Propast mezi Ruskem a Západem se prohloubila, když se Rusové přestali chovat jako marxisté a začali se chovat jako Rusové. Západní demokrat mohl vést intelektuální debatu se sovětským marxistou, ale s ruským pravoslavným nacionalistou žádná diskuze není. (Samuel P. Huntington)

Poslyšte slova pamětníkova! Bylo ráno dvacátého prvního srpna roku 1968, kdy americké tanky s bílým pruhem a pancíři rachotily po dlažbě českých měst. Lidé se slzami bezmoci v očích hrozili pěstmi a volali Ami, go home… Prosím? Co říkáte? Že to bylo jinak? Že to nebyly americké, ale ruské tanky s tím bílým pruhem, a uslzení lidé nekřičeli Ami go home, ale Jdi domů, Ivane? Asi jsem to nějak popletl, to víte, stáří, stáří, paměť vynechává. Ale když je to tak, drazí krajané, to se tedy divím, že taková spousta – můj pražský informátor povídal něco o padesáti procentech, ale snad je to číslo trochu přehnané – že taková spousta českých lidí se v těch současných patálích zastává Ruska s jeho samoděržavným vládcem, zlobí se na Ukrajince, fašisty, podezírá z rozvratných pletich Ameriku s jejími evropskými spolčenci… kde hledat důvody toho náhlého obratu myslí? Zkouším si všechno srovnat v hlavě a vyloučím-li kolektivní ztrátu paměti, vychází mi několik možných příčin.

Už vícekrát ke mně přes hraniční hory zazněla obava, aby z toho rusko-ukrajinského pošťuchování ještě nebyla nějaká třetí světová válka. Sám bych v takovou eventualitu moc nevěřil; nikdo jiný než Rusko nepřichází jako iniciátor v úvahu, a ruský medvěd řve sice mocně, ale drápy má viklavé. Jinak ale chápu, nebylo by to poprvé, kdy z nevelké příčiny vzešla velká mela. Jednou že jacísi páni vyhodili jakýmsi oknem jakési jiné pány, podruhé že jakýsi nacionalistickými hesly zpitomělý mladíček zastřelil jakéhosi následníka trůnu… jistěže je lépe malérům předchzeti než pozdě bychů honiti. Až potud dobře. Dál už ale historická paralela vrže. Kdypak už se dobyvačný mocichtivec dal zastavit na cestě výboje ústupky, kompromisy, vstřícností, vlídnými slůvky porozumění, návrhy vyjednávání, případně předhozemím nějaké menší kořisti, aby se nažral a dal pokoj? Nebylo to spíš pokaždé tak, že ho takové v jeho očích ustrašené chování jen povzbudilo k ještě bezohlednějšímu postupu? On se nakonec každý Napoleon dočkal svého Waterloo, ale za jakou cenu, že. Musíme to nechat dojít tak daleko?

Jsou i obchodníčkové mazaní, kterým by na nějaké Ukrajině ani zvlášť nezáleželo, ale bojí se o své kšefty. Ruský trh je velevýborný pro toho, kdo v tom umí chodit, a to oni umí. Kdekoho už podmazali, užitečné styky navázali, prachy se jen tak sypou, a bác ho, najednou nějaké sankce. Ne kdovíjak radikální sice, ale i ty stačí, aby se kšeftaříci ukřivděně rozkřičeli. Inu, jest ruský trh sice znamenitý, vysoké zisky slibující, ale v zhledem ke korupci, jíž rovné na světě hned tak není, k propletenosti s mafiemi všeho druhu a k nevyzpytatelnosti ruského načálstva i nadmíru rizikový. Doposud zisk převažoval riziko, no, a teď se vážky vychýlily na opačnou stranu. Dlouhou lžíci musí mít, kdo chce s ďáblem jíst polévku, pravil poválečný britský premiér C. Attlee (tehdy ovšem na adresu E.Beneše, který si také myslel, že přechytračí Putinova kníratého předchůdce). Snad si kupčíci zapíší jeho slova pronapříště za uši, a nejen oni.

A je zde zajisté i kategorie třetí, komunisté a starosocialisté, oplakávači stalinských pořádků, ruso- a slavjanofilové, hrníčky navřelé, kterým beztak není po chuti demokracie, byť i nedovařená, ani příklon k Západu, byť i váhavý a jen když se to hodí. Nespatřují nic varovného ve výrocích kremelského vládce o zónách vlivu a blízkém zahraničí, a představa zemí českých začleněných do nějaké Eurasijské unie jim není proti mysli. Ti bídní Ukrajinčíci jim v tom překážejí, i jsou rozezleni. Stačí si přečíst – namátkou – článečky pánů Z. Jičínského či L. Jakla v Neviditelném psíku a hned víme, na čem jsme.

Ale tomu by se pořád ještě dalo rozumět, má to holt Pámbu všelijakou čeládku a názorové jsou různí. Jenže je tady okolnost, o níž stojí za to aspoň pouvažovat. Boris Reitschuster, vedoucí moskevské redakce německého týdeníku Focus, v Rusku trvale žijící, s ruskou rodinou a dokonalý znalec ruských poměrů, píše ve své knize „Putinova demokratura: Nepřekvapilo mě, že se Putin odhodlal ke vpádu. Kdo se jím a jeho politikou intenzivně zabýval, musel vědět, že takový krok je možný. Byl jsem ale zděšen, jak silná je Putinova lobby a jak početní jeho podporovatelé ve veřejné debatě. Přitom to není takový div; může přece kremelský šéf čerpat po finanční stránce z plného a jako zkušený dustojník KGB odborně manipulovat veřejným míněním. Po anexi Krymu našla i nejabsurdnější tvrzení na Západě příznivou odezvu… Reitschusterovo zděšení ovšem platí veřejné debatě v Německu, totéž ale lze aplikovat na tuzemské poměry. Nemusí to být jen tradiční rusofilství, pro něž tak mnohý vlastenec český opakuje tvrzení ruské propagandy včetně nejvyšinutějších. Z nějaké části – nelze určit z jaké, i když podezření se vtírají – mohou být obhájci Putinových kousků nástroji dezinformace a indoktrinace, v kterýchžto disciplinách Rusko už od časů Lenina a Čeky vyniká nade vše, co proti tomu může postavit důveřivý, v sebepochybách se potácející Západ. Čekám teď, co řečí o neopodstatněných teoriích spiknutí se snese na mou plešatou hlavu… nu, můžeme si vybrat. Teorie spiknutí je neprůkazná. Teorie nevinnosti zase naivní. Jisté je jen, že dříve sovětské, nyní ruské tajné služby existují a něco dělají, žolíky prý ale nehrají. Zjevná nebo aspoň odhadnutelná je destina toho ledovce, a kdoví jestli. Ostatek leží a pravděpodobně i zůstane ležet v temných hlubinách. Domýšlet si však není zapovězeno.

Snad abychom se dohodli, co vlastně chceme. Buď jsme lidmi Západu, nebo jimi nejsme. Buď je tato země členem západního obranného společenství, nebo jím není; třetí, opatrníky tak oblíbená cesta neexistuje. Pakli jsme se jako jedinci i jako stát přihlásili k Západu, musíme chtě nechtě vzít na vědomí, že se Rusko dle výslovného prohlášení svého vládce stává naším… neopakujme po něm hned slovo „nepřítel,“ ale dejme tomu protivníkem. Ti v království českém, kteří vystupují ve prospěch putinské rozpínavosti, ať veřejně či neveřejně, vědomě či nevědomě, ať te staré zažranosti, z naivity nebo že na ně mládenci z Ljubjanky něco nepěkného vědí, se tak stávají pátou kolonou protivníka ve vlastní zemi. Zatím se nezdá, že by to mohlo tak daleko dojít, ale kdožví: kdyby se stalo a do Prahy zase vjely bratrské tanky, stáli by pánové Jakl, Jičínský a jiní téhož ražení na chodníku se slzami štěstí v očích, mávajíce jim vstříc snítkami šeříku? Že ne? Že kór takoví putinci zase nejsou? Uf, to se mi ulevilo. Proč pak ale jeví takové pochopení, děje-li se navlas totéž v Gruzii, v Doněcku, v Simferopolu? Nějak mi to moje stará hlava nebere.

Hannover, 12. října 2014