24.3.2017 | Svátek má Gabriel






HISTORIE: 150 let od bitvy u Hradce Králové

9.7.2016

3. července uplyne 150 let od největší bitvy, která se kdy na území našeho státu odehrála. V největším střetnutí prusko-rakouské války roku 1866 bojovalo na obou stranách téměř půl miliónu vojáků, padlo kolem 8 000 mužů a dvojnásobek bylo zraněno. Přesto pro většinu z nás zůstává Hradec Králové zapomenutou bitvou obdobně zapomenuté války, aniž bychom si uvědomovali, že se jednalo o jednu z přelomových událostí nejen našich, ale i evropských dějin, která prorazila cestu k moderní Evropě XX. století - Evropě válečných tragédií i nebývalého všestranného rozmachu.

Je paradoxem, že v bitvě ve východních Čechách nešlo ani tak o naši zemi, ale v první řadě o Německo, o to, která ze středoevropských německých velmocí – Prusko či Rakousko – bude hegemonem ve stále roztříštěné německé Říši, tehdy nazývané Německý spolek. Habsburská monarchie byla takovou silou po téměř tři staletí a nehodlala ustoupit dravému pruskému kancléři Bismarckovi, který hodlal Německo sjednotit „krví a železem“ pod vládou pruského krále. Tento titán světové politiky si dokázal skvěle připravit terén pro střet diplomaticky i vojensky. Získal sice hrozivého, ale nepříliš schopného spojence – Itálii, toužící dokončit sjednocení země připojením tehdy rakouského Benátska, a dokázal udržet stranou konfliktu logického hlavního nepřítele potenciálního vzniku nové velmoci za Rýnem – Francii namyšleného císaře Napoleona III.. Na tu měla přijít řada později.

V rozporu se zažitými představami o chronické zpuchřelosti habsburské monarchie bojovalo Rakousko statečně. Italy porazilo na souši u Custozy a na moři u Visu a od totální porážky Itálii zachránil pouze výsledek střetnutí Rakušanů s Prusy u Hradce Králové, který rozhodl celou válku. Ale i tam bojovaly přes špatné velení rakouské pluky statečně a tisíce českých vojáků se spolu se svými německými, maďarskými a dalšími spolubojovníky z řad početných národů monarchie hrdinně bily za císaře pána. I celá česká společnost za této války ukázala docela příkladnou loajalitu vůči habsburskému domu, což může překvapit po období, o němž se v dějepisech učí jako o Bachově absolutismu a době národnostního i politického útlaku. Je ovšem pravda, že Prusové nechtěli poražené Rakousko zničit, ale Bismarck již tehdy počítal s budoucím spojenectvím obou někdejších rivalů.

Důsledky porážky Rakouska byly ovšem zásadní. Bismarck dosáhl sjednocení Německa tzv. maloněmeckou cestou (tj. bez Rakouska) a zpečetil je u Sedanu porážkou Francie a vyhlášením Německého císařství v roce 1871. V Evropě vznikly dvě nové, dynamické a neuspokojené velmoci – Německo a Itálie, a jejich ambice hnaly Evropu do nové éry velmocenské konfrontace. Rakousko, které před válkou bylo tradičním hegemonem Německa ovládajícím rovněž další území ve střední a jižní Evropě, přestalo být po porážce de facto německým státem a stálo před těžko řešitelným úkolem nalézt nový smysl a obsah svojí existence. Přes dalších 50 let trvání se mu to, jak víme, nezdařilo.

Vytlačení z Německa posunulo habsburskou říši na východ. Rakouští Němci byli sami menšinou a neměli sílu dominovat neněmeckým národům, tak jako dříve. Navíc jejich loajalitu vůči dynastii oslabovalo sílící velkoněmecké hnutí. Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 a vznik dualistické monarchie bylo proto ústupkem logickým, ale nedostatečným. Zklamalo a odcizilo monarchii především dosud loajální prorakouské Čechy.

Sjednocené Německo oddělilo Rakousko-Uhersko od západní Evropy, s níž bylo v předcházejících obdobích úzce spojeno. Jediným možným předmětem zahraniční politické a ekonomické expanze se stal pro oslabenou monarchii Balkán – explozívní chudý region vtahující Rakousko do konfliktu s tradičním spojencem Ruskem.

To už však hovoříme o dalším období, které pozvolna mířilo do zákopů první světové války.

Až budeme, doufejme alespoň někteří z nás, vzpomínat začátkem prázdnin na ty, kteří umírali před 150 lety u Hradce Králové, neměl by nám v paměti zbýt jenom kanonýr Jabůrek, který „u kanónu stál a pořád ládoval“, jak praví zlidovělá píseň vážící se ke slavné bitvě. Měli bychom si uvědomit, že u Hradce Králové vzal za své starý svět a to, co následovalo, byly počátky doby moderní, doby, kterou žijeme dodnes. Od velké porážky roku 1866 vede přímá cesta k roku 1914 i k roku 1918.

Publikováno na serveru Echo24 dne 2. července 2016 a rovněž v Newsletteru Institutu Václava Klause, červen 2015

Institut VK



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Jcch
19:19
9.7.2016

J. Basler
19:10
9.7.2016

J. Berger
7:44
10.7.2016

J. Kanioková
13:09
9.7.2016

Z. Velínský
12:03
9.7.2016

P. Jášek
10:39
9.7.2016

I. Pujman
10:14
9.7.2016

J. Laták
8:41
9.7.2016

J. Kombercová
11:38
9.7.2016

Z. Velínský
11:58
9.7.2016

B. Volarik
7:17
9.7.2016

počet příspěvků: 14, poslední 11.7.2016 10:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.