24.6.2017 | Svátek má Jan


FRANCIE: Svoboda slova?

11.4.2015

Proč si musí Dieudonné M’bala M’bala & spol. dávat ve Voltaireově vlasti pozor na ústa?

Zdánlivě by se svobodou slova ve Francii neměl být vůbec problém. Vždyť letos 12. ledna, po dvou zákeřných a vražedných útocích, zažila Paříž snad největší manifestaci za svobodu slova, jakou dějiny znají.

Posuňme se o dva měsíce dále. Týden od 18. do 25. března přišel francouzského komika Dieudonného (česky Božidar, arabsky Attallah) velmi draho. Prohrál tři soudní procesy s celkovým trestem dvou měsíců vězení, 4000 € a 22 500 € pokuty. Nás bude zajímat hlavně první rozsudek: když jste žalováni za tak vážný zločin, jakým je podpora terorismu, státní návladní vám jako mnohonásobnému recidivistovi navrhuje 200 dní za mřížemi a pokutu 30 000 €, tak znamenají dva měsíce s podmínečným odkladem úspěch a můžete si říci spolu se Švejkem, „to se pak jeden cejtí jako znovuzrozenej“.

Jeho zločin byl do nebe volající. V lednu, v den slavné pařížské manifestace „Je suis Charlie“ na podporu svobody slova a projevu, napsal na svou facebookovou stránku následující dojmy: „Po tomto historickém pochodu, co mám říci...? Legendární! Neustávající okouzlení, srovnatelné s Velkým třeskem, tvořícím vesmír, anebo ve skromnější míře (a také místu přiměřenější) s korunovací Vercingetorigovou. Nakonec jsem se vrátil domů. Víte, že tento večer, co se mne týče, se cítím jako Charlie Coulibaly.“ Napozítří poté, co se politici celého světa zapřisáhli, že je svoboda slova největší hodnotou naší kultury, kterou nelze omezit a nelze si ji nechat vyrvat, že se můžeme smát a posmívat všemu a nesmíme se bát následků, zazvonilo v pět ráno u Dieudonného dveří dvanáct policistů. Bylo to jeho třicáté osmé zatčení v řadě. Štěstí, že ho nenapadlo vyprávět ten vtip o maskovaném chlapu, který v redakci humoristického časopisu vytáhne samopal. To by šel od soudu rovnou natvrdo do basy.

V čem byl háček? O případu se psalo i u nás, čtenáři tedy vědí, že Ahmed Coulibaly byl jedním ze střelců zapojených do tehdejšího pařížského vraždění, když přepadl obchod s košer potravinami. Poněvadž měl za sebou Dieudonné asi půl tuctu trestů pro antisemitismus, popírání holocaustu a o Židech nesmýšlel nijak příznivě, posoudily úřady jeho vyjádření jako další přečin. Podle § 421-2-5 trestního zákona, zavedeného nově v listopadu 2014, hrozí za „přímé podněcování terorismu nebo jeho veřejné obhajování“ pět let vězení. Dopustíte-li se zločinu prostřednictvím sociální sítě, pak sedm let. Tento paragraf jako by byl Dieudonnému šitý přímo na tělo. Někdejší oceňovaný bojovník proti rasismu po roce 2003 vcelku nečekaně „a renversé les alliances“, změnil své přesvědčení a zaplatil od té doby již desítky tisíc eur na pokutách za prostořekost.

Jenže teď šlo vážně do tuhého. Nová socialistická vláda se od svého nástupu v květnu 2012 netajila tím, že nezdárníkovu problematickou kariéru ukončí, například intensivnějším policejním dozorem, daňovými kontrolami a nakonec i výzvami místním úřadům, aby předem zakazovaly jeho vystoupení. Jednotlivec proti vládnímu soustrojí obvykle tahá za krátký konec, i Dieudonné se tak musel omezit na štiplavé poznámky, které se mu vracely jako bumerang v podobě trestů. Jeho hlavní odpůrce, dřívější ministr vnitra Manuel Valls, „napůl mongoloidní Mussolini“, navíc postoupil na místo předsedy vlády. A protože je Vallsova druhá manželka z části židovského původu, nebere umlčení nepříjemného posměváčka jen jako povinný úřední úkol.

Ale co to jen řekl tamní president Hollande 17. ledna, tři dny po Dieudonného zatčení? „Chtěl bych jim [zemím, kde se naopak protestovalo proti hanobení Mohameda] nicméně vyjádřit svou solidaritu, ale v této době má Francie zásady a hodnoty a zejména svobodu projevu.“ Říkal jsem si tehdy, počkám, jak dopadne soud, třeba ho osvobodí. Nu, nestalo se. Svoboda slova platí i ve Francii zcela očividně jen tam, kde ji povolí státní moc. Nařídí-li vláda „Jásejte!“, křičte, jako by vám šlo o život, nařídí-li „Ticho!“, rychle sklapněte zobáky, ať přes ně nedostanete. A běda smělci, který by se odvážil zlovolně truchlit, když vláda velí jásat.

Ve stejný týden, v němž stál Dieudonné třikrát před soudem za verbální trestné činy, 24. března, opět promluvil François Hollande, tentokrát na versailleské knižní výstavě Salon du livre: „Důvod, proč jsem tady, je svoboda projevu. […] Nechci zasahovat do soudních záležitostí, ale to, co mohu učinit jménem Francie, je vždy podporovat svobodu projevu, od prvopočátku, a to platí také pro autory, kteří mohou být Francouzi, mohou být Italy, mohou být jakékoli národnosti, ale nesmí být pronásledováni pro své texty.“ Máte také pocit jistého rozporu? Já ano, ale jistě půjde o pocit klamný: ani jedno prohlášení se Dieudonného přímo netýkalo. V lednu president káral muslimy za to, že se jim nelíbí Mohamedovy karikatury, v březnu se pro změnu zastával nikoli nevýznamného italského spisovatele Erriho De Lucy, který v lednu stanul před soudem pro navádění k poškození vysokorychlostní železniční trati Turín–Lyon, která je trnem v očích mnoha ekologům i ekologistům. Potvrzuje to jen mé dávné mínění, že pro politika je výhodnější podporovat svobodu slova v cizině než doma, kde by se mohla vrátit jako bumerang.

Aby bylo zřejmé, odsouzený Dieudonné není hrdinou podle mého gusta, plášť komika používá očividně jen jako zástěrku. Jeho nejvýbušnějším slovům bychom se nezasmáli. Těží jen z toho, že drze nahlas říká, co si jiní z dobrých důvodů říci nedovolí. Doufá, že ho šaškovská čepice ochrání před nejhorším trestem. Nezastávám se ho, jediné, co zdaleka ne jen mne na věci zaráží, je nerovnoměrný přístup. Týdeník Charlie Hebdo, jeho zrcadlově přesný protějšek, čelil čtyřiceti osmi žalobám za urážky, přičemž jen devět žalobců bylo úspěšných, naposledy 2006. Vyhrála třeba Marie-Karolína Le Penová, sestra Marine Le Penové, která se o sobě dočetla, že je „la chienne de Buchenwald“, čubka z Buchenwaldu. V ostatních případech se bezedná vulgarita skryla pod svobodu projevu.

Kdo ví, možná i to přispělo k tragickému konci, stejně jako v případě Thea van Gogha a dánských karikatur. Teprve když muslimové zjistili, že je před urážkami soudy neochrání a s každou neúspěšnou žalobou troufalost jejich oponentů roste, sáhli po zbrani. Není to sice správné, ale ne každému náboženství přikázal jeho zakladatel nastavovat i druhou tvář... A když se sami pokusili bojovat stejně výstředním, jen zrcadlově obráceným pojetím humoru, rychle narazili na právní bariéru. Charlieho obhájci se zaštiťovali rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva, který pod svobodu projevu, zaručenou čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zahrnul i projevy, jež „pohoršují, urážejí a zneklidňují“ (Dichand & spol. vs. Rakousko, 29271/95) zahrnul i „projevy, jež mohou pohoršit, urazit a zneklidnit“ (Dichand & spol. vs. Rakousko, 29271/95, odst. 37).

Proč se Dieudonné nemůže odvolat na totéž usnesení? Protože si jako terč své svobody projevu zvolil Židy a na to jsou nejen ve Francii jiné paragrafy, přísnější. Dojde-li na Židy, je svoboda projevu suspendována a místo ní se mluví o antisemitismu. Netvrdím, že nic takového neexistuje, ale ti největší odborníci ho umí rozpoznat, ať je ukrytý v čemkoli. Podle Mezinárodní ligy proti rasismu a antisemitismu (LICRA) je antisemitský dokonce i biblický Starý zákon, poněvadž místy nemluví o Židech právě pochvalně a vykresluje je v nepříznivém světle.

Ostře sledovaný komik nebyl sám, kdo uvízl v policejní síti pro „schvalování atentátu“, vyšetřováno a stíháno bylo zhruba 40 případů, od vážných přestupků až po výkřik „Ať žije Kalašnikov!“ v orléanském nákupním centru. Větší pozornost vyvolal jen případ osmiletého chlapce Ahmeda, kterého v Nice vyšetřovala policie, protože při minutě ticha za oběti zůstal sedět s odůvodněním, že přece nebude vzdávat úctu těm, kdo uráželi proroka. To je opravdu zarážející, že se našel učitel, který ho udal. Troufnu si říci, že v 70. a 80. letech by se to u nás nestalo. Když jeden školáček odrecitoval někdy v roce 1970 říkanku „Narodil se malej Rusák, jmenoval se Gustav Husák“, zavolal učitel místo Veřejné či Státní bezpečnosti rodiče a doporučil jim, aby byli před hochem opatrnější. Zato v kolébce svobody asi ještě všichni jakobíni nevymřeli.

Svoboda slova není totiž ani ve Francii pro každého, existuje hranice. Dělítkem nejsou rasy, nezáleží na tom, jste-li bílý nebo černý, domácí či přistěhovalec, dělítkem je téma. Kdo chce kriticky hovořit dejme tomu o přistěhovalectví, ať si dá pozor. Le Penova rodina by mohla vyprávět: starý Jean-Marie byl roku 2004 odsouzen k pokutě 10 000 € za výrok: „Dnes tu máme pět milionů muslimů, až jich tu bude dvacet pět milionů, budou zemi vládnout.“ Jeho dcera Marine, oblíbený terč pokleslého charlistického humoru, byla v červenci 2013 na žádost francouzských úřadů zbavena imunity poslance Evropského parlamentu za tři léta stará slova o neozbrojené okupaci v souvislosti s muslimskými modlitbami na pařížských ulicích. Výmluvné je, že Marine jako předsedkyně nikoli nevýznamné politické strany ani nebyla na letošní lednovou manifestaci za svobodu slova pozvána. Přece si nám tak drahou svobodu nenecháme špinit pravičáky...

Na muslimy měla spadeno i Brigitte Bardotová, tentokrát v roli vášnivé ochránkyně zvířat. Zprvu jí vadilo zejména domácí rituální podřezávání ovcí během Íd al-adhá, svátku oběti, ale časem se její nechuť zobecnila a roku 1997 zveřejnila v Le Figaru Otevřený dopis mé ztracené Francii. „Má vlast byla opět napadena ze strany cizinců, zejména muslimů.“ Citovaná slova jí vynesla první trest, jejich opětovné otištění v knize potrestal soud pokutou 30 000 franků. Za podobné poznámky o islamisaci Francie byla dosud potrestána pětkrát, pokuty jdou do desítek tisíc eur.

Éric Zemmour, politisující novinář, byl roku 2011 žalován za výrok „většina pašeráků jsou černoši nebo Arabové“. Věcně měl sice asi pravdu (podíl obou skupin v různých francouzských věznicích se pohybuje mezi 50 a 80 %), ale přesto musel na pokutách a náhradách za újmu vyplatit žalobcům zhruba 12 000 €. Rozumíte už tomu rozdílu? Říci, že většina vězňů je barevná, zakládá obvinění z trestného činu podněcování k nenávisti. Podobná paradoxní nehoda se stala i Charliemu: v srpnu 1998 prohrál spor s Faridem Smahim, někdejším členem Le Penovy strany Front national, kterého nazval mouřenínem (l’Arab de service). Soud rozhodl, že označení „Arab“ je pro francouzského rodáka alžírského původu s očividně semitskými rysy urážlivé. Ale říci, že Mohamed byl blbec a sv. Jan Pavel II. byl zasranej papež, je podle místních zákonů v pořádku, poněvadž náboženské osobnosti ve Francii na rozdíl od národnostních menšin žádné právní ochrany nepožívají. Může nám to připadat podivné, ale je to tak.

Další zákonem chráněnou minoritou dnešní Francie jsou homosexuálové. Poslanec Christian Vanneste byl roku 2006 odsouzen k pokutě a náhradám v celkové výši 9000 € za slova, jimiž zcela obecně označil homosexualitu za hrozbu lidstvu a za mravně nižší, než je heterosexualita. Stal se tak vůbec prvním Francouzem, odsouzeným za „urážku z důvodu pohlavní orientace“. Ne, že by si z toho vzal poučení: od té doby zásadně hlasoval proti jakémukoli rozšíření skupinových práv.

Dosud přežívající pojetí presidenta coby nedotknutelného přímého následníka krále Slunce dokládá trest pro Hervého Eona, bojovníka proti globalisaci. Francouzský president Sarkozy navštívil v únoru 2008 zemědělskou výstavu ve Versailles. Před zahájením si podával ruce s okolostojícími diváky, jeden z nich ale odmítl pochybnou čest nevychovanými slovy „Nesahej na mne, ušpiníš mne.“ Sarkozy neznal tehdy lepší odpověď, než přímo před kamerou říci „Casse-toi alors, pauvre con!“, což s přimhouřenýma očima přeloženo znamená „Tak tedy vypadni, ubožáku!“ Věta se bleskurychle stala pověstnou a když president v srpnu přijel do Lavalu v Maine, spatřil tam Eona s cedulkou „Casse-toi, pauv’con!“ Zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu: Eon byl za urážku presidenta potrestán pokutou 30 €, což byly dvě třetiny promile maximální sazby. Opakovaně potvrzený rozsudek navzdory mírnosti ukázal, že ve Francii můžete urazit presidenta jeho vlastními slovy. Spor skončil u Evropského soudu pro lidská práva, který v březnu 2013 rozhodl, že to je nerovnoprávné a pokud nadále nechtějí být potentáti drážděni vlastní nadutostí, mají si předem rozmyslet, co řeknou.

Nakonec se podíváme na dva případy, rámcově naznačující, jakou svobodu projevu mají v zemi Marianny lidé z náboženských kruhů. Pětaosmdesátiletý Xavier Dor pracoval nejprve v Africe jako lékař, později v Paříži jako pediatr a embryolog. Nyní vede spolek SOS Tout-Petits, jehož členové se modlí před gynekologickými klinikami. Ve Francii je ročně uměle ukončeno přes 200 000 těhotenství, to není maličkost. Jenže dle tzv. zákona Neiertzové č. 93-121 z 27.1.1993, zpřísněného ještě zákonem Aubryovým č. 2001-588 z 4.7.2001, je tzv. bránění potratu zločinem, trestaným až dvěma roky vězení a 30 000 € pokuty. Každý, kdo se modlí v nemocničním areálu, i když nijak nepřekáží provozu, může počítat se zatčením, i Dor byl jedenáctkrát soudně trestán a strávil porůznu několik týdnů v celách jako zadržený či odsouzený. Je nutno zůstávat venku, před vchodem.

V červnu 2012 navštívil Dor pařížskou kancelář propotratové organisace Planning Familial a při odchodu podal vstupující ženě pár pletených dětských bačkorek a mariánský medailon sv. Kateřiny Labouré. Tři potratová sdružení na něj obratem podala trestní oznámení pro morální a psychologický nátlak. Soudci byli ještě přísnější, než žalobce, potrestali šedovlasého recidivistu pokutou a náhradami celkem 12 000 €. U odvolání v říjnu 2014 mu byla pokuta podmínečně snížena na 5000 €, zato musel vyplatit 250 € každému ze tří žalujících sdružení. Je zajímavé, že odškodnění nebylo přiznáno oné psychologicky napadené ženě, která se během přelíčení při vzpomínce na událost duševně zhroutila: její utrpení, které Dor bačkorkami způsobil, soud asi nakonec vůbec nezajímalo. A jak řekl v prvním procesu soudce: „Svoboda projevu je jistě důležitá, ale má své meze.“ Vida, najednou!

Ještě výraznějším příkladem byly protivládní demonstrace z jara 2013. Když byla roku 1999 ve Francii povolena obdoba registrovaného partnerství (Pacte civil de solidarité), sliboval tehdejší předseda vlády Jospin, že to v žádném případě nepředznamenává nějaké budoucí zrovnoprávnění s manželstvím. Téměř okamžitě po schválení se však mezi socialisty rozpoutala debata v přesně opačném smyslu. Nynější president Hollande proto usoudil, že od slibu jeho stranického kolegy uplynulo už příliš mnoho času, a začal připravovat „zákon o manželství osob téhož pohlaví“. Naprosto nečekaně se zvedlo hnutí odporu známé jako „La Manif pour tous“ (LMPT), Manifestace pro všechny. V lednu 2013 se do Paříže sjelo několik set tisíc protestujících. Ale druhá, březnová, se už nesměla konat v centru města a účastníci tu a tam narazili na policejní zátarasy. Tehdejší ministr vnitra Valls nařídil, aby policie v místě dotyku proti „nebezpečným extremistům“ aktivně zakročila, proto byli demonstranti rozháněni slzným plynem, biti obušky a zatýkáni. Ve větší míře se střety opakovaly v dubnu, kdy začaly noční svíčkové demonstrace vsedě.

Po květnovém vyhlášení zákona další manifestace nebyla vůbec povolena. V rodné zemi revoluce však zákaz málokoho zastrašil, naopak povzbudil k účasti i ty, kteří by raději měli zůstat doma: před Invalidovnou došlo koncem května k ostrým střetům s pořádkovými silami, které byly nasazeny v počtu téměř pěti tisíc. Z jedné strany se bojovalo výbuškami a plynem, z druhé dýmovnicemi a lahvemi. Do zástupu byli naproti tomu vysíláni policisté v civilu se „zvláštními úkoly“. Nechyběl ani rádobyvtipný návrh Jeana Bourdeaua, asistenta senátora Michela, předkladatele zákona, střílet do „nepřátel republiky“ po Napoleonově vzoru z děl nebo je alespoň poslat do gulagu. Celkem bylo od března do května zatčeno 704 lidí. Těch, kdo s policisty bojovali, se nezastávám, ale těch byla hrstka. A pokládám za jisté, že vláda státu, v jehož hymně se zpívá „Do zbraně, občané, sdružte se v oddíly, pochodem vpřed!“, nemůže plným právem žehrat na občanskou neposlušnost.

O této poslední velké demonstraci se konečně dozvěděli i naši televisní diváci. Kdo o předchozím dění nic nevěděl, mohl 27. 5. 2013 z Událostí ČT usoudit, že se pařížská policie střetla předešlého dne s milionem pravicových extremistů. I tak je možno referovat. Snad kdyby veřejnoprávní stanice informovala nestranně a méně provozovala ideologii, našla by více zastánců v momentálně probíhajícím zápase s různými politiky a oligarchy.

Lépe než slova osvětlí atmosféru Manif krátké video.

K videu na vysvětlenou: ve své druhé části srovnává váhavost policie při současných nepokojích fanoušků fotbalového klubu Paris Saint-Germaine (PSG), demolujících střed města, a naopak příliš velkou ochotu si bouchnout, stojí-li proti nim místo protřelých rowdies sváteční demonstranti včetně příslovečných starců, žen a dětí. A toto video není jediné. Naštěstí se nenechali všichni policisté strhnout. Pohled na člověka ležícího na zemi, tlučeného několika obušky zároveň jen proto, že měl na sobě tričko s logem hnutí, v kontrastu s bezradností při střetu se skutečnými násilníky, vyprovokoval dva protestní články uveřejněné v červnu 2013 v La Tribune du commisaire (č. 127), odborářském časopisu francouzských policistů. „Je čas dokázat, že naše instituce není policií názorovou,“ píše se v něm.

Ke konci videa zmíněný uvězněný student se jmenoval Nicolas Bernard-Buss. V zástupu lidí čekajících na příjezd presidenta do budovy televize vzbudil podezření policie svým oblečením – měl na sobě také ono tričko se symbolem rodiny, který v očích socialistických politiků zřejmě nabyl podoby hákového kříže. Také on byl extremista-recidivista, již jednou zadržený jako „veilleur“, strážce, jeden z těch, kteří demonstrovali vsedě na zemi a odmítali se hnout. Když viděl, že mu hrozí druhé zatčení, nepředstavil se svým celým jménem (řekl jen, že se jmenuje Nicolas Bernard) a pokusil se uprchnout. Marně: po dopadení na jeho těle napočítali sedmnáct ran. Za „falešnou identitu“ a „účast na nepovolené demonstraci“ mu soud v první instanci nadělil dva měsíce natvrdo a dva s podmínkou. Díky početným projevům solidarity ale příběh skončil šťastně: od odvolacího soudu v červenci 2013 odešel Buss „jen“ s pokutou 3000 €.

Hlavní představitelku a moderátorku demonstrací, excentrickou umělkyni Virginii Tellennovou alias Frigide Barjotovou, si netroufali zavřít. Poněvadž ale bydlela v bytě pronajatém od společnosti většinově vlastněné pařížskou radnicí, nebyl problém dát jí v červnu 2013 výpověď pro údajné porušení nájemní smlouvy, spočívající v tom, že se v bytě scházeli a přebývali členové její umělecké skupiny. Alespoň to, když nic jiného.

Nemohu se ubránit srovnání s dřívějšími poměry u nás, kdy byla ústavně zaručena svoboda projevu, ale už ne svoboda po projevu: připomíná mi to někdejší kriminalisaci odpůrců komunistického režimu. Ti, kdo byli dopadeni dejme tomu při rozmnožování náboženské literatury (to bylo trestným činem ještě roku 1982), šli před soud za nedovolené podnikání, ohrožování národního hospodářství, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a za podobně účelově konstruovaná obvinění. Jen ať to nevypadá politicky – soudíme výlučně odporné kriminálníky. Přesto byli ilegální tiskaři a opisovači přesvědčeni, že i když se z hlediska momentálně platného práva dopouštějí zločinu, nedělají špatnou věc. Mýlili se?

A současné pojetí svobody slova mi také připomíná starý vtip z doby předlistopadové. Baví se spolu novinář z Pravdy a z New York Times. „U vás bych žít nechtěl, nemáte svobodu slova,“ říká Američan. „Já, když napíšu, že je Reagan senilní dědek, šéfredaktor ani nemrkne a uveřejní to.“ „To je houby svoboda,“ opáčí Rus. „To já, když napíšu, že je Reagan senilní dědek, tak mne šéfredaktor ještě navíc pochválí!“ Tak i my můžeme svobodně a veřejně diskutovat jen o tom, co nám úřady dovolí. Není to v dějinách nic mimořádného, že jsou některá diskusní témata označena za tabu a přestoupení je přísně trestáno. Bylo to dokonce zcela normální a tresty byly mnohem přísnější, než jsou dnes, i hrdelní. Ale zároveň se nikdo netvářil, že panuje svoboda slova a všichni si ji skvěle užíváme, je nezadatelná a nezrušitelná a blablabla... Věc byla jasná, o tomto si mluvte, o tomto ne. V tom byl systém až do 19. století velmi tvrdý, nicméně přehledný, méně pokrytecký, řekl bych. Dnešní společnost vydala sice dávná tabu v plen, ale své neuralgické body si rovněž chrání, jen se přitom navenek tváří, jako by to nedělala. Svoboda slova je tu přece pro všechny – až na ty, kteří si ji nezaslouží.

Zdá se vám zvláštní, že se něco takového může stát právě ve Francii? Vždyť si neustále při sebemenší příležitosti připomínáme Voltaireova slova „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říci.“ Jak je to možné? Snad proto, že tato slova Voltaire nikdy nenapsal, ani ve své Traité sur la Tolérance, ani jinde. Jejich autorství ve skutečnosti náleží britské spisovatelce Evelyn B. Hallové, jež roku 1906 zveřejnila pod pseudonymem Stephen G. Tallentyre beletrisovaný životopis The Friends of Voltaire. Ani zde však věta nefiguruje jako doslovný citát, nýbrž se tak charakterisuje jeho vztah k pojednání De l’Esprit filosofa Helvétia.

Ve skutečnosti Voltaire vyzýval k toleranci jen tehdy, když jemu samotnému teklo do bot. Své zkušenosti by mohl vyprávět jeho důsledný oponent Élie Fréron, redaktor časopisu L’Année littéraire. Když začal kritisovat Voltaireovy spisy, napsal milovník tolerance náčelníku policie de Sarinovi: „Opravdu jsou vězení plná? Nenašlo by se tam místečko pro pana Frérona?“ Jako náhodou se jedno volné objevilo a Fréron skutečně obhlížel mříže Bastilly zevnitř. Vrchní královský censor de Malesherbes (nomen omen!) zase na Voltaireovy prosby zařídil občasný zákaz Fréronova listu.

Spisovatel Laurent de la Beaumelle, sám protestant, svobodný zednář a autor vlastních pojednání o toleranci, si také Voltairea znepřátelil svou literární činností, třebaže si dříve byli blízcí. Když mu veřejně vyčetl dějepisné omyly v knize Století Ludvíka XIV., pohár přetekl. Voltaireova neteř a životní družka Marie-Louise Mignotová, známější jako Madam Denis, obcházela na strýcův pokyn kanceláře ministrů a přesvědčovala je, že Beaumellova svoboda je pro Francii hrozbou. Byla úspěšná: Beaumelle byl v Bastille vězněn hned dvakrát, celkem rok a půl, a dalších dvanáct let strávil přikázaným pobytem v Languedocu.

Zatímco jednotlivcům škodil skutkem, Polákům a Židům ubližoval Voltaire slovem. Aby si udržel náklonnost pruského krále Bedřicha a carevny Kateřiny, vyjadřoval se o Polsku nepříznivě, vychvaloval jeho rozdělení mezi Rusko a Prusko jako geniální nápad. Židy zase nenáviděl z důvodu zcela osobního: vinou úpadku londýnského židovského bankéře ztratil několik tisíc franků; později se se dvěma berlínskými obchodníky zapletl do nelegálního obchodu se saskými dluhopisy, který skončil u soudu. Machinace jej navíc připravila o Bedřichovu přízeň. Od té doby byl Voltaireův poměr k Židům rozporný: zastával se jich tehdy, když tím mohl poškodit církev, jinak se o nich vyjadřoval jako o smrtelném nebezpečí pro lidskou rasu, jako o fanaticích nenávidějích všechny národy, jako o nejodpornějším národě na světě, který si zasluhuje být trestán, a tak podobně. Je tak pokládán za otce moderního rasově založeného antisemitismu, na rozdíl od předchozího antijudaismu náboženského.

O omezené svobodě slova ve Francii by se dalo psát ještě mnoho, třeba o svobodě projevu v regionálních jazycích. Ale raději už mlčím: jako občan země, kde je možno za vylepování samolepek s nápisem „Nacionalismus – ne globalizace!“ a za podíl na organizaci nepovolené demonstrace strávit čtrnáct měsíců ve vazbě, nejsem zrovna legitimován radit cizím vládám, jak to mají dělat lépe. Uzavřeme raději článek vcelku triviálním poznatkem, že máme svobodu slova, ale o některých věcech přesto není radno mluvit. O čem se dříve mluvilo s úctou, o tom se dnes vtipkuje, a naopak: o čem se dříve volně vtipkovalo, o tom si dnes můžete leda tak zasoutěžit o zlatou mříž. Dříve se tomu říkalo „útlak svědomí“, dnes to orwellovsky jmenujeme „svobodou slova“. Všichni jsme sice v zásadě Charlie, jen někteří nepřizpůsobiví mají zkrátka smůlu a jsou Dieudonné.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici.



Diskuse


M. Pechr
17:20
12.4.2015

B. Rybák
19:41
13.4.2015

M. Pechr
19:55
13.4.2015

M. Pechr
17:01
12.4.2015

Z. Baldova
16:54
12.4.2015

J. Mrázek
22:40
12.4.2015

H. Lukešová
0:14
12.4.2015

H. Lukešová
17:13
12.4.2015

L. Křivan
22:07
11.4.2015

J. Mrázek
18:34
11.4.2015

P. Mach
18:48
11.4.2015

J. Mrázek
19:06
11.4.2015

J. Mrázek
23:59
11.4.2015

J. Boleslav
10:44
12.4.2015

J. Mrázek
11:47
12.4.2015

J. Mrázek
11:52
12.4.2015

P. Mach
12:35
12.4.2015

J. Mrázek
12:50
12.4.2015

J. Mrázek
12:52
12.4.2015

J. Mrázek
12:52
12.4.2015

J. Mrázek
12:57
12.4.2015

P. Mach
14:32
11.4.2015

P. Mach
13:07
11.4.2015

S. Netzer
13:14
11.4.2015

P. Mach
14:21
11.4.2015

S. Netzer
16:05
11.4.2015

H. Lukešová
15:25
11.4.2015

S. Netzer
16:09
11.4.2015

J. Krásenský
12:01
11.4.2015

H. Lukešová
15:22
11.4.2015

D. Kolben-Kolář
20:58
11.4.2015

S. Netzer
21:40
11.4.2015

H. Lukešová
23:52
11.4.2015

M. Marek
To
11:26
11.4.2015

S. Netzer
10:31
11.4.2015

V. Novák
14:24
11.4.2015

S. Netzer
9:49
11.4.2015

V. Vaclavik
9:38
11.4.2015

J. Urban
6:15
11.4.2015

I. Teren
3:50
11.4.2015

V. Novák
14:27
11.4.2015

P. Mach
14:35
11.4.2015

J. Herich
1:32
11.4.2015

J. Kanioková
1:18
11.4.2015

H. Lukešová
2:11
11.4.2015

V. Novák
14:40
11.4.2015

H. Lukešová
15:19
11.4.2015

S. Netzer
16:11
11.4.2015

počet příspěvků: 65, poslední 13.4.2015 07:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.