu exprezidenta. Ostatně prezident Harry Truman to v polovině srpna slíbil vlivnému Čechameričanovi Valouškovi. Ale tam zůstalo jenom u úvah.
Tyto plány nebyly proveditelné, protože Benešovo zdraví bylo velmi chatrné. Když se začala práce jednotlivých skupin rozrůstat, Katek je postupně převedl z Frankfurtu do okolních měst, opět do zabavených vil. Kromě toho dával Katek příležitost některým dobrým agentům-chodcům a organizátorům, kteří se osvědčili u velkých skupin, aby si založili vlastní malé týmy. Příkladem jsou Bohumil Lát, Zdeněk Václavík a Bohumil Valtr.

(dokončení zítra)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz