Berlín mezi hodnotami a dohodou s Erdoganem

Německo je hegemonem EU. Na tom konstatování není nic hodnotícího – ani potlesk, ani pískot. Je to zkrátka holý fakt, neboť stát tak velký, hospodářsky výkonný a konkurenceschopný nemůže hegemonem nebýt. Prostě gravitační zákon. Ale i ambiciózní stát se musí s rolí hegemona teprve sžít. Nyní to ukazuje vztah k Turecku.

Společenské pnutí v Erdoganově Turecku se přenáší do tureckého mikrokosmu v EU – do Německa a Rakouska. Rakouský ministr zahraničí Kurz se obrátil na dotyčné občany, aby si vybrali, zda chtějí být Rakušany, nebo Turky. Podobně to vře v Německu. Soudíme-li podle toho, co tvrdí novináři či poslanci s tureckými jmény (šéf Zelených Cem Özdemir), od Erdogana by pes kůrku nevzal. Ale přijede-li sám Erdogan do Německa a vystoupí ve sportovní hale, sál třeští nadšením.

Je to týž problém, jaký má Francie či Belgie se „svými“ Araby. Ale ten německý je zásadnější, neboť zasahuje vůdčí zemi EU. Loni Německo v roli hegemona prosadilo důraz na hodnoty (EU = „společenství hodnot“) a otevřené hranice. Pak v roli hegemona prosadilo dohodu s Tureckem, jež měla uchovat otevřené hodnoty, leč hranice přivřít – za slib bezvízového styku pro Turky. Ale teď je v kleštích. Němečtí politici všech stran chtějí jednání s Tureckem o přiblížení k EU přerušit.

Německo řeší otázku. Má hegemon umanutě lpět na hodnotách? Nebo má zohlednit strategické zájmy? Má v zájmu celé EU udržet „uprchlický pakt“ s Tureckem i za cenu spolupráce s nepřijatelným Erdoganem? (Kdo hned říká ne, ať si vzpomene, jak účinná byla dohoda s ještě nepřijatelnějším Kaddáfím.) Nebo má hodit Turecko přes palubu a ochranu vnější hranice Schengenu nechat na Řecku?

LN, 23.7.2016