Koncem roku 1988 jsem se v Německu dozvěděl o pořadu britské televize That’s Life, Takový je život, který zorganizovala historička Elisabeth Maxwellová poté, co se dověděla o tom, že Nicholas Winton, který 1. července 2015 zemřel, zachránil z okupovaného Československa těsně před vypuknutím války 699 dětí, kterým hrozila skoro jistá smrt. Paní Maxwellová napsala na všechny adresy bývalých pěstounů, které rodina pana Wintona našla na půdě jeho domku nedaleko Londýna. Díky ní došlo k prvnímu setkání zachránce s již dospělými dětmi před kamerami BBC. Moderátorka se zeptala lidí v sále: „Je zde někdo, kdo vděčí za svůj život tomuto muži?”

V ten moment jsem si vzpomněl na svou starší kamarádku Soňu, která mi vyprávěla, že se z celé rodiny zachránila sama jen díky tomu, že si na rodičích vybrečela, že chce odjet do Velké Británie, a její otec, velkoobchodník s obilím, ji sehnal místo v posledním transportu, který odjel z Wilsonova nádraží 2. srpna 1939. První odjel 14. března téhož roku. Soňa se do Čech vrátila hned po válce s piloty RAF v jednom z jejich letadel. Už se nepamatuji, jestli Soňa znala jméno svého zachránce, ale sdělila mi to proto, abych na celou historii transportů nezapomněl a jednou, až bude příznivější doba, ji zveřejnil. Ona se již do Londýna v roce 1988 nemohla dostavit, protože zemřela na počátku osmdesátých let. Soňa svému zachránci a rodině, která ji přijala, nebyla vděčná jen za svůj život, ale i za pozdější profesi: Protože ve Velké Británii studovala, angličtina se stala jejím druhým jazykem, celý život se živila jako překladatelka a příležitostně i tlumočnice.

U nás o Nicholasu Wintonovi natočil dokumentární film Matej Mináč, syn výrazné slovenské fotografky a Soniny známé Zuzany Mináčové, která sama tolik štěstí neměla a sama prošla dětským koncentračním táborem v Osvětimi. Z dokumentu je zřejmé, proč se Winton v krizové situaci zachoval tak, jak se zachoval. Vděčí za to výchově, které se mu dostalo v internátní škole ve Stowe. Ředitelem tam byl J.F. Roxburgh a ten své studenty vedl k tomu, aby „byli přijatelní v tanci a nedocenitelní při ztroskotání lodi“. Protože Winton sám pocházel z bavorské židovské rodiny, která se přestěhovala do Londýna koncem 19. století, když se v Britském výboru pro uprchlíky z Československa dozvěděl o situaci v Praze, rozhodl se pomoci a zorganizoval nejen transporty, ale hlavně našel ve Velké Británie rodiny, které byly ochotné děti přijmout. Považoval to za samozřejmost a neměl potřebu o tom hovořit. Jsem moc rád, že tu práci, kterou se Soňa domnívala, že jednou udělám já, za mě udělal alespoň někdo jiný, a Soně se tím i po smrti omlouvám, že jsem ji i sebe zklamal.

Jenže lidí, kteří pomáhali a zůstanou navždy v anonymitě je možná mnohem víc než těch, o kterých se to ví. Konec konců ani já bych tu nebyl, kdyby nějaký statečný člověk nevytrhl z matriky list, na kterém byly údaje o náboženství maminčiny maminky, jak mi před pár dny vyprávěl bratr, který se po mnoha letech podíval do Československa. Název Česko mu nejde přes pysky.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus