Poláci vědí, co znamená Katyň. Po víkendu stoprocentně nezapomenou, že jde o místo národního očistce. Katastrof, z nichž první plyne z válečné porážky ve třicátém devátém roce, kdy sovětská tajná policie NKVD zlikvidovala přes dvacet tisíc osob z branně-bezpečnostních a intelektuálních kruhů udolané země. Druhou, čerstvou hekatombu stvořila pilotova chyba v mlze nad letištěm blízkém místu nejznámějších stalinských masakrů.

U kořenů pádu letounu stála patrně silně zpolitizovaná pieta plus návazná tvrdohlavost palubního osazenstva, jež asi nechtělo ztrácet čas přeletem k bezpečnějším ranvejím Minska či Moskvy. Extrémní koncentrace veřejně činných osob nejvyšší úrovně v jediném, a to poruchovém leteckém speciálu se krutě nevyplatila. Risk šetřící čas se změnil v bezpříkladný odchod na věčnost. Zrodila se havárie označitelná z pohledu lidu „bratra Lecha“ za Katyň II.

Jistý funkcionář s námi spřízněného etnika trefně promluvil o události, jejíž důsledky si zatím neumíme představit. Český premiér Fischer si povzdechl, proč že Polákům Bůh tohle dělá. Zbožní slovanští sousedé si inkriminovanou otázku nesporně – s ohledem na místo, s ohledem na dopravní prostředek, v němž už kdysi skonaly jejich nejvyšší politické elity – pokládají stále znovu. Nyní už je to jasné: sedmdesát let od střelby do týla zajatců nejenže nepostačí k vyhnání démonů minulosti, ale dokonce jejich sílu znásobuje k trvalé přítomnosti. Vysloveně nečekané, paradoxní poselství má pojednou fakt, že zesnulý prezident Kaczynský, jehož (nacionalistické) excesy byly rázem zapomenuty, seděl v první řadě při premiéře úspěšného Wajdova snímku „Katyň“.

Romantická, silným katolictvím formovaná polská národní povaha má sklony k bolestínství a pocitu ublíženosti od silnějších sousedů. Historicky podloženou napjatost vztahů s pravoslavným Kremlem přitom opakovaně zneužila právě u Smolenska zemřelá hlava státu. Jeví se bohužel pravděpodobným, že nová děsivá událost u Katyně od obecně rozšířeného pojímání Ruska jakožto „dědičného nepřítele“ Varšavy nepomůže.

V upravené verzi vyšlo v deníku E15