26.5.2019 | Svátek má Filip


FEJETON: V knihkupectví I

22.9.2009

Na počátku vidím, jak na Malém náměstí v Blovicích paní Khodlová stojí před krámem, drží v ruce dřevěnou tyč zakončenou železným hákem a chystá se stáhnout plechovou roletu nad vchodem. Na radniční věži tluče šest večer. Přes náměstí utíká školáček - kdepak, ještě dlouho bude trvat, než tudy pofrčí auta, kamióny, pikapy - nic mi nehrozí, pouze majitelka Knihkupectví a papírnictví Khodl... Tak copa si zase, Petříku, zapomněl?
„Prosím jeden početník pro čtvrtý postupný ročník.“
„To už ho máš popsaný? Dyť je teprva konec září!“
„Prosím, maminka mi početník roztrhala, že jsem měl dva příklady v úkolu špatně, a musím teď přepsat celý sešit.“
Paní Khodlová mi podává tenký modrý sešit.
„Můžu si půjčit, prosím, jednu knížku?“
Paní Khodlová nejenže prodává nové knihy, má také zavedený antikvariátní regál a úplně vzadu, vedle dveří do kuchyně, je několik poliček s ohmatanými hřbety knih, které si můžete dokonce vypůjčit za protektorátní korunu na celý týden.
„Tak si pospěš.“ - Mezi policemi je už tma. Neomylně sahám po objemném svazku: Rusko-japonská válka 1904 - 1905. Však víte: bitva u Cušimy, Port Artur, generál Kanimura... Paní Khodlová namítá, že má jenom druhý díl, první je vypůjčený... Samozřejmě že to je druhý díl... poznám jej podle hmatu... znám oba díly jako svoje botky, četl jsem to snad pětkrát... Venku se sešeřilo, utíkám domů s početníkem a Kanimurou..
Vyrostl jsem, přibylo automobilů a starostí. Přestěhoval jsem se do hlavního města. Stojím jako každý čtvrtek před knihkupectvím na Arbesově náměstí, je nás tady v zástupu dvacet. Prodavač zdvihá roletovou mříž výkladní skříně stejnou tyčí, jakou měla druhdy moje dobrodějka paní Khodlová. Na přímou otázku, kolik Škvoreckých jste dostali, vůbec neodpovídá. Kolem jedou popeláři, jeden za volantem, druhý sedí vedle, vzadu třetí a čtvrtý - drží se na stupátkách, ohlížejí se po nás, usmívají se a vykřikují: Co prodávají?
„Zbabělci.“ Naštěstí odpověď v tom kukahluku neslyšeli, mohli si to vysvětlit všelijak, v těch zlatých časech.
Letopočty se přesmykly do dalšího tisíciletí. Vcházím elektronickou branou do Knižního Paláce. Vlevo stohy kuchařek, vpravo stohy turistických bedekrů. Opodál vlevo hromada pamětí, vpravo hromada historek o lásce. Slovníky. Encyklopedie. Atlasy zbraní. Dějiny Keltů. Dějiny vojenských útvarů SS. Agatha Christie, vlastním jménem Mary Westmacott... Víte, že psala básně?
Beletrie, básně... to musíte eskalátorem do vyššího podlaží, říká palácový kastelán. Správně, jak jinak? Stoupáme výš a výš... Drahé publikace o výtvarném umění, architektura renezanční Itálie, divadlo... Hle, náš člověk, Pavel Kohout, se usmívá z nejnovějšího svého díla. Romány, pěkně srovnané na policích... Jiří Kratochvíl vedle Imre Kertésze, inu, abeceda je mocná kouzelnice... jsme u cíle.
Stojím před kanceláří vedoucího nákupu. Dobrý den, paní Alice, posílají mě za vámi, tadyhle jsem přinesl... Vydal jsem knížku… Jako dneska všichni... Převzali byste laskavě pár výtisků do komisního prodeje?
Korpulentní Alice, obrýlená, blond, chytrá obchodnická očka pod vykresleným obočím, mrkne na věc. Povídky? Od neznámého autora? Bere pět kousků. Ty můj světe! Napsal bych řádný dodací list, ale kde? Všude leží knihy... na stolech, na podlaze, v pootevřených skříních i na nich... Nakonec položím kufřík na Dějiny umění (José Pijoan), devátý díl, vydal Odeon, prý už zase funguje... Mám po ruce pomůcky, propisku, razítečko, datumku. Odcházím pozpátku jako při audienci.
V Teplicích jsem zašel se svým těžkým kufříkem do prodejny, která mi připomínala dávný podnik paní Khodlové - šero, dřevěné staré regály, napůl antikvariát, napůl knihkupectví. Prodavačka mne uvedla dozadu. Pan šéf přijde hned. Místo dveří závěs zhotovený z koberce, jakási úřadovna a sklad současně, biedermaierovský stolek, dvě židle s hedvábným polstrováním, křeslo v tomtéž stylu. Pan knihkupec - prošedivělý, hubený, nahrbený, s opravdovým cvikrem - nabídl mi židli! Jediný ze třiceti knihkupců, které jsem do té doby oslovil!
Podali jsme si ruce. Vysvětluji účel své návštěvy. Trpělivě naslouchal. Vzal do ruky knihu, o které jsem mluvil, a prohlížel si obálku. Chvilku studoval tiráž. Otevřel namátkou výtisk někde uprostřed a začetl se do jedné z povídek. Pak zavrtěl hlavou: ne, nemohu, povídá, nemám místo. Rozhlédněte se, můj pane. Knihy, knihy... nikdo nic nekupuje, nikdo nic nečte. Mládež... čumějí na obrazovky. Dospělí... nezaměstnaní a zbohatlíci - ti nepotřebujou číst... Literatura je ve psí, pane. Kulturní holocaust...
Sklapl jsem nabídkové zavazadlo. Doprovodím vás, řekl šéf, ukážu vám, kudy k nádraží. Šli jsme až na roh ulice. Tady se už vyznám, řekl jsem, jde se přes park a doleva.
„Povězte mi, příteli,“ řekl starý obchodník s knihami, „proč to děláte?“
Chvilku jsem přemýšlel. Proč píšu? Pro peníze? Určitě nikoliv. Z ješitnosti? Nemám to zapotřebí. Když napsané někde otisknou, povzbudí mě to? Ano. Připadám si v tu chvíli jako trosečník, který našel na břehu prázdnou láhev, v písku tužku a za prvními dunami březový háj - odloupnu kus kůry, napíši o sobě zprávu, zastrčím do láhve, zbývá pryskyřicí láhev zašpuntovat a ze skály při odlivu velkým obloukem hodit...
Cožpak mohu tomu dobrému muži takhle odpovědět? Řekl jsem - nevím - a nechal jsem ho na rohu ulice stát samotného.

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2003

Tento fejeton - a s ním i další prózy, vybrané z těch, které Petr Kersch publikoval na stránkách Neviditelného psa v letech 2002 až 2009 - vyjdou během října t.r. jako kniha pod titulem "Pátrání" v nakladatelství Knihovnička Brno.
(www.knihovnicka.cz)



České školství zaostává. Rozdíly mezi školami se prohlubují
České školství zaostává. Rozdíly mezi školami se prohlubují

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Diskuse


počet příspěvků: 17, poslední 22.9.2009 05:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.