Rozdávat literární ceny pojmenované po Josefu Škvoreckém je jistě záslužný záměr. A také je jasné, že by se měla hodnotit kvalita díla a nikoliv autor. I mnozí dávní slavní spisovatelé, ale i jiní umělci byli v občanské životě osoby, jak se dnes říká, "problematické". Viz norský spisovatel Knut Hamsun, obdivovatel Hitlera a antisemita.

Proč na něj vzpomínám? Protože po poválečném odsouzení Hamsuna a jeho ostrakizaci, a po vítězství socialistů na konci milénia a po nástupu propalestinské politiky (v praxi antisemitské politiky) byl v Norsku Hamsun "rehabilitován" a mohutně oslavován". Postoj Norska k muži, který byl po válce obviněn z vlastizrady, ale nakonec zproštěn viny, vzhledem k posudku psychiatrů, kteří u něj shledali trvale oslabené duševní schopnosti, se proměnil v roce 2009 v mohutné oslavy 150 let výročí narození.

My zde máme Kateřinu Tučkovou, mladou třicetiletou spisovatelku (Hamsunovi bylo v době jeho obdivu k Hitlerovi přes 80 let), která právě obdržela cenu Josefa Škvoreckého za dílo "Žítkovské bohyně". Které je svojí mizernou kvalitou jen vhodným doplňkem celé plejády děl oceněných touto porotou pod vedením PhDr. Vladimíra Karfíka. Což ovšem není její stěžejní dílo.

Autorka sbírá ceny jak na běžícím pásu. Za minulou dá se říci její zásadní knihu, "Vyhnání Gerty Schnirch", obdržela cenu Magnesia Litera 2010 cituji: "za objevné dílo věnující se tématu odsunu Němců po 2. světové válce". Přesněji řečeno takzvanému "pochodu smrti" z Brna".

Podle kuloárových zvěstí byli hodnotitelé ceny Josefa Škvoreckého poněkud zklamáni, že tomuto demagogickému dílu, jednomu z řady dnes tak populárních a cenami dotovaných "objevných děl" o zločinnosti Čechů za druhé světové války a po ní, nestačili věnovat cenu jako první. Jen si s ohledem na památku Josefa Švoreckého říkám "Gott sei Dank", to by si skutečně nezasloužil.

Rozebírat knihu "Žítkovské bohyně" nebudu. Udělalo to několik kritiků a nebudu je opakovat. Kniha "Vyhnání Gerty Schnirch" je jiné kafe. Patří k nejprodávanějším, což svědčí jak o dobrém a někým dobře zaplaceném marketingu, tak o tom, že obraz zločinného Čecha ubližujícího nevinnému, nejlépe sudetskému Němci po dvaceti letech propagandy již vnikl do českého povědomí.

Rozhovor se spisovatelkou v časopisu Reflex 45/2012 "Chtěla bych vidět do lidí" ukazuje dotyčnou v plné kráse. Vynechme to, že si v knize o žitkovských bohyních léčí své komplexy z otce alkoholika, to dělá mnoho autorů, ale zastavme se nad jejími názory o době protektorátu a okupace. Které jsou vymodelované jak přes kopírák z těch nejhnědších sudetoněmeckých zdrojů. Dotyčná je jak se ukazuje v rozhovoru, naprostý mimoň. To však neznamená, že nejsou ona a její přátelé nebezpeční. Viděl jsem se s obdivovateli této knihy jen jednou, na schůzce milovníků literatury. Musím konstatovat, že od doby, kdy se mne a mého bratra na pokyn uvědomělého soudruha estébáka pokoušeli spolužáci ukamenovat, jsem v ničích očích neviděl tolik nenávisti jako u těchto "hledačů pravdy o českých zločinech". To když zjistili, kdo jsem a co o té době píši. Nelze se divit. Jsou zpracováni stejně, jako byli ti stalinističtí pionýři tenkrát.

Vyberu jen několik perliček z duševního světa autorky vyřčených v Reflexu. Na otázku, jak přišla k nápadu napsat knihu o vyhnání Němců z Brna, literátka praví: "Na začátku byl údiv z destrukce části Brna, kam jsem se nastěhova­la a která před válkou patřila k těm nejvyspělejším. Jsou tam klasicist­ní a secesní budovy, kdysi krásné domy v německém a židovsko-německém majetku. Dnes je to tam možné bezpochyby nazvat brněn­skými Sudety..." a pokračuje o devastaci "Sudet" a podobně. To, že "devastace" začala tím, že v roce 1943 už nebyli v Brně žádní židé, ti už byli v koncentrácích zavražděni svými spoluobčany a volné byty obsadili – včetně majetku, který jim přidělovaly nacistické úřady - jen "osvědčení a zasloužilí árijci", o tom dotyčná ani nemukne. No, asi to neví.

O samotném pochodu pak autora říká? :"Prošlo jím na dvacet tisíc lidí. Ženy, děti, staří lidé. Muži byli v té chvíli ještě na cestě z fronty nebo v brněn­ských pracovních táborech." To, že v té době žádné pracovní tábory nebyly, je nepodstatné, že?! Skutečnost byla tato: 29. května přijala rada Zemského národního výboru pro Velké Brno výnos nařizující vysídlení všech žen a dětí a mužů německé národnosti pod 14 a nad 60 let. Ostatní muži museli zůstat v Brně, kde odstraňovali následky válečné škody. To, že mezi obyvateli Brna byli poschováváni, dle rozkazu o přípravě na akce Werwolfů, v civilu příslušníci Hitlerjugend, Volkssturmu (muži nad 60 let) i Wehrmachtu, kteří měli na rukou krev jak Čechů, tak sovětských vojáků, ale i německých antifašistů, to přeci tyhle mladé "idealisty" nezajímá.

Za obzvláště nechutné pak považuji tvrzení, že "Akci provedli čeští dělníci z brněnské Zbrojovky. Ti, kteří se po celou válku měli dobře, měli vyšší příděly potravinových líst­ků a šatenek a vyráběli zbraně pro Wehrmacht bez jediné sabotáže. Měli máslo na hlavě." Dotyčná vůbec netuší nic o realitě okupace, nic neví o systému přidělování potravin, nic neví o zatčených a zavražděných pracovních Zbrojovky, nic neví o Kounicových kolejích, kam se uvědomělé brněnské Němky chodily dívat jak do divadla na popravy "nepřátel Říše", většinou Čechů. Ostatně i podle proněmeckých "historiků" byl v brněnské zbrojovce mimo jiné dvakrát nalezen tajný sklad zbraní, jednou i s kulometem a náboji, jindy byl poškozen třífázový motor v brněnské zbrojovce (hlavní pohon pro transmise), v "bezpečnostním deníku gestapa " bylo uvedeno, že mimo továrnu bylo přesto nutno v důsledku velezrádných rejdů provést řadu zatčení (tam pracujících) atd. …

Fascinuje mne, jak se také najednou objevují "otřesná" svědectví jako třeba tato:

"...paní Schrimpelová šla v tom pochodu tenkrát jako sedmiletá. Pamatovala si, jak jeden dělník ze Zbrojovky vy­trhl nějaké matce z náruče kojence a odhodil ho do pole." Jinde ovšem naleznete po padesáti letech se vynořivší "vzpomínky", které popisují ono údajné hození dítěte do pole jinak. Aniž bych chtěl zbytečně zesměšňovat skutečné drastické události konce války, podle náhle objevených "svědectví" to vypadá, jako by eskorta neměl na práci nic jiného, než házet nemluvňata do polí. Jistě, že nelze po těch letech absolutně vyloučit nic, ale tohle vypadá jako implantovaná falešná vzpomínka. Protože toho by si jinak někdo všiml. Ta žena by jistě nemlčela. Nějak se totiž "rozmnožili" vraždění novorozenci po tom, když se po prozkoumání reality jaksi vypařila desetiletí tradovaná sudetoněmecká historka o tom, jak nebohé Němky topili zlotřilí Češi v řece. Která ovšem v trase pochodu, jak se zjistilo, vůbec není .

Dokumentární fotografie, mnohé dosti otřesné, odhalují další "doložené informace", například to, že tento pochod nedoprovázeli jenom "dvacetiletí kluci z Rudých gard" (nejmenovaly s Rudé, ale Revoluční, to Němci zásadně "omylem" pletou), ale většinou starší strejdové anebo vojáci, jak ukazují tyto obrázky:

Po prvním dnu byly některé skupiny, poté, co vysídlenci dorazili do Pohořelic, kde se zjistilo, že u některých z nich se jedná o Čechy ze smíšených manželství, případně jejich děti, německé Židy (považované za Němce často proto, že neuměli česky) a německé antifašisty a byli vráceni zpět, mnohdy dále přepravovány automobily.

Takzvané hrůzy odsunu mají na "moravistických" tradičně nahnědlých stránkách dokladovat například "historické" snímky, ale při podrobnějším zkoumání se ukáže, že přihlížející osoby u řady mrtvol jsou pravděpodobně v nacistických uniformách. Takže spíše jde o oběti nacistů a ne "zločinných Čechů".

Němci mají dodnes v duši strašlivý stres z toho, co za války jejich otcové a dědové dělali. Děsí-li nás něco, je obvyklé, jak ví každý psychiatr , že se to snažíme podvědomě přenést na někoho jiného. Třeba tak, že vytrhávání kojenců z rukou matek a házení do příkopu vedle cesty smrti, což bylo specialitou SS v táborech Osvětim a Treblinka, nejprve vytěsníme. A pak už stačí jen informaci a vzpomínky zaměnit…

Je podivuhodné, jak líčí autorka utrpení lidí, když došli do Pohořelic. Ano slovo o tom, že když Rakušané odmítli vpustit tyto lidi do Rakouska, tak jim české úřady zajistily narychlo ubytování v kasárnách a v dalších přístřeších. A že je nepustli Rakušané do Rakouska po celé měsíce, přestože věděli, co se děje. To bylo reálnou příčinou většiny úmrtí. Ostatně část vyhnanců se vrátila se souhlasem českých - tedy moravských - úřadů do Brna, což ovšem nepasuje do zmanipulované historie, že. Vyhnání Němců z Brna byl násilný akt vyplývající z tehdejší doby. Nelze se divit. U Brna se silně bojovalo, byly zde stovky padlých a tisíce zavražděných v pochodech smrti. Poměrně idiotské představy, jak 9. května 1945 skončila válka a "dávno už všude byl mír" jsou jen lží. Doporučil bych autorce a jejím přátelům z "Multikulturní iniciativy v Brně", aby si nejprve zapamatovali základní informaci od francouzského historika Alaina Forbína: "Na jedno násilí reagujeme jinou, obvykle opožděnou formou násilí. Dav si pamatuje nespravedlnost a útisk a nepromíjí. Potřeba vrátit ránu však bývá silnější než spravedlnosti a běžně dopadá na nějaké náhradní viníky, kteří s tím měli jen pramálo společného."

Jednotlivé brněnské Němce bylo jistě možno považovat za "nevinné" v právním slova smyslu. I když, jak dokládají dokumenty, právě staré brněnské Němky a jejich muži byli fanatickými nacisty, stejně tak mládež sdružená v Hitlerjugend a Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel). Ovšem každý z nás nese následky za zločiny. I za ty, které činní jeho skupina, k níž se přihlásil. Pokud se nevzepřel. Jako my se nemůžeme historicky vyvinit z komunismu, nemohou se Němci vyvinit z nacismu.

Jací byli brněnští Němci ve skutečnosti "nevinní" obyvatelé, kteří nevěděli, proč by se jim mělo něco stát, ukazují nejlépe tyto obrázky:

Pro ty, kteří by se chtěli něco o odsunu dozvědět více, doporučuji přednášku Miloslava Bednáře na mezinárodní konferenci "Odsun Němců z Československa – 65 let poté" pořádané Univerzitou J. E. Purkyně 29. listopadu 2011 v Ústí nad Labem pod názvem Odsun československých Němců jako závažný předpoklad demokratické a mírové Evropy.

Jistě by takováto informace prospěla i autorce, aby neplácala takové nesmysly, ale i jejím multikulturním (spíše tedy proněmeckým) přátelům. Ovšem za pravdu se ceny u nás už dlouho nerozdávají.

Buďme tedy alespoň rádi, že za ten první román dotyčná nedostala cenu Josefa Škvoreckého. To by se chudák musel v hrobě obracet. I když sám nebyl žádný pročeský fanatik, díval se na dobu okupace značně kriticky jak je známo z jeho díla "Zbabělci".