30.8.2016 | Svátek má Vladěna






HISTORIE: Poodkrytá tajemství českých tajných služeb

10.5.2010

Po rozprášení Státní bezpečnosti začátkem roku 1990 vznikaly zcela nově civilní rozvědka a kontrarozvědka – a dnes je partneři z NATO vysoce oceňují

Začátkem roku 1990 zrušilo Československo Státní bezpečnost – jak rozvědku, tak kontrarozvědku. Byl to krok naprosto ojedinělý, takovým způsobem se od komunistických tajných služeb neodstřihl žádný postkomunistický stát v Evropě. Ovšem naplnění tohoto rozkazu nebylo jednoduché.

Náměstci hlídali ministra

Když se koncem roku 1989 ujala vlády vláda Mariána Čalfy, v níž zasedala řada disidentů, a na Hradě se usadil prezident Václav Havel, všechny strašila existence Státní bezpečnosti, především kontrarozvědka, která byla „údernou pěstí“ komunistického režimu. Ve vládě chyběl ministr vnitra, protože se na obsazení tohoto klíčového místa nemohlo vedení Občanského fóra shodnout. Nakonec do této funkce jmenoval Havel lidoveckého funkcionáře Richarda Sachera. K němu postupně přišli noví náměstci z řad disidentů, kteří měli na něj dohlížet, protože OF mu příliš nedůvěřovalo.
Sacher zrušil Státní bezpečnost rozkazem z 15. února 1990. Dosavadní útvary StB byly přejmenovány a podřízeny náměstkům. Mezitím se aktivizovali bývalí příslušníci StB vyhození v letech 1969–1970, tedy lidé z řad opozice, kteří nicméně znali strukturu těchto institucí a měli důvěru OF –„osmašedesátníci“. Zato ministr jim nevěřil, víc spoléhal na některé příslušníky StB v čele s generálem Alojzem Lorencem, kterého si ponechal jako poradce. Když i Havel si uvědomil, že na Federálním ministerstvu vnitra se pod Sacherem dějí podivnosti, požádal v dubnu 1990 disidenta Jana Rumla, aby tam nastoupil jako první náměstek ministra.
Důstojníci StB nemohli vést dál své útvary, byť pod jinými názvy. Proto využil náměstek Viliam Ciklamini služební cesty Sachera do Londýna a začal jednat. Do čela Zpravodajské služby Federálního ministerstva vnitra, jak nazvali civilní rozvědku, jmenoval Přemysla Holana. Náměstek Jaroslav Procházka ustavil náčelníkem Federálního úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, jak podle západoněmeckého vzoru pojmenovali civilní kontrašpionáž, Zdeňka Formánka. Všichni tito lidé byli „osmašedesátníci“.
Předpokládalo se, že velikost těchto služeb se podstatně omezí. Například na první správě, což byla rozvědka, se místo 1300 lidí počítalo s polovinou anebo i s nižším počtem. Všechno záleželo na tom, jak vláda zformuluje novou bezpečnostní strategii republiky.

Složité ukončování činnosti

Reaktivovaný Holan, čerstvě povýšený na plukovníka, okamžitě nařídil audit devizových rezerv. „Tím zabránil rozkradení peněz a já, stejně jako moji nástupci, jsme mu byli vděčni,“ říká Oldřich Černý, první šéf české zahraniční rozvědky. Dále nakázal, aby zahraniční rezidentury operující proti státům NATO ukončily činnost. Ale to nebylo jednoduché. Někteří důstojníci na rezidenturách tlumili své aktivity pozvolna. Jeden agent, který měl přísun informací o jedné zemské vládě ve Spolkové republice Německo, trval na tom, že je bude podávat dál, a to řídicímu důstojníkovi, se kterým je už léta v kontaktu. Proces loučení s valnou většinou 250–300 agentů z řad cizinců trval do dubna 1990.
Do Prahy se postupně vraceli zpravodajci, kteří pracovali zpravidla pod diplomatickým krytím, někdy i jako obchodníci, zástupci aerolinií a podobně. Komise, které prověřovaly jejich činnost, většinu z nich propustila, jenom lidé z týlových služeb zůstávali. Bylo však chybou, že zahraničních ambasád stáhli i šifranty, tedy techniky zajišťující spojení úřadu s Prahou – formálně totiž byli příslušníky první správy. Ovšem to vyplynulo z euforie: „Pryč se všemi estebáky!“ Ministerstvo zahraničí pak muselo nové šifranty pracně shánět a školit.
Naproti tomu stahování 22 nelegálů – tedy československých zpravodajských důstojníků žijících pod jinou identitou – se protáhlo na dva roky. Někteří se nakonec nevrátili, protože se v cizině zabydleli, samozřejmě zprávy do Prahy posílat přestali. Ostatně činnost nelegálů byla už dřív diskutabilní – mnozí se do strategických pozic, ze kterých by mohli těžit informace, jak vedení komunistické rozvědky čekalo, vůbec nedostali.

Kruhová obrana

Na podzim 1990 byl novým šéfem výzvědné služby jmenován generál Radovan Procházka. Jako politický vězeň za komunistického režimu měl u Američanů a Britů vysoký kredit. Dosud neexistovala nová bezpečnostní koncepce republiky, ta se v ostrých diskusích na Hradě teprve rodila. Procházka přišel s představou kruhové obrany proti všem. Proto pod záminkou, že ve východním Německu jsou pořád sovětská vojska, vysílal i nadále do nejbližšího zahraničí vyzvědače.
Federální ministr vnitra Ján Langoš, známý svou skepsí k tajným službám, chtěl, aby rozvědka dostala nějaké neutrální označení. Procházka tedy vymyslel název Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), který platí dodnes.
Pracovníci prezidentské kanceláře, kteří se opírali o autoritu Václava Havla, vyjednávali od jara 1990 spolupráci a určité narovnání s některými západními tajnými službami. Například s Londýnem debatovali o možnosti předčasného propuštění z vězení nelegála van Haarlema, kterým byl Václav Jelínek – a to se skutečně podařilo.
Politické vedení státu neprojevovalo o zahraniční rozvědku zájem – řešilo jiné starosti. Její šéfové si nakonec museli určovat cíle sami a později ve spolupráci se službami států NATO.

Morálně čistí nováčci

Současně probíhalo hledání nových lidí, morálně čistých, kteří by nastoupili do rozvědky a kontrarozvědky – jak z řad disidentů, tak z řad absolventů vysokých škol nezatížených komunistickou minulostí. Samozřejmě jim chyběly odborné znalosti. A kdo je vyškolí? Svěřit tento úkol bývalým komunistickým důstojníkům nikdo nechtěl – vždyť by své nástupce poznali. Krátké kurzy se nakonec podařilo dohodnout s Brity. První malá skupina budoucích zpravodajců vyrazila do Londýna v listopadu 1990.
Postupem času se podařilo vytvořit dobré kontakty s dalšími západními službami, takže i tam se nakonec jezdili čeští nováčci učit. Nicméně ne každý, kdo prošel prvním výběrem, se potom v praxi osvědčil. To způsobovalo různá pnutí a přispívalo k vytváření afér a pseudoafér, které někteří účastníci z pomstychtivosti zveřejňovali.
Ani příchod disidentů do řídících struktur Federálního ministerstvu vnitra nebyl jednoduchý – chyběly jim zkušenosti a znalost prostředí, válčili se Sacherem.

Úspěch radiotechnické rozvědky

Pražská centrála civilní rozvědky ponechala na svých místech malou část zpravodajců a agentů v zemích Středního východu. To bylo prozřetelné, protože když irácký diktátor Saddám Husajn na podzim 1990 okupoval Kuvajt a ohrožoval i další arabské země, přísun informací odtamtud neustal. Vyplatilo se to zvláště v lednu 1991, kdy vojska 28 států včetně Československa zahájila proti Iráčanům operaci Pouští bouře, posvěcenou OSN, aby je vytlačila z Kuvajtu. Podrobnosti tajných operací neznáme.
Po skončení první války v Perském zálivu zaznamenala ÚZSI výrazný úspěch, jak vyplynulo z pozdější indiskrece. Stanice radiotechnické rozvědky zachytila telefonický rozhovor dvou iráckých diplomatů, který se odehrával kdesi v jihovýchodní Evropě. Vyplynulo z něho, že Bagdád zná úmysl Washingtonu dosadit do vládní funkce v Kuvajtu svého agenta a chce kvůli tomu vyvolat skandál. Generál Procházka předal tuto informaci CIA a ta se vyhnula blamáži.
To byl její jediný mezinárodní úspěch, který pronikl na veřejnost. Navíc ho nepřímo potvrdil i šéf šifrovacího oddělení americké vojenské zpravodajské služby DIA generál Jack Leide.

Moskevský puč – vojáci zabodovali

V létě 1991, kdy v Moskvě ztroskotal puč neostalinistů proti Michailu Gorbačovovi, neměl ÚZSI zkušenosti a prostředky, aby mohl vyvíjet nějakou činnost. Úspěch zaznamenala vojenská zpravodajská služba, kde k tak zásadní výměně lidí nedošlo – její odposlechové stanice nezaregistrovaly žádný zvýšený rádiový provoz mezi vojsky ve východním Německu, Polsku a Maďarsku. Z toho analytici usoudili, že generálové mimo území SSSR nechtějí protidemokratické vystoupení podpořit. A potvrzovali to i sovětští důstojníci, s nimiž se skamarádili jejich českoslovenští kolegové v Afghánistánu.
Jedním z vůdců neúspěšného puče byl předseda KGB Vladimír Krjučkov. Sovětskou tajnou službu tato událost rozpoltila – menší část podporovala neostalinisty, větší část demokratické reformy. Zatčení Krjučkova a dalších pučistů otřáslo všemi. Byla nejvhodnější doba k získávání agentů mezi rozčarovanými sovětskými zpravodajci. Pracovníci ÚZSI si to neuvědomili a tento okamžik promeškali. Možná se to podařilo některým západním službám, které na takové slabé chvilky čekaly.

Poplach s červenou rtutí

Největším oříškem pro nové československé a české tajné služby bylo, aby se včas naučily odlišovat pravdivé informace od dezinformací, které zbytečně odčerpávají síly a prostředky, někdy mohou vést i ke ztrátám.
První nebezpečí se vynořilo na počátku roku 1992. Zpráva zněla: Rusové prý mají laserové zbraně zázračných vlastností, které zločinecké gangy pašují na Západ. Brzy se ukázalo, že by to měla být jakási červená rtuť fantastických vlastností, která usnadňuje a zlevňuje výrobu jaderných zbraní. Novináři se předháněli v tajuplných pátracích reportážích – nikdy na nic nepřišli. Do tohoto hledání se zapojily všechny západní tajné služby včetně československé. Zprávu o překládání zásilky červené rtuti na letišti Mošnov u Ostravy dostaly Federální bezpečnostní služba a vojenská kontrarozvědka 29. srpna 1991. Porada několika ministrů rozhodla, že tam vyšle přepadové komando, které tomuto obchodu zabrání. Jednotka Útvaru rychlého nasazení URNA přiletěla, letiště obsadila, ale nic nenašla. Byla to dezinformace, jak ukázalo vyšetřování. Vzhledem k citlivosti kauzy politici mlžili, teprve později ji vysvětlili.
„Ve skutečnosti červená rtuť neexistovala,“ vysvětluje Oldřich Černý, který byl tehdy bezpečnostním poradcem prezidenta. „Není vyloučeno, že to byla dezinformace některé z ruských služeb, která měla sloužit k tomu, aby na pátrání po této surovině nasadily západní tajné služby zbytečně hodně sil, a tím jim mohly uniknout některé skutečné operace Rusů. Ovšem je to hypotéza, ověřit se ji nepodařilo.“
A pak se ještě vynořila myšlenka, podle níž vytvářely ruské tajné služby mýtus všemohoucnosti červené rtuti záměrně. Čekaly, že zájem o ni projeví teroristé a jim se podaří je snáze chytit.
„Ze všeho je nejdůležitější to, že při operacích české zpravodajské komunity nepřišel nikdo o život,“ domnívá se Černý. „Naproti tomu Bulhaři ztratili v honbě za červenou rtutí krátce nato několik lidí.“
O červené rtuti občas diskutovali západní fyzici, v roce 1997 dokonce odhadovali, že jeden kilogram stojí 100–300 tisíc dolarů. Avšak Mezinárodní agentura pro atomovou energii ve Vídni vynesla v roce 2004 definitivní rozsudek: Tato látka neexistuje.

Pašování uranu

Rozpad Sovětského svazu přinášel další nebezpečí. I na území některých států, které se od něho odtrhly, zvláště pak ve střední Asii, se skladovaly zásoby uranu a jiných jaderných materiálů. Vlády tam byly slabé, důstojníci a vládní úředníci mizerně placení – situace nahrávala k tomu, že by mohli tyhle suroviny načerno prodávat zájemcům včetně teroristů. Tajné služby celého světa opět zostřily pozornost. Naštěstí byly pokusy o pašování jaderných materiálů velmi omezené.
V roce 1994 dostal ÚZSI zprávu od jedné zahraniční služby, že dva muži mají dva kilogramy vysoce obohaceného uranu, přičemž hrozí riziko kontaminace. Po prověření se ukázalo, že se jedná o tři muže. Bezpečnostní informační služba (BIS), jak se nazývá domácí kontrarozvědka, podezřelé několik měsíců sledovala. Zjistila, že nejsou členy žádné rozsáhlé sítě a že se nechystají prodat tento materiál do Iráku či Íránu, nýbrž přes Německo do africké Nigérie. V prosinci požádala policii, aby je zatkla – a to proběhlo naprosto hladce, profesionálně. Trojice byla potom odsouzena k vysokým trestům vězení.
„Byl to exemplární příklad spolupráce v rámci české zpravodajské komunity,“ konstatuje Černý. „Škoda, že jich nebylo víc.“
I ve světě to byl unikát – poprvé se podařilo zachytit pokus o pašování uranu. České tajné služby si tím získaly uznání na Západě. I americký prezident Bill Clinton se o tomto případu pochvalně zmínil.
Poznatky ÚZSI měly také určitý vliv na privatizaci státního majetku. Když se ve vládě Václava Klause rozhodovalo o prodeji některých podniků, varoval ministr vnitra Jan Ruml před některými firmami z východu vzhledem k jejich nejasným majitelům – mohli to být bývalí příslušníci KGB nebo mafiáni.

Probuzením útok na Ameriku

ÚZSI patří pod ministerstvo vnitra, ale slouží ministerstvu zahraničí. To je anomálie, která nemá ve světě obdoby. Není proto divu, že rozvědka bušila několik let na bránu Černínského paláce, než začali diplomaté její zprávy oceňovat.
„Teprve okolo roku 1998 nastala určitá renesance, protože se začaly vynořovat nové hrozby“ vysvětloval František Bublan, když byl v letech 2001–2004 ředitelem ÚZSI. „Kromě klasických hrozeb, jako organizovaný zločin a nelegální migrace, začali hrozit teroristé, například útoky na americké ambasády v Keni a Tanzanii. Teror dostal mezinárodní ráz.“
Ovšem opravdové docenění práce zahraniční rozvědky přišlo s tragickým útokem arabských teroristů na Ameriku 11. září 2001 – zničení newyorských Dvojčat, poškození Pentagonu a smrt několika tisíc lidí. „My jsme poslali v srpnu 2001 do Washingtonu varování, že vůdce Al Kajdy Usama bin Ládin chystá útok na americké cíle,“ prozradil mi Bublan v září 2002. „Analytici CIA, kteří měli takových zpráv víc, usoudili, že teroristé napadnou americké vojenské základny v zahraničí. Nikdo si neuměl představit, že zaútočí unesenými dopravními letadly na civilní cíle přímo ve Spojených státech.“
Těchto několik málo příkladů činnosti ÚZSI jsou jenom vrcholkem ledovce, který vešel ve známost. Možná 99 procent veškeré činnosti zůstávají tajemstvím, stejně jako vysoké oceňování českých zpravodajských důstojníků spojeneckými tajnými službami.

Klacek ve vnitropolitickém boji

BIS prodělala obdobný složitý vývoj jako zahraniční rozvědka. Nicméně o ni se od začátku zajímali politici, protože působila na území republiky a vzhledem k minulým praktikám StB byli vůči tajným službám přecitlivělí.
Když se BIS pustila do pátrání po podivných praktikách jednoho sponzora Občanské demokratické aliance (ODA) a lidovců, jejich předsedové Jan Kalvoda a Josef Lux spustili poplach: BIS sleduje parlamentní strany! Vzápětí se však nic takového nepotvrdilo. Ve skutečnosti si členové vlády Kalvoda a Lux vymysleli klacek namířený proti Klausově Občanské demokratické straně. Chtěli tedy zneužít tajnou službu ve vnitropolitickém boji – čin v demokratickém státě neslýchaný, ale ze světa známý.
Později se o podobnou manipulaci pokusil předseda Poslanecké sněmovny a šéf sociální demokracie Miloš Zeman – opět falešně. Nicméně Zeman argumentoval u prezidenta Havla s dokumenty staršího data, což ukazovalo, že je vládní úředník sympatizující se sociální demokracií ukradl z tajných trezorů. Opět nic nového. Byl to však závažnější krok, protože podle historika Karla Zentochy, autora knihy Zpravodajské služby v nové demokracii, se vlastně jednalo o „spiknutí proti části politických sil“.

Odvrácení útoků

BIS měla za úkol bránit republiku před cizími službami z východu a z arabského světa, ochraňovat domácí ekonomiku, varovat před terorismem a extremismem.
Jak vyplývá z odtajněných částí jejích výročních zpráv, největší nebezpečí hrozí ze stále stoupající činnosti výzvědných služeb Ruské federace, které mají zájem o poznatky z ekonomiky a vědy. Proto bylo několik ruských zpravodajců, kteří měli diplomatické pasy, z republiky vypovězeno. Někdy vystopovalo jejich nezákonné jednání Vojenské zpravodajství. Zato arabský terorismus nás zasáhl zatím jenom okrajově.
Česká kontrašpionáž přispěla britským a americkým vyšetřovatelům při pátrání po autorech atentátu na letadlo americké společnosti Panam, které se zřítilo v prosinci 1988 nad skotským Lockerbie. Předala jim důkazy, podle kterých strávili podezřelí libyjští operativci před útokem nějaký čas v Praze – trhavina, která způsobila neštěstí, byl proslulý český semtex.
V roce 1999 si všimli příslušníci BIS agentů irácké tajné služby DGI s diplomatickými pasy, kteří se fotografovali budovu rádia Svobodná Evropa nad Václavským náměstím v Praze. Svobodná Evropa totiž vysílala i do Iráku a to diktátorovi Saddámu Husajnovi dost vadilo. Proto nařídil, aby jeho agenti objekt zničili. Připravili si k tomu protitankovou střelu. Naštěstí se podařilo tento plán rozkrýt a útok odvrátit.
Později BIS varovala před chystaným bombovým útokem na Židovské Město v Praze.

Ministerská blamáž

Bohužel únik informací z neznámého zdroje zmařil v roce 1998 činnost britského agenta na irácké ambasádě v Praze. Další indiskrece poškodila spolupráci s britskou službou MI 6, protože televize Nova zveřejnila jméno jejího zdejšího zástupce.
Blamáží bylo i neprokázané tvrzení, že plánovač útoků na Ameriku v září 2001 Mohamed Atta se před tím sešel s iráckým diplomatem Ahmadem Chalílem Ibráhímem Sámírem Anínem v Praze. Anína označil ministr vnitra Stanislav Gross za důstojníka irácké rozvědky a setkání mělo dokazovat podíl Iráku na tomto teroristickém činu. Také premiér Miloš Zeman se tímto údajným odhalením halasně chlubil. Atta sice do Prahy dorazil, ale s nikým nemluvil. Ovšem v řadě případů byla spolupráce BIS s Američany úspěšná. Dokazuje to dopis tajné policie FBI pražské centrále BIS. Ve druhé polovině devadesátých let zase chválil české tajné služby prezident Clinton, když hovořil s Václavem Havlem. „Těch poděkování amerických prezidentů bylo víc,“ dodává Petr Zeman, který vedl ÚZSI v letech 1998–2001. „Nejméně čtyři.“ Bohužel podrobnosti opět neznáme.

Skandály na prvních stránkách

V uplynulých letech na titulních stránkách novin občas objevovaly senzační články o skandálech zpravodajských služeb: údajné sledování některých politiků, ztráta počítače s důvěrnými dokumenty, jízda autem opilého vyzvědače, kterého zadrželi policisté a ze skandálu ho neprávem tahal kamarád z jiné služby, a tak dále.
To všechno je pravda. Tyhle aféry postihují služby na celém světě. Potom se na ně soustředí pozornost politiků, zvláště opozičních, i veřejnosti – stávají se předmětem politického boje a občas také součástí snah o diskreditaci zpravodajské činnosti. Ovšem na to si musíme zvyknout. I na to, že většina skutečné práce těchto služeb, která slouží k ochraně našich životů a majetků, k zachování klidu a míru, zůstává skryta za oponou.

Vyšlo ve zkrácení v MfD 6. 5. 2010

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Diskuse


S. REHULKA
8:27
10.5.2010

počet příspěvků: 1, poslední 10.5.2010 12:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.