Když 24. února 1935 přiběhl do knihovazačství pana Gerharda Franka v Bruntále poslíček z radnice s tím, že se má pan šéf dostavit na radnici k samotnému panu starostovi Rudolfu Schmidtovi, šlo zcela jistě o věc velice významnou. Pan Gerhard si oblékl božíhodové sako, černý svrchník a spěchal na radnici. Starosta Schmidt ho pověřil doposud neobvyklým úkolem. Vyrobit kožené desky se znakem města Freudenthal, jak se tehdy Bruntál jmenoval, na jejichž přední straně bude nápis "Čestné občanství města Bruntálu".

Rozhodli jsme se, řekl udivenému panu Frankovi starosta Schmidt, že zastupitelstvo města udělí čestné občanství našemu prezidentu Tomáši Masarykovi. Stejně, jako to udělali i kolegové v sousedním okresním městě v Moravském Berouně a v mnoha dalších pohraničních městech. A potřebujeme, aby jmenování mělo i důstojný kabát. Když už to půjde na Hrad. A to bude vaše práce.

Gerhard Frank se zhostil svého úkolu velice dobře. Jeho kožené desky s textem o tom, proč bylo uděleno prezidentu Masarykovi čestné občanství Bruntálu jsou dodnes uloženy v archivu Kanceláře prezidenta republiky. Vnitřní listiny obsahují zdůvodnění návrhu a podpisy všech (!) zastupitelů města Bruntálu. Oficiální příležitostí udělení čestného občanství Prezidentu – Osvoboditeli byly jeho osmdesátiny.

Občané tohoto státu, kteří jsou po mnohá desetiletí přesvědčováni o tom, že pouze tzv. sudetští Němci způsobili rozpad Československa a že předtím Masaryk střílel do dělníků, si uvedené události mohou dost těžko vysvětlit. V roce 1935 nebyla situace ve střední Evropě jednoduchá. Doznívala světová hospodářská krize, která se například v Československu velmi citelně dotkla pohraničních oblastí všeobecně. V Německu již dva roky plál požár nejhorší odrůdy fašismu - nacismu. Hitler byl již dva roky říšským kancléřem. Československá republika stála před problémem Masarykova nástupce v úřadě.

Masarykův vysněný nástupce ministr Beneš nedokázal za dvacet let existence nového státu najít společný jazyk se sousedy, což bývá většinou hlavní úlohou ministra zahraničí. Aktivity pohraničních okresů ho vůbec nezajímaly. Pro něj to všechno byli Němci. I ti Němci, jimž v roce 1918 v rámci mírových rozhovorů sliboval jazykovou a právní svobodu švýcarského typu. Ovšem pouze proto, aby na své sliby okamžitě zapomněl.

Země potřebovala někoho, kdo by v této době řídil stát právě tak energicky jako Masaryk v letech 1920 -1923, když s opravdovým státnickým umem zakročil proti bolševickým tendencím v zemi. Čestná občanství udělovaná Masarykovi v roce 1935 byla především symbolem občanských nadějí, že Československo půjde důsledně cestou pluralitní demokracie. Byla vyjádřením tužby po tom, aby v čele státu stanul státník, který pevně uchopí kormidlo státnosti.

A to si přáli ve své většině i sudetští Němci. V roce 1935 byl ještě čas. Bohužel, co se zanedbalo zejména v zahraniční politice Československa předtím, se ukázalo teprve později. Ale přesto - skutečnost, že se k těmto tendencím přidala významná pohraniční okresní města Bruntál a Moravský Beroun a mnohá další, svědčí o tom, že i v tomto prostředí s převážně německy hovořícími občany Československa demokratické tendence nesporně byly. Zřejmě si nikdo nedal tu práci, aby spočítal čestná občanství udělená T. G. M. v roce 1935. Možná, že jich byly stovky. Co se událo později, to je již jiná kapitola a v roce 1935 bylo na mnohé činy již poměrně pozdě.

Masarykův život dávno předtím velice výrazně ovlivnilo několik významných osobností z řad sudetských Němců. Jejich pozdější osudy jsou si bohužel podobné. Jedno z prvních osudových setkání zažil Masaryk již jako student na vídeňské univerzitě. Když mu dal dostatečnou z řečtiny budoucí ministr školství Wilhelm Hartel, který mu pár let poté, již jako ministr, výrazně pomohl.

Wilhelm Hartel

Mimochodem - tehdy se ministři školství vybírali podle opravdových schopností a kvalifikace, nikoli podle členství v nějaké politické straně. Jen pro zajímavost. Wilhelm Hartel studoval v Opavě, maturoval na všeobecném gymnáziu v Praze na Malé Straně, v roce 1863 získal na vídeňské univerzitě kvalifikaci středoškolského učitele, o rok později doktorát z filozofie. V roce 1866 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován mimořádným a v roce 1872 řádným profesorem vídeňské univerzity. Mezi kolegy byl znám svou láskou k řecké filozofii; v roce 1874 vydal třísvazkové dílo o Homérovi – Homerische Studien. Stal se členem císařské akademie, vydal zasvěcenou studii o Demosthénovi a kompletně přepracoval Curtiovu řeckou gramatiku. A to tak, že se dočkala sedmnácti vydání a podle ní se učili středoškolští studenti ještě v polovině 20. století. V roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád železné koruny III. třídy. Ve svých padesáti letech, v roce 1889 byl Prof. Dr. c. k. dvorní rada Wilhelm rytíř Hartel, nositel řady mezinárodních uznání, jmenován ředitelem dvorní knihovny. Teprve po této průpravě a kvalifikaci byl jmenován v roce 1896 odborným přednostou ministerstva vyučování a následně v roce 1900 ministrem.

Wilhelm Hartel ve svých studiích o Homérovi a Démosthenovi vyzvedával především otázky síly ducha. Miloval řecké filozofy a jejich morální poselství dokázal svým spravedlivým a vpravdě rytířským jednáním vnášet do své doby. V roce 1876 dělal u profesora Hartela zkoušku z řečtiny i mladý posluchač filozofie, tehdy ještě pouze Tomáš Masaryk. Profesor Hartel věděl dobře o studentově zanícení pro Platóna a filozofy starého Řecka. Věděl, že student Masaryk píše studii o Platónovi. Nicméně Masarykovy znalosti řečtiny stačily sice na studium řeckých filozofů v originále, přesto nebyly takové, jaké by si přísný pan profesor představoval. A tak mu dal spravedlivou dostatečnou. Ta neměla vliv na to, že Masaryk 10. března 1876 promoval na vídeňské univerzitě s vyznamenáním.

Edmund Weiss

Při této příležitosti je třeba přidat ještě jedno jméno, které je spojeno se studentem Masarykem a s pohraničím. Rodák z Freiwaldau, dnes Jeseníku, Dr. Edmund Weiss (1837 – 1917) vystudoval také filozofii na vídeňské univerzitě, avšak jeho koníčkem byla astronomie, matematika a fyzika. V roce 1861 se habilitoval jako soukromý docent matematiky a díky své publicistické činnosti si získal velmi dobré renomé v oboru astronomie. Cestoval do Anglie a do Ameriky, nakupoval přístroje, vybudoval ve Vídni hvězdárnu a stal se její ředitelem. Je autorem mnoha astronomických studií a byl členem řady zahraničních společností. V dějinách astronomie má své nezastupitelné místo. Byl řádným profesorem vídeňské univerzity, členem Akademie věd, dvorním radou a císař mu udělil komturský kříž Řádu Franze Josefa.

A jakou to má souvislost s Tomášem Masarykem? Dr. Edmund Weiss byl právě dne 10. března 1876 jeho promotorem. V Masarykově diplomu je doslova uvedeno: Edmund Weiss doktor filosofie, řádný profesor astronomie, rytíř Řádu Františka Josefa, člen akademie věd, řádně ustavený promotor: udělili jsme slovutnému panu Tomáši Masarykovi, rodáku z Hodonína na Moravě, když obhájil dissertační práci s názvem "Platonovo učení o duši", i řádnými zkouškami prokázal výbornou vzdělanost ve filosofii, jméno a pocty i práva a privilegia doktora filosofie a na důkaz toho jsme tuto listinu pro potvrzení opatřili pečetí univerzity. Ve Vídni dne 10. března 1876.

Sudetský Němec tedy provedl promoční akt budoucího prezidenta. Proč zdůrazňuji to sudetský? Dr. Weissovi po druhé válce nepomohlo ani to, že byl členem řady významných zahraničních vědeckých společností a že například kráter Weiss na Měsíci je pojmenovaný po něm. Po válce jsme na jeho rodném domě ve Freiwaldau (v němž byla později umístěna kavárna a hotel Kretschmar, po válce hotel Slovan) rozmlátili pamětní desku, která oznamovala, že se jedná o rodný dům významné evropské, ne-li světové osobnosti. A dlouho o něm nikdo nic "nevěděl".

Jen pro zajímavost. Dr. Weiss v roce 1880 získal pro novou hvězdárnu ve Vídni dalšího vynikajícího hvězdáře, jímž byl Johann Palisa (1848-1925), rodák z Opavy, tatínek Franz byl obchodníkem a pocházel z Kylešovic. Johann Palisa objevil za svého života asi 120 planetek, některé jsou dodnes jím pojmenovány k poctě rodného města a Slezska (Oppavia, Silesia). Jeho rodný dům s pamětní deskou byl sice za 2. světové války poškozen, leč po válce byl nemilosrdně spolu s dalšími historicky cennými budovami zbourán. Desítky let poté se o Edmundu Weissovi či o Johannu Palisovi nesmělo ani mluvit, ani psát.

Hartel a Masaryk se po letech setkali znovu, byť ne tváří v tvář. Láska k řecké filozofii formovala jejich postoje. Proto Masaryk, později již jako univerzitní profesor, zastával nekompromisní stanoviska týkající se zásadních otázek historických a společenských. Řadu nepřátel si udělal tím, že spolu s profesorem Gebauerem řekli národu pravdu o tom, že tzv. Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (RKZ) jsou podvrh. Masaryk se nebál veřejně zastávat stanoviska, která provětrávala ztuchlost a zapšklost politiky Staročechů i jiných stran. Činil tak i prostřednictvím listu ČAS, který spolu s členy své Realistické strany založil. Není divu, že třináct let ležel na ministerstvu vyučování ve Vídni návrh na jeho jmenování řádným profesorem (ordináriem). Jako mimořádný profesor (exordinárius) měl o polovinu menší plat a to se i některým jeho odpůrcům jevilo jako dostatečná pomsta za to, že si dovoloval říkat pravdu.

Jiného názoru byl však profesor Hartel. Znal Masarykovu doktorskou práci na téma Platónovo učení o duši, v němž i jemu její autor hovořil z duše. Okamžitě po nástupu do funkce sekčního šéfa v roce 1896 podepsal bez ohledu na nějaké pražské spory Masarykovo jmenování řádným profesorem. Nevěděl pochopitelně, že tak dává za pravdu budoucímu prezidentovi nového moderního českého státu. Masaryk se o jeho odvaze zmiňuje v Rozhovorech s TGM, avšak jako o ministrovi, jímž se ale skutečně stal až později. Což není podstatné.

… za tři roky jsem měl být ordináriem; byl už připraven návrh na jmenování, ale zapletl jsem se volky nevolky do toho sporu o Rukopisy. Část profesorů byla proti mně pro ty rukopisné spory, a proto hlasování o mé řádné profesuře dopadlo tak, že bylo jedenáct hlasů pro mne a jedenáct proti. Tož mělo rozhodnout ministerstvo ve Vídni; tam to šalamounsky nechali nerozhodnuti, také mne neměli rádi, chtěli mít na universitě pokoj. Prosím vás, z Prahy na mne chodily do Vídně denundace, že kazím mládež, že jsem šovinista, že zavrhuji Kanta a německou filosofii a tak dále. Takových věcí bylo - teď už se na to nezlobím; viděl jsem na tom, jak nesvoboda zkřivuje lidi. To se rozumí, ve Vídni mně nedůvěřovali; proto jsem musel čekat třináct let, než jsem se stal ordináriem. Byl tehdy ministrem profesor Hartl a ten byl tak rozumný, že se nebál čelit všem těm žalobám a denunciacím. (Karel Čapek: Hovory s TGM )

Univerzitní profesor PhDr. Wilhelm rytíř Hartel, c. k dvorní rada etc. etc. se narodil 28. května 1839 v chudé tkalcovské rodině ve Dvorcích u Bruntálu. Když se takto proslavil, pojmenovali po něm ulici, v níž stál jeho rodný dům číslo 10. Dali na dům pamětní tabuli a učinili zápis do městské kroniky.

14. ledna 1907, v roce svých nedožitých 68. narozenin, profesor Hartel, skutečný rytíř ducha, odchází na onen svět. Netuší, že o jedenáct let později bude jeho student Masaryk prvním prezidentem Československa. I kdyby to tušil již při té zkoušce z řečtiny, zachoval by se stejně. Protože jenom čest a pravda jsou zbraně, jimiž se vítězí v dějinách, byť cesty pravdy jsou klikaté. V roce 1945 byla pamětní deska na domě č. 10 v ulici Wilhelma Hartela ve Dvorcích stržena a rozmlácena, neboť nějaké německé texty nesměly zašpinit naši cestu ke svobodě. Ulice po něm pojmenovaná byla zčerstva přejmenována. Jak málo jsme v tu dobu byli svobodni, to nechť posoudí sama historie.