21.9.2017 | Svátek má Matouš


HISTORIE: Půl století od veliké porážky

23.6.2017

V Šestidenní válce utrpěl výbojný islám snad největší porážku ve svých dějinách, a určitě největší ponížení.

Při velkém muslimském třesku po Mohamedově smrti expandovali muslimové po celém Středním východě, severní Africe a Asii. Jednou dobytá území nesmí být již nikdy opuštěna. Toto přikázání muslimové porušili snad jen jednou, a to ve Španělsku, odkud se nechali vyhnat. Jejich hegemonie v severní Africe a na Středním východě je při pohledu na mapu zřejmá – jen Izrael je trnem v jejich souvislém území. Tento trn měl být v roce 1967 vypálen, ale on se rozšířil.

Dlouhodobá propagační kampaň v arabských zemích (podporovaná Sovětským svazem) za zničení Izraele a vyhlazení jeho obyvatel nabírala v roce 1967 na síle a v květnu vyvrcholila: 14. května přesunul egyptský president Násir velké vojenské síly na Sinaj, kde byly od předchozí války v roce 1956 umístěny jednotky OSN, 16. května Egypt požádal o stažení těchto jednotek, 19. května byly jednotky OSN staženy a 22. května zablokoval Egypt Izraeli přístup k Ejlatu z Tiranské úžiny. Arabské sdělovací prostředky se předháněly v hrůzostrašných plánech na vyhlazení všech Židů v Izraeli a jejich zahnání do moře a nejvyšší arabští představitelé tyto plány potvrzovali. Například 16. května egyptský rozhlas oznámil, že nastala velká hodina zničení Izraele, 19. května káhirský rozhlas vyhlásil: “Arabové, máme nyní možnost zasadit Izraeli smrtící ránu a zničit ho“, 27. května prohlásil Násir: „Naším hlavním úkolem je zničit Izrael“, a 3. června četli v káhirském rádiu denní rozkaz velitele egyptských sil na Sinaji, v němž se mluvilo o svaté válce za znovudobytí Palestiny. Jordánský král Hussein formálně svěřil svou armádu egyptskému velení. Egyptské, saudskoarabské a irácké jednotky byly poslány do Jordánska, zatímco irácké, alžírské a kuvajtské do Egypta. Kruh kolem státu Izrael, 15 km širokého a stokrát menšího v ploše i obyvatelstvu než byli jeho sousedé, se dusivě stahoval, aniž by svět hnul za záchranu Izraele prstem. Když 5. června vypukla válka, světové sdělovací prostředky opakovaly egyptská tvrzení o oslnivém egyptském postupu a o těžkých izraelských ztrátách. Jako patnáctiletý Pražák jsem toho moc o situaci nevěděl, ale vzpomínám si, jak se na počátku války moje matka, jinak nesentimentální žena věcně líčící své dětské zážitky z Terezína a Osvětimi, rozplakala a říkala, že teď Arabové zaženou všechny Židy v Izraeli do moře.

Nestalo se tak. Když se prach boje usadil, naskytl se pohled na drtivou porážku, kterou Arabové v bleskové válce utrpěli. Z plánovaných vrahů miminek se Arabové změnili v brečící oběti takzvané izraelské agrese a prosící Sovětský svaz, OSN a celý svět, aby jim pomohl. Tíseň se výbuchem proměnila v euforii. Dokonce i mnozí komunističtí novináři v utlačeném Československu před Pražským jarem se nemohli ovládat a s nadšením v televizi ukazovali trosky obrovských arabských armád, Izraelce poskytující vodu egyptským vojákům prchajících pouští a obdivované izraelské generály. S nepokrytým obdivem líčila část komunistických médií v předjarním ovzduší, jak Izrael přesně ničil na zemi letadla, aniž by zasáhl blízké makety. Jako by se stal zázrak – i ze vzdáleného pražského pohledu.

Jak to bylo zblízka? Ráno 5. června napadla izraelská letadla letiště v Egyptě, Jordánsku, Iráku a Sýrii, přičemž bylo během méně než tří hodin zničeno 452 letadel, z toho 391 na zemi. Tankové divize prolomily egyptské linie u Negevu a 7. června již byly v centru Sinaje, kde obklíčily hlavní egyptské síly. Při frontálním střetnutí 1000 tanků na obou stranách byly egyptské síly zničeny a Izrael dosáhl 8. června Suezu, 400 egyptských tanků bylo zničeno a 200 ukořistěno. Egypt měl 10 000 mrtvých a 12 000 zajatců.

Jordánskému králi Izrael ráno 5. června nabídl mír, on však pod vlivem Násirových dezinformací odmítl a zahájil palbu na západní Jeruzalém a dokonce ostřeloval předměstí Tel Avivu ze 155mm kanónů, čímž způsobil smrt 20 a zranění 1000 civilistů. Během intensivních bojů se celý Jeruzalém, kromě Starého Města, dostal do izraelských rukou už druhý den války, následujícího dne dobyl Izrael města na západním břehu Jordánu, včetně Náblusu, Ramallahu, Jericha a Betléma.

V Jeruzalémě bylo Staré Město dobýváno dům od domu a izraelští vojáci se snažili co nejvíce šetřit civilní obyvatelstvo a své svaté město. Třetího dne války byl Jeruzalém sjednocen a Izraelci stanuli u Zdi nářků, k níž Jordánci Židy nepouštěli. Jeruzalém byl dobýván a ničen za Babylóňanů, Asyřanů, Peršanů, Řeků, Římanů, Byzantinců, Arabů, křižáků, Turků a Britů, ale rozdělen byl jen v letech 1948-1967. Na syrské frontě došlo k ostřelování a leteckým útokům proti Izraeli hned první den, též pod vlivem egyptských lží o zdárném průběhu sinajských bojů. Ale k izraelskému útoku proti těžce opevněným Golanským výšinám došlo až pátého dne války. Izrael musel útočit do prudkých svahů, 500 metrů vysokých, přes minová pole proti početní přesile. Šest dnů po začátku války, 10. června, Izrael ovládal Sinaj, Západní břeh, Golany a Jeruzalém, a celkem přidal 67 000 km2 ke svým 20 000 km2. To vše Izrael získal proti asi trojnásobné přesile vojáků, tanků a letadel. Eventuálnímu postupu Izraele na Damašek a Káhiru by tenkrát stěží někdo mohl zabránit, ale izraelská politická elita bohužel vyrostla na heslu, že mír je důležitější než území. Izrael ztratil 777 vojáků, 2586 bylo zraněno; arabských vojáků padlo více než 15 000.

Egyptský president, Gamal Abdul Násir, jehož od egyptské socialistické revoluce v roce 1956 většina Arabů, stejně jako socialistů a komunistů na Západě i na Východě, nesmírně obdivovala jako charismatického bojovníka proti kolonialismu, si po válce stěžoval, že izraelští agresoři přiletěli se svými letadly od západu, což bylo nelogické a nikdo to nečekal, protože Izrael leží na východě. Po prohrané válce diktátor Násir plakal před očima všech Egypťanů a nabízel demisi, která ale od něho nebyla přijata. Násirův kamarád a nástupce, oba obdivovatelé Hitlera, v roce 1973 opět napadl Izrael a v Jomkipurské válce byly Egypt a Sýrie opět drtivě poraženi, přičemž Jordánsko zůstalo moudře mimo konflikt. Sice Izrael mohl, tentokrát dokonce bez boje a během několika hodin, dojít do Káhiry a Damašku, ale izraelská socialistická elita dala opět přednost mírovým jednáním, aniž si uvědomila, že opakovaným válkám mohla nejlépe předejít jen požadováním bezpodmínečné kapitulace, tak jak se stalo po porážce Němců a Japonců po druhé světové válce.

Izrael začal spolupracovat na všeobecném předstírání, že válka dopadla skoro nerozhodně, aby se pomohlo při hojení uražené „arabské cti“, která stála v cestě mírovým dohodám. Izrael se vzdal Sinaje za cár papíru. Sinaj se svými 60 000 km2 mohl být nárazníkem proti agresi, bezpečnostní zónou pro eventuální rozptýlení obyvatel při útoku zbraněmi hromadného ničení, zdrojem nafty a plynu, i turistickou oblastí s velkým potenciálem. Sinaj hrál též důležitou úlohu v izraelských dějinách, jak je zřejmé z biblických textů, a na Sinaji našli archeologové nejstarší formy hebrejského písma. Slavná mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979 obsahovala mnoho článků o kulturní a vědecké spolupráci, o turistice, o dodávce plynu ze Sinaje do Izraele atp.

Izrael zboural své nové město Jamit na Sinaji a nadšeně se pustil do turistického ruchu. Egypt však od počátku smlouvu sabotoval a dodnes přísně trestá kohokoli, kdo by chtěl s Izraelem spolupracovat. Egypt několik Izraelců uvěznil na mnoho let, aby turismus zarazil. Mnoho Izraelců bylo na Sinaji zavražděno. Dokonce bylo provedeno mnoho útoků, na nichž se podíleli egyptští vojáci, ze Sinaje proti izraelskému území. Izraelský diplomatický sbor je v Káhiře pravidelně napadán, takže často ani v Egyptě nepobývá. Dodávky plynu Egypt svévolně zastavil. Egypt podporuje otevřenou protižidovskou propagandu nacistického typu ve svých sdělovacích prostředcích a iniciuje protiizraelské rezoluce v OSN. Na Sinaji v současnosti operuje ISIS a Egypt to používá jako záminku ke své stále intenzivnější vojenské přítomnosti navzdory dohodnuté demilitarizaci poloostrova.

Kromě pár prohraných bitev s křižáky či Srby a kromě vyhnání ze Španělska muslimové mnoho ústupů a porážek ve své 1300 let dlouhé historii nezažili. Šestidenní válka definitivně narušila hegemonii islámu na Středním východě a stala se snad největší prohrou v islámské historii, což je jistě velkým přínosem pro celý svět, včetně Česka, takže lze říci, že v Jeruzalémě se bojovalo i za Prahu.

Výsledek války vůbec nebyl samozřejmý. Mnoho lidí propadlo před válkou 1967 v Izraeli strachu a panice. Mluvil jsem s vysloužilými izraelskými důstojníky, kteří vzpomínali, jak armáda na jaře tajně připravovala místa pro masové hroby pro případ velkých obětí; v izraelském klimatu by mohly snadno propuknout epidemie. Název pro válku v roce 1967 byl vzat z biblické věty: „Šest dnů Hospodin tvořil svět a sedmý den odpočíval“ – odtud Šestidenní válka. Proto se i dnes a i ve zpětném pohledu může tato válka jevit jako zázrak. Pod vlivem prohraných válek byly Egypt a Jordánsko ochotni podepsat mírové dohody, tolik vytoužené v izraelské kultuře.

Iluze, že je s kým jednat a že mír pomalu přeci jen postupuje, je ale velice chatrná a každý chápe, že se rozplyne hned, jak Izrael ukáže slabost. Šestidenní válka ukázala 22 let po holokaustu, že se Židé nenechají zahnat tak snadno do moře. Jde o jednu z nejjasnějších událostí židovské historie.

http://www.hegaion.cz



Diskuse


M. Valenta
14:17
23.6.2017

S. Netzer
15:15
23.6.2017

M. Valenta
15:42
23.6.2017

S. Netzer
16:18
23.6.2017

A. Alda
11:17
23.6.2017

I. Schlägel
10:19
23.6.2017

T. Kočí
9:54
23.6.2017

P. Lenc
11:04
23.6.2017

T. Hraj
9:36
23.6.2017

T. Kočí
10:06
23.6.2017

L. Křivan
9:03
23.6.2017

D. Polanský
7:12
23.6.2017

P. Remeš
10:23
23.6.2017

J. Sinnreich
17:11
23.6.2017

J. Schwarz
0:45
23.6.2017

P. Sulc
1:19
23.6.2017

J. Sinnreich
3:16
23.6.2017

M. Drašner
7:42
23.6.2017

B. Brousková
8:37
23.6.2017

B. Brousková
8:54
23.6.2017

J. Schwarz
13:38
23.6.2017

počet příspěvků: 22, poslední 23.6.2017 05:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.