27.6.2019 | Svátek má Ladislav


FILM: Mezi odvážnými cestovateli a dobrodruhy

25.10.2011

Prožil jsem s nimi a mezi nimi celý den, ale ukázali mi tolik ze svých neuvěřitelně dlouhých cest plných dobrodružství, že by to vydalo na několik lidských životů.

Martin Pouba a Libor Gýna spolu ještě s dalšími motorkáři se vydali až na Čukotku – nejvzdálenější místo na sibiřské mapě – nejvýchodnější poloostrov Asie, který je součástí Ruské federace. Léta je přitahovala ona liduprázdná šíroširá krajina, její atmosféra s přírodou, jakou si po staletí živelně pohrává čas a jeho roční období, s veletokem Leny, která od břehu ke břehu má čtyři kilometry, kde jsou tu cesty –necesty a jejich překonání bez nehody je pro naše motorkáře tou nejkrásnější odměnou na sklonku každého dne. Nejsilnějším zážitkem se stala jízda po úzké krkolomné cestě, vystřílené kdysi dávno těžařskými společnostmi. A pod ní prudká řeka, jejíž kamenité výčnělky si dodnes pohrávají s nákladním "gazíkem", jehož posádka skončila neznámo kde. Přitom o své cestě, o jejích nepředvídatelných nástrahách dokázali ještě navíc natočit více než hodinový dokument Motoexpedice Čukotka.

Druhou takovou dvojicí jsou Dalibor Beneš a Petr Sedláček, kteří se vydali na kolymskou trasu, která spojuje v severovýchodní části asijského kontinentu města Jakutsk a Magadan. Mrazy zde dosahují až 50 stupňů pod nulou, dokonce se uvádí, že zhruba v polovině této trasy naměřili nejnižší teplotu na severní polokouli – mínus 71,2 stupně Celsia.

Jak bychom ta jména neznali už z vyprávění a čtenářského deníku Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag! Ano, to jsou ty koncentráčnické lágry, které si museli nejprve postavit sami pro sebe milióny vězňů za doby vládnutí Josefa Vissarionoviče Stalina. Z té doby pochází také jeho výrok: Smrt jednoho člověka je neštěstí, smrt miliónů lidí je pouhá statistika…

Těžila se tady uranová ruda, zlato a další drahé kovy, jimiž je celá Sibiř prosycena, a to je také bohatství spolu se zemním plynem a ropou, na nichž je založena i současná moc Ruské federace. Dnes je zde pusto, prázdno, vylidněno. Prostupnost celé trasy charakterizují pozůstatky zkázonosných povodní, stržené mosty, bahno po kolena nebo zase zmrazky stejně krkolomné.

V pověstném gulagu Butugyčagu – Vasiljevce byli vězněni i naši čeští občané. Od těch dob zde nebyla živá duše – až zase teprve nyní skupina Dalibora Beneše a Petra Sedláčka je vlastně první, která se do těchto místa dostala v těžkých zimních podmínkách. Jejich dokumentární film má také název Zimní putování Východní Sibiří.

O životě opuštěné polární stanice se rozhodl natočit dokument další český scénárista a kameraman, dnes už také spisovatel Martin Ryšavý. Zamiloval si dnešní Rusko, zejména však majestátně obrovskou a věčně neznámou Sibiř. Napsal o ní dvoudílnou autobiografickou prózu Cesty na Sibiř a získal za ni ocenění v soutěži Magnesia Litera v roce 2009. A za dva roky poté – tedy letos byl oceněn podruhé toutéž cenou za román Vrač - vyprávění o absurdním životě zkrachovalého ruského režiséra, který se dostává do role blázna, podivína, ač o ní neusiloval. Připomíná svým mystickým pojetím romány velikána ruské literatury F. M. Dostojevského.

Svůj filmový hodinový dokument nazval Medvědí ostrovy, které se nacházejí v Severním ledovém oceánu. A tady v hlubokém sněhu objevuje svou kamerou metr po metru zařízení vědeckého střediska, které kdysi sloužilo k pozorování a objevování života v polární pustině: zmrzlé a ledem pokryté opuštěné aparatury, vedle nich v šuplících stolů dokumenty, vypovídající svou strohostí a úřední ruštinou, jaký zde asi vedli život vědci a jejich spolupracovníci – lidé s obvyklými denními starostmi. Jak je přepadala "ponorková nemoc" a se svým vedoucím museli podle těch dobových útržků svádět neúprosné spory, končící žádostmi o odvolání z této stanice, o dobrovolné opuštění práce, pro kterou se jistě předtím svobodně rozhodli.

V tom filmu není mnoho slov ani komentářů - právě jeho nasnímané záběry s krutou autenticitou nabízejí pro divákovu fantazii nepřeberné konsekvence. V tom je úžasná objevná řeč sama o sobě, vzpomeneme-li, s jakou slávou byli vyzdvihováni za stalinského režimu tito "hrdinové severu". Tady téměř v němém filmu se dozvídáme, jací to byli lidé z masa a kostí, ano houževnatí, obětaví, ale také nesmírně citliví, s lidskou důstojností, kterou nelze ponižovat a činit z nich "služky", kteří vydrží život v těžkých podmínkách, ale nevydrží ponižování a despotismus.

Další obdivuhodnou dvojici našich cestovatelů mi představil jejich dokumentární film Bajkal 2010. Václav Sůra natočil půlhodinový snímek o 650 kilometrech na lyžích po zamrzlém největším jezeře na Sibiři, druhém největším po Kaspickém moři v Rusku a nejhlubším jezeru na zeměkouli. Ještě několik dalších superlativů bychom o něm našli v encyklopediích – ale jednu nelze přece jen opomenout – jde o nejstarší jezero na Zemi, jeho stáří odhadují vědci na 25 až 30 miliónů let.

Nikoliv jeho krásy v létě, ale lákala je právě jeho zledovatělá hladina, místy zmrzlá do velké hloubky, jindy s nesmírně hladkým, klouzavým povrchem, ale podruhé zase s navršenými rozsekanými krami, přes něž bylo nutné přetahovat "bágle na saních" s velkou námahou a cíle stále nevidět. Rozloha Bajkalu měří 557 000 kilometrů čtverečných a v jeho útrobách je pětina světových zásob povrchové sladké vody.

Představte si dva "človíčky" – ovšem s extrémní fyzickou zátěží (zásoby a další náklad u každého činil necelý metrák), jak se odpichují svými lyžařskými holemi, kolem nich horské hřbety vysoké až 2000 metrů nad hladinou jezera! Široko daleko pustá, zimomřivá drsná krajina, v níž promrzne několikanásobně vatované oblečení a obutí – to bylo jejich největší dobrodružství. Posílit svého ducha, poznat, co všechno člověk vydrží za 23 dnů neustálého pochodu na lyžích. A to šli denně bez přestávky, pouze jeden den je zahnala velká vichřice pod stan, ten jediný den ztratili. Plánovali přitom 25 dnů - překonali sami sebe! V noci také čelili čtyřicetistupňovému mrazu, ve dne zažili dvě vichřice, sotva se drželi na nohou a v noci museli držet také stan, aby ho vítr neroztrhal.

Ještě jedno (jakoby jich bylo jen několik!) nebezpečí, jaké dopředu ani nemohli předpokládat: narazili cestou na množství trhlin často až metr širokých, do nichž by bylo možné navždy zapadnout. Teprve později se dozvěděli, že jsou způsobovány častým zemětřesením – ostatně sami dokonce čtyři dosti silná zemětřesení zažili.

Záhadologickou expedici do sibiřské tajgy zorganizoval Ivan Mackerle, nezávislý publicita a badatel. Od útlých dětských let a seriálu Rychlých šípů v Mladém hlasateli ho přitahují mystéria, strašidelné jevy a záhady naší planety. Napsal o nich už několik knih, článků a reportáží, natočil kilometry dokumentárních a televizních filmů.

Jeden z nich jsem spolu s ním a jeho přáteli - rovněž cestovateli - sledoval na filmovém festivalu, který pod názvem S kamerou po Rusku zorganizovalo Ruské středisko vědy a kultury v Praze (všechny předchozí snímky, o nichž zde píšu, se tady rovněž promítaly). Plných 45 minut napětí prožívá divák sledováním filmu, který Ivan Mackerle nazval Jakutsko – plavba do Údolí smrti.

Vydali se do neprobádaných sibiřských krajin, které sousedí jak s Čukotkou, Magadanem, Chabarovskem nebo Irkutském na lodi s množstvím velice nutné zátěže. Například s motorem a složenou konstrukcí pro sportovní létání na padákovém kluzáku (říkají tomu naší češtinou i odborníci paraglajdink).Ten se totiž ukázal při hledání záhadných kruhů v sibiřské tajze vůbec tím nejcennějším zařízením. S jeho pomocí mohli naši cestovatelé objevit v nitře husté a přerostlé tajgy konečně to, nač si netroufli dosud ani ruští badatelé.

Ve světovém atlasu lze nalézt mnoho míst označených jako Údolí smrti, většina z nich byla již náležitě popsána, zfilmována. Ale Údolí smrti v Jakutsku odrazovalo až dosud nejen - byť vzdálené - domorodce, ale také geografy, odborníky a badatele. Prý jich zde kdysi dávno skončilo svůj život navždy a nenávratně. Jedině naši čeští dobrodruzi – cestovatelé se nedali odradit. Projeli tu sibiřskou řeku v "údolí smrti" křížem krážem, prozkoumali její okolí, natočili, co viděli, ale prozkoumat a přesně určit, jak ty kruhy vznikly, co se pod nimi skrývá – na to jim nestačil čas ani vybavení.

I tak jde o objev, před nímž ruští badatelé smekli. Zatím vyloučili, že by sem byla vypuštěna v minulé sovětské éře jaderná zařízení, ale proč se ručička magnetometru rozkmitá v těchto místech jak zběsilá, proč se zde objevuje jakési záření a další proč – bude nutné prozkoumat až v některé jiné expedici.

Objevil jsem v onu sobotu, kterou jsem filmovému festivalu (organizovaném a zajišťovaném Klubem cestovatelů po Rusku) věnoval, skutečné odvážné, statečné, nebojácné chlapy, dobrodruhy, chcete-li, či jenom cestovatele s vysokými požadavky a nároky. Vždyť samotná příprava jejich expedic, na níž je závislý každý úspěch či výsledek, si vyžádá nejméně rok studia, poznámek a zápisů, seznamů a map, prozkoumání toho, nač přišli možní předchůdci, než se na takovou výpravu s vědomím jistoty, ale i možných rizik lze vůbec vydat.

Jsou to pro mne velcí hrdinové – přinesli pro poznání nejen sebe sama, ale zejména nás ostatních či druhých mnoho nového s nasazením svých životů, jak se u správných hrdinů také předpokládá. Přitom jsou téměř skoupí na slovo, jsou skromní, prostí, jsou sví. Jistěže dnes už znají své hodnoty, ale vykazují je ve svých dílech a my jsme rádi, že takoví mezi námi žijí. Mají náš obdiv, naši úctu. Přejme jim, aby se jim dostalo i vyznamenání těch nejvyšších ještě za jejich života. Plně si je zaslouží.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.