Našeho Bruta, bílého fretčího kluka, máme doma od 15. 7. 2005. To byl malinké roztomilé miminko, což už dávno není pravda. Padal po zádech do svého záchodku a směšně neohrabaně na nás útočil (většinou se prostě minul), aby pak spokojeně chrupkal někomu v náručí. Z miminka se časem samozřejmě stal příšerný pubertální klacek, který i největší milovníky zvířat svým chováním přiměl k úvahám o své fyzické likvidaci.

Na rozdíl od našich koberců a bot kupodivu přežil tohle období bez úhony a postupně vplul do role dospělého freťáka, líného, mazlivého medvídka, který kouše jen tak pro zábavičku a je přesvědčen, že nejen my, ale celý svět je tu proto, aby se on náhodou nenudil.

Takhle si žil spokojeně tři roky. A my byli spokojeni taky. Brutus je zdravý, čistotný, dávno si už vytvořil denní rozvrh přizpůsobený našim časovým možnostem - lépe řečeno, jsme ochočeni a vycvičeni podle jeho představ.

Jen to jeho milované kousáníčko. Nekouše moc, spíše jen chytá zubama a štípe, ale kdo nezná fretky, netuší, jak velký a výkonný chrup vlastní takový fretčí chlapák. Je to exkluzivní bojové provedení tlamy velikosti XXXL.

V loni v srpnu přišla naše dcerka s tím, že známý jejího kamaráda má fretku zavřenou ve sklepě a chce se jí zbavit. Samozřejmě měla pečlivě vypracovaný plán záchrany. Fretku kamarád zabaví, donesou ji k nám a toť přece vše. Já fretky znám a tak se postarám.

To, že manžel je (díky Brutovi) zapřísáhlý antifretkař, přešli stejně velkoryse, jako případnou reakci rozmazleného jedináčka Brutíka na vetřelce. Jejich slibům, jak se budou o nové zvířátko starat, jsem jako zkušená matka nevěřila a tak jsem později byla ušetřena zklamání.

Za pár dní byl nátlak přitvrzen - dcera řekla, že fretku chce její majitel hodit hadovi a tak jsem souhlasila s tím, že ji na zkoušku donese. Když s ní (dcera + její kamarád) odpoledne přišli, bylo mi do breku. Vychrtlé, olysalé, vyděšené zvířátko. Spíš chudák malá připomínala potkana než fretku. Bylo mi jasné, že je po zkoušce a děj se co děj malá zůstane u nás. Můj muž, když Brusinku uviděl, jen vzdychal, co je to za lidi a sám jel koupit klec. Nacpat ji do klece k Brutovi by byla vražda. A taky nám při pohledu na Brutíkův výraz došlo, že bude zle. Jo joj.

Dcera mi pak přednesla tuto památnou větu - "tato fretka bude moje, ne, že ti na ni nebude moci nikdo šáhnout jak na Brutíka". To bylo v pátek odpoledne. Za deset minut slečna odešla na vlak a uviděla jsem ji až v neděli večer. Samozřejmě SVOU fretku tak nějak pozapomněla u nás doma.

Brusinka se 14 dní prakticky nehnula od misky s granulkami a postupně začala vypadat jako fretka. A chtěla se kamarádit s každým, s námi i s Brutem. Tady jsme ovšem narazili na tvrdý odpor. Zkoušeli jsme seznámení venku, na neutrálním území. Jenže... Zapomněli jsme na tu maličkost, že Brutovo je všechno. Takže neutrální území neexistuje.

Brutík měl představu (a pořád má) jak si kluk hraje s holkou. Strčit pod sebe a zašlapat do země. Nebo chytit za hlavu a před upotřebením protřepat. Holčička se snažila spřátelit, ale po několika Brutíkových výpadech se začala bát a plakat. On ji nikdy neublížil, vždy ji chytal za srst, takže to od něho bylo vyhrožování a ne vážně míněný útok. Ale stejně jsem pláč mrňavé holčičky neunesla.

Vždyť to bylo, jako pouštět tank na dětský kočárek. Bojové provedení fretčí hubajzny proti tlamce velikosti S. To není fér.

Takže, Brusinka je u nás od 29. 8. 2008. V lednu 2009 vypadá situace takto :

V našem bytě se fretky rozvalují každá ve své kleci - klece velikosti tygr a tygr light.

Většinou naštěstí vstává Brutík hned po mém příchodu z práce a Brusinka ještě spí. Takže se Brutík proběhne, loví mě, hraje si (sem tam si do někoho kousne) a tak různě a pak se jde mazlit a chovat v náruči. To už vstává Brusinka. Takže se proběhne, loví mě, hraje si (holčička je milounká a nekouše) a tak různě. Pak už Brutík spí a je položen do klece do pelíšku a s mazlením je na řadě Brusinka.

Ráno to je vůbec super. Vstávám v 4:00, aby se oba proskotačili a pomazlili před mým odchodem do práce. Pro případ, že obě šelmy jsou vzhůru ve stejnou dobu, mám propracovanou metodu "dva v jednom". Základem je mít na zemi jen jednu fretku, druhá se zatím rozčileně mele v náručí. Brusinka se chce kamarádit, Brutík kousat. Já jsem ta, co jim to oběma kazí. Asi tak.

Protože mě Brutík už dávno naučil, že s fretkou se přestane chodit ven na procházky když teplota spadne pod 10 stupňů (samozřejmě nad nulou), čekám s nadějí na jaro. Doma totiž nemám odvahu je dávat dohromady, přece jen jsou to tchoři a každý z nich vlastní chemické zbraně. A ty na sebe venku párkrát použili, lumpové! Zřejmě jsem v létě a na podzim díky této maličkosti vlastnila nejkoupanější a nejvymydlenější fretky ve střední Evropě. Možná v Evropě vůbec.

Ale na jaře venku! Brutus se bude kamarádit a hotovo!
Budu tvrdá, budu hodně tvrdá!
Dyť jsem chudák týraný majitel, dyť jo.

P.S. Jejich klece jsem dala těsně vedle sebe, nejen aby si na sebe zvykli, ale aby na sebe i výchovně působili.
Brutík je totiž čistotný kluk, ale zlomyslný hajdalák a destruktivní činitel.
Brusinka je smraďoška a šmudlinka, ale neuvěřitelně milá.

Takže své ovoce už by to jaksi neslo - Brutus bestiálně zaprasil klec a Brusinka se naučila rvát mříže klece a záchod. Když se jí ho podařilo urvat, hrdě capkala po zadních nožkách a předníma tlačila své WC po kleci.

Asi tak.