22.10.2017 | Svátek má Sabina


HISTORIE: Když spisovatelé ještě hýbali světem

29.6.2017

Hledáte-li okamžik, kdy spisovatelé oslovili celou společnost, kdy dokázali svými slovy vystihnout, co ji trápí, a mocné kritizovat za to, co dělají špatně, našli byste ho před 50 lety. Ztělesnil ho IV. sjezd Svazu československých spisovatelů 27.–29. června 1967. A navíc v měřítku, jež se už nikdy nebude opakovat. Připomeňme několik momentů jeho jedinečnosti, přelomovosti, ale i mezí (na ty se často zapomíná).

Bylo to shromáždění velmi kritické, ale nikoliv protirežimní. Na sjezdu vystoupili nejen členové KSČ (coby motory tehdejšího reformního a liberálního vývoje), ale i literáti, kteří s komunismem a KSČ neměli a nechtěli mít nic společného (například Václav Havel ze skupiny kolem časopisu Tvář). Leč i ta nejostřejší kritika zaznívala v mantinelech tehdejšího politického systému.

Přelomovost se netýkala oficiální ideologie, ale jejího vnímání. Už výběru slov. Člen KSČ Ludvík Vaculík neútočil na roli KSČ, ale obracel pozornost na obecně sdělné a každému pochopitelné věci. Třeba navrhl ze stanoviska sjezdu „vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše“. Tady kořenila široká společenská rezonance. Upřímně řečeno, platilo by to i dnes. I 28 let po pádu komunismu se až příliš často setkáváme s politickými či státnickými projevy, ze kterých čiší poddanská duše. Kdyby si vzal Vaculíkův projev do ruky dnešní editor a vyškrtal tam pár výrazů typu „soudruzi“, hodně lidí by bylo překvapeno, jak je ta řeč aktuální (najdete ji na webu www.ludvikvaculik.cz).

Pro tak široký ohlas režim nemohl sjezd potlačit, ale použil kázeňské tresty – několik spisovatelů (Vaculík, Liehm, Kundera) bylo vyloučeno z KSČ. To neznamená, že by se vzdal totalitní praxe a dohledu. Svědčí o tom případ spisovatele Jana Beneše, jenž byl v roce 1966 (za kontakty s Pavlem Tigridem) zatčen a v červenci 1967 – jen tři týdny po IV. sjezdu – odsouzen za podvracení republiky na pět let (v zimě 1968 mu odcházející prezident Antonín Novotný udělil milost).

Za další. Sjezd proběhl vzápětí po šestidenní válce, v níž Izrael ofenzivou odrazil chystaný útok Egypta, nicméně východní blok se paušálně postavil proti židovskému státu a přerušil s ním styky. Sjezd spisovatelů – a dění kolem něj – byl prvním veřejným fórem, kde se tato válka reflektovala bez ideologických brýlí Moskvy a KSČ. Na ukázku z postojů spisovatele Jana Procházky: „Já jsem pořád očekával, že v televizi pronese některý náš vysoký činitel rozbor situace. Protože jsem se toho nedočkal, rád bych se pokusil jako nadporučík v záloze o úplně stručnou charakteristiku této vojenské situace. Země tak malá, jako je Izrael, se nedá bránit jinak než ofenzivou.“ (Literární noviny, pozastaveno cenzurou.)

Za pozornost stojí i to, že oficiální postoj „strany a vlády“ k Izraeli, jeho automatické očernění a zavržení, vedl spisovatele Ladislava Mňačka (dodnes jsou známé jeho knihy Jak chutná moc nebo Smrt si říká Engelchen) k odchodu do exilu – demonstrativně právě do Izraele. Odtamtud se sice na jaře 1968 vrátil, ale po sovětské invazi odešel do Rakouska.

To vše připomíná IV. sjezd spisovatelů. Byla to atmosféra doby, kdy spisovatelé byli ještě pokládáni za jisté svědomí národa. A hlavně – kdy se k tomuto obdivu mohla široká veřejnost hlásit. Tato doba skončila za normalizace, jež ze „svědomí národa“ udělala orwellovské „neosoby“. A po roce 1989, přesněji s rozvojem informačních technologií, kdy na webu může být každý sám sobě grafomanem, se kdysi slavná pozice spisovatelů už nikdy zcela nevrátila. V tomto smyslu se atmosféra IV. sjezdu nezopakuje už nikdy.

LN, 26.6.2017








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.