Návrh francouzské socialistické vlády na dílčí liberalizaci zákoníku práce narazil na silný odpor odborů, které mají ve Francii sílu a vliv jako v žádné jiné zemi na světě. Jakkoli i v zemi galského kohouta ztratily v minulých desetiletích mnoho členů, stále dokáží na bázi Francouzi odedávna vysoce ceněných idejí rovnosti a sociální spravedlnosti mobilizovat velkou část společnosti. V neposlední řadě také proto, že ve Francii – a to je zřejmě světový unikát – mají odbory dokonce i středoškolští studenti. Kromě toho mají odborářští předáci na své straně ještě jeden specificky francouzský prvek – permanentní revoluční pohotovost. Jakmile se Francouz domnívá, že mu vláda sahá na jeho „svatá“ práva, je vždy připraven k násilným protestům včetně oblíbených barikád. Když ne z dlažebních kostek, tedy alespoň z popelnic, plakátů a transparentů.

Revoluční minulost Francie a její socialistická přítomnost (na čemž nic nemění ani občasná vláda tzv. pravice) jsou dvě komponenty, jejichž synergie v posledních letech spolehlivě láme vaz každému pokusu o skutečnou liberalizaci trhu práce. Socialistická přítomnost začíná nedlouho poté, co skončilo poválečné tzv. „slavné třicetiletí“ (trente glorieuses), obdobíúspěšné modernizace zemědělství, stabilního růstu hospodářství a životní úrovně, velmi nízké nezaměstnanosti (2, 9 % v r. 1974) i přijatelného státního dluhu. Zlom nastal v polovině sedmdesátých let, kdy vypukla hospodářská krize Západu, vyvolaná skokovým nárůstem cen ropy. V roce 1975 vláda poprvé hospodařila s deficitem státního rozpočtu, jenž od té doby trvale roste. V roce 1981 zvítězil v prezidentských volbách socialista François Mitterand s radikálním levicovým programem. Jmenoval vládu, v níž kromě socialistů zasedli čtyři komunisté a dva ministři za radikální hnutí levice (MRG), jehož program se od komunistického příliš nelišil; mocenský apetit levice, která předtím strávila 20 let v opozici, se projevil také pozoruhodným počtem ministrů: 39! Již toto číslo samo svědčí o nezkrotné touze levicových demiurgů řídit a organizovat vše možné i nemožné. Mitterand splnil, co slíbil svým voličům i komunistickým spojencům: zvyšoval daně (mj. zavedl zvláštní zdanění velkých majetků) a veřejné výdaje, znárodňoval, zavedl indexaci mezd dle růstu cen. Výsledkem byl prudký nárůst zadlužení a přerozdělování. Jak napsal Pavel Kohout, během 14 let své vlády Mitterand nevratně poškodil francouzskou ekonomiku zvýšením výdajů až na úroveň 50, 8 % HDP. To je hranice, jejíž překročení je oprávněně považováno za odklon od kapitalismu ke státnímu socialismu.

Mitterandův nástupce Jacques Chirac, představitel nominálně nelevicového, tj. gaullistického Sdružení pro republiku (RPR), pokračoval v zásadě ve stejných kolejích. Rostoucí rozpočtové problémy a strukturální nezaměstnanost, jakož i tlak ze strany EU, si nicméně čas od času vynucovaly pokusy o sociální reformy s cílem zredukovat sociální výdaje a liberalizovat trh práce. Vláda Alaina Juppého protlačila v roce 1995 parlamentem opatření na úspory v penzijním systému, jehož se mělo dosáhnout omezením tzv. speciálního režimu penzí, jenž zaručoval rozsáhlým skupinám zaměstnanců zvláštní důchodové příplatky. Následovaly obrovské stávky, které vládu donutily k ústupu a zachování statu quo. V roce 2005 byla navzdory masovým protestům uzákoněna dílčí opatření na podporu pružnější tvorby nových pracovních míst. Jednalo se zejména o průlom do zákona o 35hodinovém pracovním týdnu, který byl zaveden v roce 1999 s cílem snížit nezaměstnanost, přičemž však působil v praxi spíše opačným směrem. V únoru 2006 přijal francouzský parlament, kde měly většinu nelevicové strany, tzv. zákon o prvním zaměstnání, jenž umožňoval zaměstnavatelům propustit nového zaměstnance během prvních dvou let bez udání důvodu a bez nutnosti vyplácet odstupné. Rozsáhlé stávkové hnutí francouzského středoškolského a vysokoškolského studentstva, podpořené většinou odborových svazů a levicovými stranami, však donutilo premiéra de Villepina, aby zatroubil na ústup. Zákon byl odvolán s odůvodněním, že schází potřebný sociální konsensus. Verbální podpora zákona ze strany předsedy Evropské komise, zasloužilého portugalského maoisty a komunisty Barrosa, takto nikomu neodpovědného hlasatele hospodářského liberalismu à la Brusel, nebyla zjevně nic platná.

V roce 2012 byl francouzským prezidentem zvolen socialista François Hollande, mezi jehož předvolebními sliby figurovalo na prvním místě snížení dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti přesahující 10 %, tedy dvojnásobek ve srovnání např. s Německem. V příštím roce se skutečně podařilo prosadit změny, jež měly umožnit firmám snižovat mzdy a krátit pracovní dobu a v rámci vyjednávání s odbory v době finančních potíží dát zaměstnancům na výběr přejít na méně placené místo nebo být propuštěni. Vskutku neobyčejná velkorysost! Všemocný stát milostivě povolí soukromému podnikateli, aby ve vlastní firmě, pokud se dostane do finančních potíží, učinil potřebná úsporná opatření. Dvě okolnosti svědčí o tom, že se jednalo spíše o kosmetické úpravy než skutečné uvolnění horou regulací sešněrovaného trhu práce – zaprvé zdrženlivý souhlas hlavních odborových svazů a zadruhé fakt, že v letošním roce byla vláda nucena předstoupit s dalším pokusem o úpravu zákoníku práce, jejíž parametry jsou podobné těm, s nimiž socialisté vyrukovali před třemi lety.

Hlavní důvod letošní reformy je však politický. Popularita prezidenta Hollanda je zoufale nízká, takže jen zásadní obrat k lepšímu v sociálně-ekonomické oblasti by mohl odvrátit socialisty od těžké porážky v prezidentských volbách v příštím roce; její předzvěstí byl debakl strany v regionálních volbách loni na podzim. Premiér Manuel de Valls proto v polovině února zveřejnil asi nejobsáhlejší návrh reformy zákoníku práce za poslední desetiletí. Obsahuje zjednodušení pravidel pro najímání a propouštění pracovníků, přičemž jako důvod výpovědi návrh definuje pokles prodeje a objednávek nebo provozní ztrátu. Zaměstnavatelé by směli po dohodě s odbory prodloužit pracovní týden až na 46 hodin a byli by chráněni proti vydírání ze strany propouštěných zaměstnanců zastropováním výše odškodného. Návrh se rovněž týkal dovolených, sociálního dialogu, noční práce či zaměstnávání učňů. Jako celek je to nepochybně na francouzské poměry hořká pilulka pro odbory i radikálnější příslušníky socialistické strany, takže se ji vláda pokusila osladit tzv. „právem na odpojení“. Ano, Francouzi mají málo práv, takže je potřeba přidat jim další, v tomto případě poněkud kuriózní „právo“: nemuset po skončení pracovní doby kontrolovat firemní poštu...

Francouzský esprit révolutionnaire je celosvětově ojedinělý společenský fenomén, který nevyprchal a nezeslábl ani po více než 200 letech od Velké revoluce. Pochopit tak prostou věc, že podnikatel škrcený vysokými daněmi, nad jehož každičkým krokem ve vztahu k zaměstnancům se varovně tyčí desítky paragrafů skoro čtyřtisícistránkového loi de travail, nepřekypuje právě touhou po investicích a přijímání nových pracovních sil a spíše se poohlíží po nějakém tom daňovém ráji v Karibiku, revolučnímu duchu dáno není. Totéž platí pro základní souvislost mezi horou pracovněprávní regulace a vysokou nezaměstnaností. Na druhé straně francouzský revoluční duch neomylně diagnostikuje okamžik, když se úřady pokusí sáhnout na onu neuchopitelnou entitu jménem „sociální pokrok“, zosobněnou nejen zákoníkem práce, ale také spoustou dalších práv, obsažených v mnoha jiných zákonech a ustanoveních. Ani tentokrát se nenechal obelstít vládní návnadou v podobě „práva na odpojení“ a jal se hájit meritum věci, vyjádřené výmluvnými hesly na transparentech největší odborové centrály CGT, kdysi komunistické, dnes „umírněné“, během jedné z protestních demonstrací: O sociální regresi se jednat nebude; Ne zrušení práva na práci; Společně prosaďme sociální pokrok.

Iniciátorem letošních protestů se stala – podobně jako v roce 2006 – středoškolská a vysokoškolská mládež. Jak známo, Francie se pyšní tím, že je od proslulé Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 světovým šampiónem v oboru lidských práv. Z této tradice vyrůstá a systémem výuky a vzdělání je dále udržována neobyčejně silná a militantní angažovanost a bojovnost, prorůstající celou společností a zasahující až do řad studentů francouzských lyceí. Zatímco v jiných evropských zemích je pubertální mládež, pokud jí nikdo nebere její mobily a jiné „vychytávky“, naprosto a dokonale „v pohodě“, francouzští studenti jsou stále připraveni vrhnout se do boje za práva a sociální pokrok, majíce zřejmě před očima příklad hrdinného Gavroche, umírajícího v Hugově Bídnících na barikádě, jakož i vzpomínku na „slavný“ rok 1968. Tentokrát se cítí ohroženi zejména snahou vlády uvolnit pravidla zaměstnávání učňů a mladých lidí v prvním zaměstnání ve prospěch podnikatelů. Koncem února začaly na lyceích po celé zemi první stávky a nepokoje, k nimž se přidaly i některé univerzity a krátce poté i odboráři. K první velké mobilizaci statisíců protestujících došlo 9. března ve více než 200 francouzských městech samozřejmě v čele s Paříží.

Mobilizace, stávky, blokace výuky a demonstrace pokračovaly celý březen a trvají i nadále. Demonstranti požadují stažení zákona, majíce v tom dle průzkumů podporu většiny obyvatelstva. Od počátku docházelo k násilnostem, páchaným často maskovanými skupinami anarchistů, kteří proti policii vrhali kameny a zápalné láhve a zničili několik automobilů. Byly zraněny desítky strážců pořádku, kteří pozatýkali a vyslýchali stovky osob. Ano, stávky v údajně „sladké“ Francii jsou všechno jenom ne nevinný happening. Vláda začala couvat a v polovině března uveřejnila upravenou verzi reformy, která však demonstranty neuspokojila. Dne 31. 3. došlo znovu po celé zemi k masovým protestům, přičemž studenti zůstávají hybnou silou hnutí, neboť – jak se vyjádřil William Martinet, předseda Národní unie francouzských studentů (UNEF), hlavní mládežnické odborové centrály: „Mladí nemají co ztratit.“ Počátkem dubna vláda zasedla se studenty k jednacímu stolu a pokusila se je uchlácholit řadou slibů a materiálních výhod pro mladé zaměstnance, které by znamenaly nové rozpočtové výdaje v řádu stamilionů eur. Tlak zleva však nepolevil, zatímco Sarkózyho Republikáni vládu obvinili, že si za cenu dalších výdajů kupuje sociální smír. Francouzský tisk se vesměs shoduje v tom, že Hollandovu reformu čeká stejný osud jako většinu jejích předchůdkyň. Pokud projde parlamentem, kde ji hodlá napadnout řada poslanců socialistické strany, bude její účinnost nedostatečná a žádoucí obrat ve vývoji nezaměstnanosti nepřinese.

Dále sledovat peripetie zápasu o reformu zákoníku práce by nemělo smysl. Důležitější a zajímavější je nahlédnout prostřednictvím francouzského tisku, jak se v průběhu těchto událostí projevuje francouzský revoluční duch a jak na univerzitách oživuje tradice bouřlivého roku 1968. Největší pozornost věnuje aktivizaci studenstva levicový tisk. Deník Le Monde přinesl 4. dubna obsáhlou reportáž o dění na univerzitě Paříž VIII v Saint-Denis, jejíž posluchači se ve velkém počtu zúčastnili protestů proti reformě zákoníku práce, načež se v souladu s marxistickou teorií o stupňování třídního boje rozhodli provést důslednou „reformu“ výuky. Univerzita byla podrobena „aktivní, militantní a kreativní okupaci“, přičemž studenti sociálních věd a politologie odhlasovali zrušení přednášek a zavedení „alternativních výukových dílen“. Jejich témata, jak si pochvaloval jeden z vyučujících, na nějž se posluchači obrátili s prosbou o pomoc, se výrazně vztahují „k otázkám diskriminace“. Jedná se např. o tyto otázky: Jak se mobilizovat? Vztah moci a univerzity. Všeobecná mzda. Práce a mezinárodní spolupráce. Diskriminace všeobecně. Protičernošský rasismus. Heterefobie (!). Androfobie (!?) apod. V průběhu výukových dílen mohou posluchači přednášejícího z řad vyučujících či studentů kdykoliv přerušit, nikdo si nemusí dělat poznámky a nejméně polovinu času je nutno věnovat diskusi. Zaniká tedy tradiční hierarchie ve výuce – „všichni jsme posluchači“, zdůraznila skupina studentů, připravujících jednu z dílen, jež se konají v posluchárnách posprejovaných politickými hesly. Vedení školy před revoltou kapitulovalo. Rektorka Danielle Tartakowská se pouze opatrně pokoušela hájit „křehké“ studenty prvního ročníku a zalitovala výstřelků, k nimž došlo. Rovněž si povzdechla, že „není snadné řídit osvobozenou univerzitu“, což jí zajisté každý ochotně uvěří.

Veteráni studentského hnutí z roku 1968 se při těchto zprávách musí zaradovat. Jejich myšlenky ani po padesáti letech neztratili u části francouzského studentstva svou přitažlivost. Opět se bojuje za osvobozenou univerzitu, za zrušení hierarchie a demokratizaci výuky. Podobně jako v roce 1968 i tentokrát byl zápas za pokrok a lidská práva přenesen také na ulici, a to jednak formou standardních demonstrací proti vládě, jednak – a to je obohacení francouzské revoluční tradice – v podobě tzv. Nocí na nohou (Unit debout). Dne 31. 3. se nikoli náhodou na náměstí Republiky, symbolu dělnické, levicové a republikánské Paříže, poprvé sešli demonstranti, většinou studenti, aby strávili večer a noc osvětovými přednáškami, diskusemi a potyčkami s policií. Na několika místech byly zbudovány barikády z popelnic a stavebních zátaras. Improvizovaná pódia dávala prostor každému, kdo měl potřebu se vyjádřit k aktuálním problémům. Vznikla tak jakási pouliční forma otevřených univerzitních seminářů, neboť – dle výroku jednoho z účastníků pro deník Libération – „každý něco ví a může to předat“.

Osvobozené univerzity a pouliční všem otevřené diskusní kroužky vyjadřují dávný odpor radikální levice proti tradiční výuce, předávající dětem a mládeži existující korpus informací a začleňující je do daného morálního systému s cílem zajistit přiměřený společenský rozvoj, ale také elementární řád a sociální stabilitu. Škola s tímto posláním se nemůže obejít bez kázně a disciplíny na straně vyučovaných a autority na straně učitelů, tedy bez hierarchie. Ale právě hierarchie stojí v cestě fanatikům totální rovnosti, ale také všem těm, kteří nevědí nic a nemají co předat, a proto křičí, že jsou diskriminováni. Pouliční a nejlépe ještě noční tlachání o všem a o ničem, pro zpestření prokládané občasnou půtkou s policií, pohodové nezávazné debaty v posprejované vysokoškolské posluchárně, kde je profesor nanejvýš primus inter pares, ruší samozřejmě veškerou hierarchii a jakékoli zdání řádu. Této revolucionizaci výuky zdola však předchází a jde vstříc dlouhodobý radikálně reformní tlak liberálních elit shora, v jehož důsledku dosáhla destrukce autority učitele a rozklad osvědčených metod výuky v některých západních zemích kritického stupně. Francouzský konzervativní filozof Alain Finkielkraut mluví v této souvislosti ironicky o „ontologickém skandálu nestejného podílu na myšlení mezi lidmi“, který je již desítky let zuřivě atakován radikálními reformátory střední školy. Výsledkem je permanentní snižování nároků na studenty a vyhození podstaty zděděné kultury na smetiště.

Paleta témat, jimž se věnují účastníci Nocí na nohou, je velmi široká - práce, demokracie, rovnost žen, spotřeba, mýtus o Sysifovi, islámská kultura, koloniální dědictví Francie, imigrace, otevření hranic, světová nadvláda peněz, osvobození slova, odstranění vlády starých nad mladými atd. Na náměstí Republiky se rovněž promítají filmy o dělnických bojích, policejním násilí apod. Témata sama i jejich pojednání, jak o tom denně s nadšením referuje Libération, prozrazují výmluvně radikálně levicovou, antikapitalistickou atmosféru na náměstí Republiky. Není věru mnoho míst v západním světě, kde by mohl člověk ještě dnes uslyšet výrok jak z příručky třídního boje: I řemeslníci jsou kapitalisté! Nuit debout jsou projevem podobné marxistické subkultury, jaká se vytvořila v prostředí studentského hnutí v roce 1968. Jejím svorníkem jsou pokrok, rovnost a sociální spravedlnost v nejrůznějších podobách od despektu k tržnímu hospodářství přes pozitivní vztah k imigrantům (i oni jsou přece také „utlačováni“ a „diskriminováni“), boj proti změně klimatu až po feminismus. Radikální levice vycítila šanci a snaží se mezi demonstranty propagovat své ideje a publikace, jako např. redaktoři někdejšího komunistického deníku l ́Humanité, kteří se pod heslem l ́Humanité debout cítí na náměstí Republiky jako ryba ve vodě. S osmašedesátým se Noci na nohou, byť se zatím rozšířily i na jiná místa v Paříži a Francii (Nice, Grenoble aj.) nemohou rovnat v masovosti a násilnosti, i když projevy agresivity vůči jinak smýšlejícím rozhodně nechybí. Zmíněný A. Finkielkraut, velmi známá tvář z diskusních televizních pořadů, se chtěl 17. 4. osobně přesvědčit o atmosféře Nuit debout, byl však z náměstí Republiky za pokřiku „fašista, fašista“ hrubě vypuzen.

Mezi pouličními šiřiteli osvěty se objevili také profesoři historie, připomínající posluchačům nesmírně bohaté revoluční dědictví země, nevyčerpatelný zdroj síly a energie francouzského revolučního ducha. Tato tradice vede od Velké revoluce z konce 18. století přes roky 1830, 1848, 1871 až ke květnu 1968, přičemž také období 1944-1946 je možno do určité míry s ohledem na společenskou radikalizaci a hluboké politické, kulturní a hospodářsko-sociální proměny poválečných let začlenit do více než dvousetleté linie prudkých revolučních poryvů, které otřásaly Francií. Revoluce zanechaly ve francouzské mentalitě hlubokou stopu, charakterizovanou sklonem k násilnému řešení společenských problémů, politické roztříštěnosti a rovnostářskému pokrokářství. Třikrát za necelých sto let (1793-1794, 1848, 1871) se Francouzi navzájem vybíjeli po tisících a desetitisících, což je úkaz v moderních evropských dějinách zcela ojedinělý, který se nemohl nepromítnout do povahy národa. Kontrarevoluce byla definitivně poražena zánikem císařství po prohrané válce s Pruskem a založením Třetí republiky v roce 1871. Francouzský republikanismus vyniká silnými levicovými konotacemi, protože je od počátku spojen s revolucí. Předválečná Třetí republika, éra Gambetty, Clemenceaua a Jaurèse, mu vtiskla silný laický a pokrokový charakter. V téže době se znovu stala francouzskou hymnou Marseillaisa a zůstala jí dodnes, třebaže z jejího textu, vzniklého v r. 1792, doslova kape krev.

První světová válka oslabila radikální sociální síly, představujíc mohutné vzepětí francouzského národního cítění a vědomí. Ani poválečná konjunktura nepřála levici, kde vznikla tlačenice jinde nevídaná; mezi množstvím levicových uskupení se tehdy objevila také Komunistická strana Francie. Teprve velká hospodářská krize z počátku třicátých let otřásla dominancí středopravicových vlád a vytvořila předpoklady pro mocenský nástup levice. Její chvíle přišla po volbách na jaře 1936, které vyhráli socialisté a v nichž získaly levicové strany včetně komunistů většinu v parlamentě. Ještě před vznikem vlády lidové fronty Léona Bluma vypukly největší stávky, jaké dosud Francie zažila. Paralyzovaná země se ocitla na pokraji revoluce. Požadavky odborářů a ostatních stávkujících (zdaleka nejen továrních dělníků, ale i holičů, číšníků, divadelních uvaděček, drobných prodejců, zemědělských dělníků apod.) de facto stanovily sociální program Blumovy vlády. Jejím prvním krokem bylo zvýšení mezd, po němž přišlo mezi jiným uzákonění dvoutýdenní placené dovolené a redukce pracovního týdne ze 48 na 40 hodin. Francie, kde sice dosud ženy neměly volební právo – na rozdíl od mnoha jiných zemí včetně Československa – a kde nemálo sedláků žilo jako ve středověku, tak opět hrdě stanula v čele sociálního pokroku. Ale za jakou cenu? Podle soudobého ekonoma Alfreda Sauvyho zabránilo zkrácení pracovního týdne plné regeneraci pokrizové ekonomiky v kritickém okamžiku národních dějin. Byl to podle něj nejškodlivější hospodářský čin od zrušení ediktu nantského, jímž byli za Ludvíka XIV. z Francie vyhnáni hugenoti.

V roce 1936 si tedy francouzský revoluční duch vynutil rozsáhlé sociální zákonodárství, jímž těžce oslabil hospodářství a potažmo obranyschopnost země. Je třeba připomenout, že stávky a Blumovy reformy se odehrávaly jen několik týdnů po německé okupaci demilitarizovaného Porýní, jemuž Francie pasivně přihlížela. Po tomto agresivním aktu masivně se vyzbrojujícího Německa muselo být všem realisticky uvažujícím lidem ve Francii jasné, že dříve či později Hitler Francii napadne, přinejmenším proto, aby dobyl zpět Bismarckem anektované Alsasko-Lotrinsko. Politický a hospodářský realismus jsou však hodnoty, kterými se francouzská levice ve svém neumdlévajícím zápase za rovnost, pokrok a sociální spravedlnost nehodlá nechat zdržovat. Dnes není Francie ohrožena vojenskou okupací, ale stejně jako celý kontinent plíživým postupem (radikálního) islámu, jemuž nejvlivnější politické síly v Evropě, tj. německá vláda a bruselské centrum EU, vehementně umetají cestu. Ale zdá se, že ani tragédie v podobě loňských listopadových atentátů nepřiměje francouzské elity k fundamentální debatě o tom, zda a jak zachránit křesťanský a národní charakter země. Místo toho se zaobírají margináliemi (návrh zákona o odebrání francouzského občanství militantním muslimům) a plýtvají časem i energií na idiotské feministické výstřelky, jakým je nedávný „zákaz prostituce“. Varovné hlasy – např. román Podvolení spisovatele Michela Houellebecka – se zjevně míjejí účinkem. Mezi nočními diskutéry na Náměstí republiky v Paříži je to ostatně asi zakázaná četba. V příštím roce patrně kandidát/ka Národní fronty vyhraje první kolo francouzských prezidentských voleb, což vyvolá poplach mezi západními liberálními elitami srovnatelný s perspektivou vítězství Donalda Trumpa v USA. Ve druhém kole dojde proto k mobilizaci „všech pokrokových sil“ proti „fašistickému nebezpečí“, k níž zásadním způsobem přispěje francouzský revoluční duch. Fenomén, který je nejspíš nepřekonatelnou překážkou pro návrat k vládě politického rozumu v zemi galského kohouta.