Tak napřed přání do nového roku, milí čtenáři: ať se každému z vás splní to, po čem touží..., tedy pokud netoužíte po nějaké ničemnosti.

Těch pár dnů mezi Vánocemi a Silvestrem jsem loni pojala nově: shon končil, jak to obvykle bývá, na Štědrý den, a tak jsem se hned na Boží hod pustila do nového překladu. Vlastně hned ne, až když jsem se vrátila z kostela svatého Jakuba, kde jsem byla poprvé v životě. A protože všichni byli na horách, v dolinách nebo s rodinami a nikdo nevolal, šla mi práce od ruky. Sice mě trochu vyrušil běloruský prezident Lukašenko, který dal vale velké části své vlády, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela, Lukašenko stejně své ministry vodí jako loutky, takže je vlastně jedno, jak se jmenují.

Větší oříšek mi připravil překlad: třetí kapitola se jmenuje „Rewolucja do poprawki“ (překlad je, jak jste správně uhodli, z polštiny). Ne že bych nerozuměla, rozumí asi i ten, kdo polsky neumí, ale jak se tohle řekne česky? Revoluce k opravě? To je, ráčej uznat, jak by řekl jeden můj přítel, pitomost. Ještě horší je, že osmá kapitola se jmenuje „Stan powojenny“, přičemž „stan wojenny“ je stanné právo, nebo se to taky překládá jako výjimečný stav...

Zaujata prací jsem na novoroční předsevzetí neměla čas, skromně jsem usoudila, že mi stačí, když si slíbím, že vymyslím něco s tím powojennym stavem. Zato jsem ale na Silvestra odpoledne vyrazila s kamarádkou do kavárny. Daly jsme si v půl třetí odpoledne sklínku šampaňského a pochechtávaly jsme se, že ta Bohemka chutná opravdu pořád stejně. Taková oslava konce roku mi úplně stačila, večer Silvestra až na výjimky (jako loni) neslavím, radši dělám něco kloudného a ohrnuju nos nad hromobitím v pražských ulicích.

Ještě předtím jsem ale zašla do knihkupectví, abych si vyzvedla knížky, které jsem si objednala, a jak jsem se tak potloukala kolem knih, uvědomila jsem si, že nemám doma kalendář.

I začala jsem vybírat. Kalendář si věším na stěnu, na stůl zavalený slovníky a papíry by se nevešel. A kupuju takový, který má nahoře na každý měsíc obrázek a dole čtvereček pro každý den, kam si píšu, kam mám jít nebo co mám odevzdat. Většinou si ho odněkud vozím, ale letos na sklonku roku byly mé cesty tak hektické, že jsem se do příslušného obchodu prostě nedostala. A tak jsem hloubala: kalendáře s auty i motorkami jsem zavrhla hned, nejsem technický typ. Tak ten s van Goghem? Nuda, usoudila jsem povzneseně, a stejně nafoukaně jsem odbyla i další malíře, kteří si to taky nezasloužili.

Pak jsem narazila na kalendář s anděly. Mám vyhráno! Nebudu si v roce 2015 všímat protivných lidí ani protivných věcí (máš to vidět, zavrčel na mne zbyteček zdravého rozumu), budu obcovat jen s anděly! Heč.

LN, 2.1.2015