13.11.2018 | Svátek má Tibor


HISTORIE: Nářky Jiřího Raka

1.11.2018

Historik pláče nad zánikem habsburské monarchie

Kdysi mi pracovník krajského úřadu vyprávěl, jak nějaká skupina studentů navrhovala pojmenovat jedno ostravské náměstí po Ferdinandu d´Este. Ten nápad se jim tak líbil, že o něm s úředníky nechtěli ani diskutovat. Nakonec musela jeho královská výsost korunní princ arcivévoda rakouský ustoupit před jménem ostravského obyvatele, který byl krátce po Mnichovu 1938 umučen německými okupanty. Dá se říct, že vše je relativní a že záleží na úhlu pohledu. Každý ať si vybere dle libosti – arcivévoda jako zastánce federalizace monarchie, nebo arogantní člověk, který proslul tím, že ve svém okolí bil na potkání holí kdekoho, takže mnozí lidé z jeho blízkosti v atentátu spatřovali odplatu za rány, které na potkání rozdával.

Lze bez konce diskutovat „co by se stalo, kdyby…“. Faktem je, že Ferdinand d´Este byl se svými názory ve vleku německého císaře Viléma II., který byl na Konopišti jeho častým hostem, a nebýt atentátu v Sarajevu, s válkou by dříve či později souhlasil. Německo totiž válku chtělo a vývoj událostí ke střetu velmocí směřoval. Sarajevo bylo jen vhodnou záminkou.

Že obdivovatelé a zastánci Rakouska-Uherska u nás dosud nevymřeli, svědčí názory některých historiků jako např. Jiřího Raka. Ten v rozhovoru uveřejněném dne 26. 10. 2018 na www.e15.cz pod titulkem Vznik Československa zatěžují stále živé lži o utrpení pod Rakouskem, říká historik Jiří Rak tvrdí, že vznik Československa je zatížen třemi lžemi: lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Jiří Rak argumentuje Švejkem, který chtěl bojovat za Rakousko „do roztrhání těla“. Prý na rozdíl od ulejváků oslavovaných oficiálními republikovými spisy, které ulejváctví a simulování vydávají za boj proti Rakousku. To je vskutku pozoruhodná konstrukce. Pochopil Jiří Rak vůbec Haškova Švejka? A pasivní rezistence českých „ulejváků a simulantů“, kteří netoužili padnout ve válce vedené vyloženě za německé imperiální zájmy, to není boj?

Masaryk připustil podle Raka vznik legendy o útlaku, přestože se dostal do Říšské rady na základě přímého a rovného volebního práva. Skutečnosti jako moderní občanský zákoník, první rakouská ústava z roku 1848, ústava z roku 1867 a rozvoj české literatury v 19. století prý vyvrací mýtus o útlaku. Jiří Rak si zřejmě myslí, že to vše byly jakési velkodušné činy monarchie vůči jejím obyvatelům. Neuvažuje, že monarchie nebyla v izolaci, ale že existovala ve společenství dalších zemí a byla nucena akceptovat změny, které se ve světě kolem ní odehrávaly. Mnohé v rakouské monarchii dobře fungovalo, avšak právní stát se vším všudy to rozhodně nebyl. Pokud jde o přístup k určitým profesím, například do diplomacie, nebyly rozhodující schopnosti uchazečů, nýbrž jejich původ. Kdo ví, jak by se ubíral Masarykův život a osudy monarchie, pokud by se Masarykovi podařilo vstoupit do diplomatických služeb, jak si původně přál. Musel se této představy vzdát, neboť mu scházelo to hlavní – šlechtický predikát. Sociální mobilita v konzervativní habsburské monarchii byla nízká. Něco takového nemohlo v měnícím se světě přežít.

Habsburská monarchie často šokovala ostatní Evropu svými středověkými metodami. Způsob vyřízení si účtů s českými stavy na staroměstském popravišti byl stále v oblibě. Když v roce 1909 hrozilo odtržení Srbů a Chorvatů, nařídila Vídeň zatknout 53 osob pocházejících ze všech vrstev obyvatelstva. Vyšetřováním byli pověřeni Maďaři jako proslulí nepřátelé všeho slovanského, kteří ještě před ukončením procesu dali v Záhřebu postavit 53 šibenic. Evropa byla v úžasu, všude se psalo o asiatské sveřeposti a středověké brutalitě. Tresty smrti byly podle politického zadání vyneseny, ale nakonec byl rozsudek u Nejvyššího soudu ve Vídni na nátlak veřejnosti zrušen. Pro Rakousko-Uhersko nebylo příjemné, jakou odezvu vyvolal proces v cizině i doma. Nicméně metod spočívajících na policejních konfidentech a provokatérech se monarchie až do svého konce nevzdala. Vídeň ale jen tak ustoupit nehodlala a následoval skandál s falešnými dokumenty, které obstaral následník trůnu, aby mohlo být obviněno Srbsko. Dopředu byl vypracován plán na stanné právo a seznamy žurnalistů a dalších veřejně činných osob, které budou po obsazení Srbska popraveny. V tomto směru byla Vídeň nepoučitelná. Monarchie nedovedla se svými odpůrci jednat jinak než s brutalitou.

Vyloženě nepatřičný je argument, že o úpění pod Rakouskem-Uherskem nelze hovořit, když v té době vznikala hodnotná česká literatura. To je zásadní nepochopení toho, jak literatura vzniká. Není přece žádnou zásluhou Rakouska-Uherska, že český národ měl své spisovatele a kvalitní literaturu. Ledaže by historik Rak viděl velkorysost monarchie v tom, že nevděčným Čechům milostivě dovolila věnovat se literatuře. Stejně tak není zásluhou habsburské monarchie, že – slovy historika Raka – „etnikum, které nemá nic, nemá elity, se po sto letech mění v moderní národ, který má univerzitu, vlastní hospodářství, vlastní politiku. A všechny tyto změny proběhly v rámci Rakouska…“. Jaksi se zapomíná na to, že ono „etnikum“ má tisíciletou historii a že své elity mělo, dokud o ně v habsburské monarchii nepřišlo. České národní obrození přece není zásluhou Rakouska, neuskutečnilo se na jeho popud nebo z jeho milosti, nýbrž proti jeho vůli. Češi byli natolik houževnatí, že dokázali pod Habsburky přežít a že v 19. století si již monarchie nemohla dovolit to, co dříve. A Češi se dokázali zařadit mezi vyspělé evropské národy. Nic jiného v tom není. O zásluhách monarchie nemůže být řeč.

Podle historika Raka bylo ještě v létě roku 1918 možno monarchii zachránit. Centrální mocnosti získaly Ukrajinu, obilnici Evropy, a tak prý byla šance monarchii udržet. Rozhodující bylo stanovisko Dohody, která „připustila vznik národního státu“. Pozoruhodný je Rakův názor, že v první světové válce Češi skončili v táboře vojensky poražených, a přesto se cítí být vítězi. Stejně tak ve druhé světové válce, kdy byli součástí Velkoněmecké říše a opět se cítí jako vítězové.

Rakousko-Uhersko nevedlo válku jen na frontě, ale i proti svému obyvatelstvu. V českých zemích se hromadně popravovalo již v prvních měsících války. V rámci celé monarchie nešlo jen o Čechy. Od počátku války do jejího konce bylo popraveno na 80 000 mužů a žen jen proto, že byli jako Slované, Italové nebo Rumuni odpůrci monarchie. V tom můžeme vidět zločinné způsoby, které pak zdokonalilo a masově uplatňovalo Německo v druhé světové válce.

Příslušníky zahraničního vojska považuje historik Rak za zrádce, dezertéry, o nichž se údajně vypráví spousta nepodložených legend. Zřejmě je zastáncem nehybnosti v dějinách, kde je každé uspořádání definitivní. To je ale vyložené tmářství. Tak může uvažovat jen ten, kdo věří v božský původ habsburské dynastie a božské právo panovníka. Češi si Habsburky kdysi zvolili ze svobodné vůle a stejným právem je sesadili jako nehodné vést český národ. Habsburská dynastie se dopustila mnoha chyb a zločinů, stala se nebezpečím pro světový mír a „my považujeme za svou povinnost přispěti k pádu a zničení jejímu“. To je obsahem prohlášení nezávislosti z 18. října 1918.

O československých legiích podle Jiřího Raka dodnes chybí objektivní práce. S tím se dá částečně souhlasit. Spousta nejrůznějších publikací o legiích vznikla v meziválečném období. S odstupem 80 a více let by si historie československého zahraničního vojska jistě nové zpracování zasloužila. V archivech je k tomu materiálu dost. Problém je asi v něčem jiném. Kupříkladu historie československého vojska v Rusku 1914 - 1920 byla zpracována v čtyřdílné publikaci Za svobodu (každý díl v rozsahu cca 900 stran) vydané v roce 1929. Obdobně vyšla publikace také o československém vojsku ve Francii. Pro některé dnešní historiky by bylo obtížné vyrovnat se důstojně s takovým materiálem. Nejspíše se toho nikdo z nich neujme. Pohodlnější je zůstat u frází, jako jsou úvahy o tom, kdo „zradil císaře pána“ nebo zda mohla monarchie konec války přežít.



Diskuse


J. Kanioková
12:47
2.11.2018

I. Vermis
18:34
1.11.2018

K. Janyška
16:51
1.11.2018

L. Severa
14:21
1.11.2018

A. Alda
11:40
1.11.2018

V. Petr
10:23
1.11.2018

J. Sova
8:50
1.11.2018

J. Krejčí 336
7:24
1.11.2018

P. Chládek
14:04
1.11.2018

K. Novák 396
4:55
1.11.2018

A. Alda
11:57
1.11.2018

B. Brousková
17:44
1.11.2018

B. Baron
2:27
1.11.2018

P. Chládek
7:46
1.11.2018

A. Alda
12:02
1.11.2018

J. Sova
8:51
1.11.2018

A. Alda
11:58
1.11.2018

R. Szewczyk
10:08
1.11.2018

B. Baron
13:11
1.11.2018

počet příspěvků: 27, poslední 2.11.2018 12:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.