26.8.2016 | Svátek má Luděk






HISTORIE: Na cestě k první světové válce (1)

9.7.2014

Ačkoliv nás čas stále více vzdaluje od Velké války, která teprve poté, co ji o dvě desetiletí následoval druhý světový konflikt, získala název 1. světová válka, jsou její následky stále přítomny. Již proto, že zahájila éru moderních dějin, traumatizovaných nekonečnou sérií válečných konfliktů. Ač je autor této práce narozen těsně po druhé světové válce, vstoupila první světová válka bezprostředně i do jeho života. Poznal ji v dětství z opakovaného vyprávění svého dědy, rakouského vojáka, který prošel několika jejími bojišti.

Nemusíme být historiky, abychom věděli, že druhá světová válka byla jen pokračováním té první. A pro „prvoválečný“ svět byla takovou tragedií, že se paradoxně stala příčinou druhé světové války ne jen z důvodu odvety poraženého nepřítele, ale možná ještě více z důvodu kapitulantského pacifismu, který velel ustupovat diktátorovi po krajní mez a za touto mezí se vzdát, aby byly ušetřeny lidské životy. První světová válka nebyla pochopitelně první velkou válkou, válečných konfliktů, do kterých bylo zataženo více národů, se odehrálo mnoho, můžeme vzpomenout napoleonské války a válku, kterou doprovázely satelitní konflikty i na americkém kontinentu, zvanou „Sedmiletá válka“ (1756-1763). První světová válka se však vyznačovala takovým zničujícím potenciálem, jaký doposud neměl obdoby.

Samozřejmě především z důvodu počtu válčících států, z důvodu mnohosti bojišť, její různorodosti – válka se vedla na zemi a na moři a díky nové letecké technice i na nebi. Ten největší destrukční potenciál jí však dodala nová válečná technika, která také způsobila úplně jiné metody válčení a znemožnila řadu dosavadních, jaké znaly vojenské dějiny. A ta vedla také k masakrům, tzv. „mlýnkům na maso“, které dějiny ještě nepoznaly. Co bylo příčinou této války? Nad tím si lámaly hlavu již generace historiků, žádný však nedospěl k jednoznačnému závěru. Zavinili ji konkrétní lidé, na které lze ukázat prstem? Odpověď musíme začít hledat v letech předcházejících, jejichž genezi založila desetiletí druhé poloviny 19. století. Jaká byla v té době Evropa? Jaké mezinárodní vztahy ji prolínaly? Jak se měnilo a změnilo postavení jednotlivých států? Jaké síly mezi nimi působily? Jaké byly vztahy tehdejších panovníků a představitelů států? Jaký vliv měla skutečnost, že mnozí z nich díky svým příbuzenským svazkům a vztahům vytvářeli jednu velkou rodinu? Byla to skutečně válka bratranců?

Než začneme uvádět konkrétní skutečnosti, jejichž složením vznikla zápalná směs, která podpálila Evropu a poté svět, řekněme rovnou, že v Evropě se vyjma balkánských válek téměř 45 let neválčilo. Byla to přece tak často vzpomínaná „belle epoque“. I ta přispěla k tomu, že ve světě, který doposud nikdy nemohl bez válek žít, vznikl „hlad po válce“. Byl všude – v literatuře, v historii, v kultuře. V Německu se projevoval v tzv. expresionismu, vycházejícím z děl německých filosofů Artura Schopenhauera a Fridricha Nietscheho, z jejich odmítání křesťanství a jeho morálky. V obou zemích vedle literatury hrály velkou roli politické, právní a kulturní teorie ohledně koncepce střední Evropy, které se objevily v polovině 19. století. S těmito myšlenkami bylo spojeno jméno publicisty, svobodného pána von Steina (1857 – 1831) a německého ekonoma Friedricha Lista (1889 – 1846), zejména jejich úvahy o mocnosti ve středu Evropy (Mittelmacht) ležící mezi Francií a Ruskem. Tyto úvahy rozšířil rakouský publicista Viktor Adrian-Werburg (1813 – 1858) svým plánem na úzké spojení Německého spolku s Uhrami, Srbskem, Moldavskem a Valašskem jako předstupněm Spolku evropských národů (Europäischer Völkerbund). V německé i rakouské politice se střetávaly maloněmecké a velkoněmecké teorie, které však byly vždy spojeny s myšlenkou dominance Německa ve střední Evropě. V její propagaci se mimo jiné politiky angažoval rakouský ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg (1800-1852) a ministr obchodu Karl Ludwig Bruck (1798 1860), pro které představoval sedmdesátimilionový německý národ uprostřed Evropy základ budoucího sjednocení Evropy.

Francouzské proválečné touhy vyvěraly ze snahy dosáhnout odplaty za ponížení Francie z prohrané války s Pruskem a ze skutečnosti vyhlášení sjednocení Německa právě v jejím srdci – zrcadlovém sále ve Versailles. A také samozřejmě z úsilí o vrácení Alsaska a Lotrinska. Významným představitelem těchto snah bylo Action Francaise, vlastenecké a militantní hnutí založené H. Vangeoisem a M. Pujoem r. 1898 s výraznými antisemitskými, antidreyfusovskými a xenofobními rysy, propagovanými zejména v revue stejného jména. Pod vlivem Ch. Maurrase směřuje tato ideologie k tzv. „integrálnímu nacionalismu“ (nationalisme integral).

Vůči němu se profilují levicoví myslitelé a politici v čele Jeanem Jauresem, Aristidem Briandem a Charlesem Péguyim. Otázka války a míru se tak stává jednou z nejdiskutovanějších vnitropolitických otázek ve Francii.

V Italii to byl Filippo Tommaso Marinetti, který ve svém Manifestu futurismu (1909) propagoval kult zla, násilí a války.

Neobvykle dlouhé období míru v Evropě muselo vyvolávat obavu z příští války. „Nějaké zatracené bláznovství na Balkáně,“ předpovídal Bismarck, "zažehne další válku." Předpověděl dobře. Sarajevský atentát skutečně balkánské kořeny měl.

„Únava z míru“ pouze symbolizovala ideovou a ideologickou připravenost Evropy, či lépe řečeno evropských zemí, alespoň těch nejvýznamnějších, řešit nahromaděné problémy válečným konfliktem, ovšem zcela v intencích dosavadního válčení – to znamená omezenými či lokálními válečnými střetnutími, na dvou, třech, možná čtyřech frontách. Dobře charakterizuje tuto náladu v Evropě Václav Veber ve své knize „Mikuláš II. a jeho svět“ s podtitulem „Rusko 1894-1917), když uvádí: O vině na válce se často hovoří – a stále se relativizují již prokázané závěry. Příčinou války byl systém „hlubinných sil“, který světu na začátku války vnutili Evropané, zahledění do hrubého nacionalismu a představ, že je možno vládnout světu.

Jaká byla situace v Rusku? Veškeré úvahy týkající se možné války musely brát v úvahu Rusko, které vychází z balkánských válek posíleno, stává se zajímavým partnerem a samo hledá příležitost pro svou vlastní evropskou politickou emancipaci. Spojence hledalo i Německo. Do Ruska proudilo v této době z Berlína hodně peněz, a Němci proto za ekonomickou pomoc očekávali politickou podporu. Tomu však čelila Francie, která nabídla Rusku partnerství a investice namísto německých. S tím spojila i nabídku vojenského spojenectví. Roku 1883 nakonec k dohodě mezi Francií a Ruskem došlo. Němcům se tak nepodařilo dostat Paříž do izolace. Byla to německá prohra, která předznamenala i jeho pozdější vojenskou porážku. Problematičtější bylo sblížení Ruska s Anglií. Stály mu v cestě dvě velké překážky. Spojenectví Anglie s Japonskem a poté postavení Anglie jako soupeře Ruska při snaze o ovládnutí Istanbulu a Bosporské úžiny. Ale tlak Francie na sblížení byl silnější než tyto dva antagonismy. Spojenecká smlouva mezi Anglií a Francií byla podepsána r. 1907.

Rusko bylo geograficky a svým lidským potenciálem ohromná země. Kdo mu však vládl? Slabošský car nemající ani větší duševní kapacitu, ani příliš dobré vzdělání. Navíc ovládaný carevnou, jejíž chorobné podezíravosti zcela vyhovovaly mravní poruchy, hysterie, mysticismus a pověry panující i mezi vysokou ruskou společností a u carského dvora. Alexandra Fedorovna, německá princezna z hessenského velkovévodského rodu vychovaná v Anglii, byla svým osobnostním profilem a autoritativností přímo stvořena pro cara Mikuláše II.,který naplnil podivnou zákonitost historie, že ve středu velkých historických převratů a událostí se ocitli vládci s abnormálně slabou vůlí, kterou nedokázali čelit revolucím ve svých zemích.

V Rusku však nešlo jen o společenský, hospodářský a sociální rozvrat, který doprovází revoluce, ale i o patologický rozklad celé mravní atmosféry carského dvora, jemuž vévodila takřka šílená žena hystericky závislá na „božím muži“, jurodivém nevzdělaném mužikovi s mystickými schopnostmi, který byl šedou eminencí ruské zahraniční politiky. Logicky se nabízí otázka, zdali v tehdejším zákulisí politiky a tajné diplomacie neplnil Rasputin úlohu přímého agenta některé zahraniční mocnosti. Dosavadní historické zkoumání ale nic takového neprokázalo. Ostatně právě Rasputin varoval cara před následováním Anglie a Francie na cestě do války. Jiná je ovšem otázka, zdali Rasputin nebyl bezděčným nástrojem germanofilů, tedy tím, koho dnešní terminologie zpravodajství označuje za vlivového agenta. A zde se již důkazy nacházejí. Rasputin se totiž mimořádně zajímal o plánování příštích diplomatických a vojenských akcí, chtěl vědět, co ruská vláda a vojenské vedení zamýšlejí a chystají. Rovněž rady strategického charakteru, které tento mužik po zahájení války dával carovi jako vrchnímu veliteli prostřednictvím carevny, vždy nahrávaly ústředním velmocem. A nešlo jen o pokyny vojenské, carevna tlumočila svému choti přání Božího muže jako své naléhavé prosby, kterým car nemohl nevyhovět. Zvlášť podezřelé bylo odvolání velícího knížete Nikolaje Nikolajeviče z důvodu velkého nátlaku carevny a převzetí vrchního velení samotným (vojensky neschopným) carem.

Rusko před vypuknutím války je vojensky mohutným tělesem, jehož armáda za prvních ofensiv získává přízvisko „ruský parní válec“, ovšem jeho elity, vedení státu a armády jsou mravně zchátralé. Bylo to zejména okolí cara a carevny, proslulou se stala zejména Anna Vyrubová, nevzdělaná a odiózní žena, která se stala téměř členem rodiny, a celá řada ministrů a vysokých úředníků vykazovala stejné nízké vzdělanostní a mravní hodnoty. Mezi nimi vynikali pozdější ministři války, ze kterých např. Nikolaj Aleksejevič Maklakov získal pověst šaška. Na ruské straně tedy nebyl politik ani generál, jehož prozíravost by mohla přispět k odvrácení války.

Příčiny Velké války, jak byla do druhé světové války nazývána, je nutno zkoumat nejen z poloh historického vývoje 19. století, z dějin diplomacie, analýzy historických a politických osobností (personnages), jejich psychologie, válek vedených v 19. století a celého historicko-politického vývoje a také „last but not least“ z válek těsně předcházejících a je nutno přihlédnout i k tak „vzdálené“ válce jako byla válka rusko-japonská v r. 1905.

Samozřejmě, i samotná otázka po důvodech vzniku války potřebuje vysvětlení. Ptáme se totiž současně na dvě věci. Proč k tomuto dosud největšímu válečnému konfliktu došlo z hlediska mezinárodně politického vývoje a druhá související otázka zní, proč se válečný konflikt, jaké Evropu provázely po celou její historicky známou existenci, stal poziční (zákopovou) válkou, jen minimálně se pohybujícím mlýnkem na maso, který semlel téměř celou generaci mladých mužů celé Evropy. Proč došlo k válce, která mohla přesvědčit zúčastněné a odpovědné, aby se tak masovým vražedným způsobem zabíjelo naposledy?

Vždyť k válce dochází po krásném čase („La belle epoque“), v době několika desetiletí po posledním válečném konfliktu v Evropě, prusko-francouzské válce. Následné válčení se totiž odehrávalo na „periferii“ Evropy (Balkánské války) nebo daleko za ní (Búrské války), které onu „krásnou dobu“ narušily minimálně. Je pravda, že pamětníci vzpomínali, že nikdo válku nepředpokládal, nevěřil v ní, ale že napětí ve vzduchu bylo cítit. Konečně, stačí citovat T.G. Masaryka, tehdy našeho jediného myslitele a politika, nastávajícího zakladatele nového moderního státu Čechů, Slováků a Rusínů: „Ještě po prohlášení mobilizace jsem svým známým dokazoval, že je to jen strašák a že rozhodující státníci se sejdou a spor urovnají. Dokonce ani vyhlášení války jsem neuznával za poslední slovo.“ Že to bylo myšlení naprosto převládající, dokazuje výrok Benedetta Croceho, slavného italského historika a filosofa: „Evropskou válku snad leckde tajně připravovali, ale téměř nikdo až do posledka nevěřil v její skutečné vypuknutí pro nesmyslné hrůzy a šílené spousty, jež nutně s sebou musí přinést do světa naplněného lidstvem rozumným a vypočítavě dbalým svého zájmu.“ A konečně do třetice výrok osobnosti, která v obou světových válkách stála mezi předními osobnostmi hájícími britské impérium, Winstona Churchilla: „Ačkoliv velmocenské zbrojní závody zvyšovaly nebezpečí náhlé katastrofy, obratná diplomacie jí mohla čelit se značnou nadějí na úspěch, pokud ovšem by tu nebyla určitá vědomá či podvědomá vůle k válce v duši některé moci.“

Tento výrok je nejvýstižnější a dokonce „prejudikuje“ dvě hlavní témata této úvahy. Zkoumat evropskou diplomacii v období od atentátu v Sarajevu do vypuknutí války a pokusit se analyzovat „psychologické“ příčiny jednání mocných – měla některá ve své duši onu podvědomou či vědomou vůli k válce? A tuto druhou otázku je třeba ještě diferencovat, k válce omezené (trestní výpravě proti Srbsku) či k válce globální reprezentované zájmy dvou politických seskupení stojících proti sobě, Trojspolku a Trojdohody. Že zde nějaká taková vůle byla, je jasné – bez ní by nedošlo k žádné válce.

Po válce na troskách rozbité Evropy a milionech pohřbených obětí vypuklo dohadování, kdo měl větší chuť válčit a kdo tedy vlastně válku zavinil. Je znám např. spor dvou nejodpovědnějších z tehdejší doby, ministrů zahraničních věcí centrálních mocností, německého Theobalda Bethmanna Holwega a Leopolda von Berchtolda z vlády rakouské. Většina historiků a publicistů došla k názoru, že to bylo císařské Německo, které neslo největší vinu na rozpoutání války, a jak uvedeno dále, k takovému názoru došel i kancléř Bethmann Holweg. Excísař Vilém II., žijící v exilu v Holandsku, se stal nejvíce nenáviděnou osobou v Evropě. K tomuto názoru dospěl i T.G. Masaryk ve svých knihách Světová revoluce a Nová Evropa. Známý současný český publicista a rozhlasový komentátor Jiří Ješ svoji úvahu na toto téma vyjádřil následovně: „Podle Masaryka pruský militarismus a pangermánství čerpaly své sebevědomí nejen ze značné materiální síly svého vojska a ze strojové německé discipliny, ale i z určité hrdosti na duchovní výboje německých filosofů a umělců. To vše v Němcích vytvářelo pocit oprávněnosti jejich vůdčího poslání v Evropě a skrze kolonie i ostatního světa.“

Máme tedy jasného viníka? Jakkoli jde u Masaryka o výstižný postřeh současníka, člověka bytostně politického a spolutvůrce nové Evropy, přece jen nejde o názor historika, který by téma vzniku první světové války měl prozkoumáno do všech detailů. Ostatně známý výrok Viléma II., že on považuje odpověď Srbska na rakouské ultimatum po atentátu za dostačující, nikoliv za důvod k válce, takovým kontra-důkazem k tvrzené vině Německa je; ovšem jak v Německu, tak v Rakousku byly osobnosti daleko válkychtivější – především vojenské špičky obou zemí.

Právě rozlišení mezi sférou politickou a vojenskou, respektive mezi jejími představiteli, je právě jedním z nejdůležitějších úkolů. Rozdílnost úvah politiků a vojáků nejen v jedné zemi, ale ve všech zemích Dohody i Trojspolku by mělo být jedním z nejanalyzovanějších momentů. Vycházejíce ze známé Clausewitzovy teze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, máme sice potvrzeno, že politika a válka do jisté míry jedno jsou, ale jak rozdílné je myšlení politiků a vojáků, dokazují celé dějiny válečných konfliktů s výjimkou těch, kde politikem a vojákem (vojevůdcem) byla jedna a táž osoba.

Mluvíme-li o vině Německa, je proto třeba mít na mysli, kdo tehdy v Německu rozhodoval v civilní a vojenské sféře. Uvidíme, že právě sebeobrana politiků a vojáků po prohrané válce odkrývá rozdílnost jejich myšlení. Ovšem, tyto obhajoby mívají do objektivity a pravdy mnohdy daleko a i když se opírají o diplomatické a politické dokumenty, je třeba odhalit jejich účelovost a kapcióznost, kterými se snaží svést čtenáře k přijetí pro autora příznivého stanoviska.

Mluvíme-li o vině Německa, pak proto, že Rakousko-Uhersko se v důsledku politického, vojenského a historického vývoje stalo z dominující německé země v druhé polovině 19. století jen „mladším bratříčkem“ domina německých zemí – císařského Německa, vyrostlého ze železného království – Pruska. Rakousko-Uhersko by nikdy bez souhlasu a podpory Německa nevytáhlo vojensky proti Srbsku, byť tento souhlas a podpora nemusely být zjevné.

Ovšem tuto vinu nelze považovat za jedinou dominující příčinu vzniku války. Ta, jak již uvedeno, byla způsobena celou řadou dalších skutečností a okolností, celým vývojem mezinárodních vztahů v druhé polovině 19. století. Je těžké určit první moment a následující, které vytvořily onen kauzální nexus – řetěz příčin a následků, které vedly k rozpoutání nejničivější války lidstva. Sjednocení německých zemí kolem tradic a dědictví militaristického Pruska, vojenským duchem naplněného království, které bylo ve své době bezkonkurenčním vojenským gigantem Evropy, oslabování Rakouska, jeho přeměna na Rakousko-Uhersko a celkový historický (ekonomický, vojenský a společenský ) úpadek, jeho odstavení od zisků balkánských válek, problematické „posílení“ v bosenské krizi, vytvoření si úhlavního nepřítele ze Srbska, nešťastná zahraniční politika k dohodovým velmocím, národnostní problémy a ztráta vnitřní soudržnosti – to vše s řadou dalších příčin učinilo nakonec z Rakousko-Uherska nejen stát, který v roli viníků války zaujal postavení „primus inter pares“ a který se nakonec stal i největší obětí (vedle milionů lidských obětí) Velké války, neboť ta ukončila jeho historickou existenci.

Konec první části



VALEO AUTOKLIMATIZACE k.s.
Obsluha výrobního stroje

VALEO AUTOKLIMATIZACE k.s.
Středočeský kraj
nabízený plat: 17 775 - 19 775 Kč

Diskuse


P. Krasny
14:38
9.7.2014

Š. Šafránek
12:29
9.7.2014

J. Plzák
11:25
9.7.2014

J. Plzák
9:05
9.7.2014

P. Sulc
1:54
9.7.2014

V. Křepelka
16:04
9.7.2014

počet příspěvků: 6, poslední 9.7.2014 04:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.