3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






FILOSOFIE: Besancon

3.11.2014

Staroslavné hlavní město provincie Franche-Comté, ale i příjmení snad nejvýznamnějšího politického myslitele našich časů. Reprezentativní výbor z jeho esejistiky (438 str.) vyšel nedávno pod názvem Svoboda a pravda (CDK) a protože nelze učinit zadost tak rozsáhlému záběru, aspoň pár poznámek. Alain Besancon (1932) je v politologii výjimečný ze dvou důvodů. Dějiny jsou paradox. Dění je svobodné, je ale výsledkem mnoha aktérů a ovlivňuje je kultura, podstatou náboženská (v širším významu kultovní) a jen metafyzika čili teologie umožňuje pochopit dlouhodobé souvislosti. Klíčové události nejsou beze zbytku vysvětlitelné (deterministické), všecko mohlo být jinak, zanechávají ale v přítomnosti hlubokou stopu. Ze zpětného pohledu vidíme, kde se nalézáme, nikoli kam jdeme. Takové je tajemství historie. Vědomí historických souvislostí učinilo z Besancona fascinujícího analytika a důsledného kritika moderních bludů, hlavně podstaty totalitarismu (nacismu, komunismu), Ruska, islámu, svobody i demokracie.

Komunismus nebyl otrokářský režim, byl nihilistický, nebyl ani socialistický. Otrok má v klasickém pojetí ekonomickou hodnotu majetku, o který je nutno se starat, živit ho, někdy i vzdělávat. Je také člověk, a proto může být (navzdory formální podřízenosti) i přítelem svého pána (Aristotéles). Zek, mukl, hodnotu nemá, není majetkem, nýbrž nepřítelem. Totalitní režim přátelství neuznává. Platí to i na celou společnost včetně straníků. Socialismus předpokládá společné vlastnictví, společný zájem a účast. V komunismu je ale hospodářství podřízeno fiktivnímu plánu, ideologické vládě nadřazeného jazyka, falzifikaci pravdy, budování utopie. I vnější svět je popsán falešně, iluzivně jako kapitalismus. Ani vůdci Lenin, Stalin, Mao nejsou svobodní, pohybují se v uzavřeném kruhu vládnoucí ideologie, a jakmile kruh poruší (Chruščev, Gorbačov), fiktivní systém se hroutí. Besancon je přirovnává k cizincům/exulantům ve vlastní zemi, s níž vedou neustálý zápas.

Západ žije stále v dosahu francouzské revoluce. Na rozdíl od té anglické a americké, jež vyzdvihly politickou a náboženskou svobodu, byl jakobínský teror totalitním rozchodem s dějinami (kult ahistorického rozumu – socha nejvyšší bytosti) a inspiroval od té doby všecky revolucionáře. Revoluce však zanechala i své druhé dědictví, které je v rozporu s politickou a ekonomickou svobodou – rovnostářství (na rozdíl od Marxova materialismu umírněnější představa rovnosti demokratických podmínek) a také ateizaci, protože francouzská liberální osvícenská tradice byla libertinská (Liberté, egalité, smilstvo, jak pravil jeden posměváček po zrušení církevních sňatků a zavedení té nové – jediné smlouvy, kterou lze porušit). Židovsko-křesťanské pojetí rovnosti před zákonem nejen politickým, ale i božím, nabylo neomezeného světského významu, jenž nereflektuje vztah k Bohu a pravdě, důstojnost a práva člověka se stávají absolutní, ze sentimentálního humanitarismu 19. století vznikl kult jakéhosi „nadkřesťanství“ (Dostojevskij) a vede k likvidaci/relativizaci přirozené hierarchie autority a nepohodlného diktátu pravdy. Útok na židovského Boha je útokem na lidský svět rozumu a ovšem i na samu existenci hierarchické církve.

Otázka zní, zda rovnostářství a ateismus (laický stát) nejsou dva aspekty budoucího programu demokracie jako takové, které obě angloamerické revoluce jen na čas odložily. Na nedokončenou francouzskou revoluci egalité se odvolávali vzbouření studenti z Berkeley (1965) a Paříže (1968), když protestovali proti poslednímu zbytku autority liberálních profesorů stále ještě vyučujících západní hodnoty. Dnes je ohrožena každá autorita, nejen učitele/žáka, ale lékaře/pacienta či rodiče/dítěte. Snad i proto, že byl aristokrat, Alexis de Tocqueville už v roce 1830 odhalil potlačovatelské sklony liberální demokracie: „Ten dav sobě podobných a rovných lidí, kteří se snaží jen uspokojit svá drobná ordinérní přání, a to zcela stranou od ostatních, jejichž osud jim je lhostejný. Lidský rod jim představují jen jejich děti a přátelé. Když se pohybují mezi svými spoluobčany, nacházejí se vedle nich, nevnímají je, protože existují jen sami pro sebe, postrádají vlast. A nad nimi se vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama klade za úkol zajistit jim péči a bdít nad jejich osudem. Moc absolutní, detailní a shovívavá.“ Demokracie je možná degradující, dodává Besancon, člověk se scvrkává a uzavírá všemu, co je velké a krásné, i když se zlý sen Baudelaira a Nietscheho snad nenaplní. Předvídat na základě historie nelze. Besancon byl jistě inspirován za svého pobytu v Americe 60. let velkým dílem Ericha Voegelina, který poukázal na problém moderní politické gnóze. Tak jako gnostici křesťanského dávnověku, se i ti dnešní domnívají, že znají tajemství dějin a budoucnosti. Magistra historie však učí, že utopii uskutečnit nelze.

A dnes je tu opět velké téma islámu. Akvinský v polovině 13. století věděl, že je islám bojovná sekta, že je hybridním pozdním výtvorem (deformuje starý i nový zákon) a nemá s intuicí starých přírodních náboženství, které mohou dospět k pravému Bohu, nic společného. Islám se opírá o sílu zbraní, tak jak podotkl budoucí byzantský císař Paleolog, o volbu mezi obrácením nebo smrtí, jako by boží vůle měla zálibu v krvi. Tato víra neoslovuje jediného Boha v láskyplném vztahu jako Otce, zná jen zákonodárnou vůli a není v ní nic z dějin spásy. Odkazy na bibli i evangelia jsou falešné, ani nejde o předchůdce konečného zjevení. Pravými Ježíšovými žáky jsou muslimové. Mezi koránem a biblí neexistuje příbuzenství, islám nezná prostřednictví postupného zjevení a jeho Abrahám, Mojžíš i Ježíš se nacházejí mimo dějiny, teprve Prorok přivádí čas do věčného okamžiku. Abrahám není zakladatel, je sice poslaný, ale jako muslim, není otcem Izraele a křesťanů, islám není abrahámovské náboženství, jak si dnes leckdo myslí. Ježíš a Maria jsou pouhá homonyma. Tak jako v případě politických věr, Besancon varuje. Pozor na politickou korektnost. I dobrá vůle může být zavádějící. Musíme na prvním místě znát pravdu. Křesťané se mýlí, domnívají-li se, že je Bůh Izraele s muslimy sbližuje. Islám je zvláštní monoteistické modlářství, jež Boha Izraele popírá.

Psáno pro Týždeň

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Diskuse


D. Polanský
21:04
3.11.2014

P. Čech
18:59
3.11.2014

B. Rybák
21:13
3.11.2014

P. Lenc
8:08
3.11.2014

B. Volarik
9:57
3.11.2014

P. Čech
19:00
3.11.2014

počet příspěvků: 7, poslední 3.11.2014 09:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.