Stejně jako ostatní státy visegrádské čtyřky je Česká republika už opět na pranýři. Z Bruselu, z Berlína, ale i z českých akademických a univerzitních luhů a hájů je napadán odmítavý postoj nejen prezidenta a naprosté většiny české veřejnosti, ale i vlády k přijímání a přerozdělování utečenců. Éterem létají dobře známé smrtelné hříchy - absence solidarity se státy postiženými migrační vlnou, netolerance k cizincům, nedostatek humanismu a soucitu k trpícím uprchlíkům. Zkrátka – zní konečný ortel – Češi ani za 25 let „převýchovy“ ze strany politických elit a médií nepochopili obsah a smysl západních hodnot.

Je však na místě se ptát, jaké hodnoty mají zmínění kritici na mysli. Když jsme se v roce 1989 začali tzv. „vracet do Evropy“, byl pro většinu Čechů a Slováků, Maďarů a Poláků Západ synonymem svobody. Svoboda byla oprávněně chápána jako ústřední hodnota utvářející politický systém a politickou kulturu dané země. Jenže nikdo – kromě některých navracejících se exulantů – tehdy netušil, že svobodě na Západě zvoní hrana. Nevěděli jsme, že do německé, francouzské a evropské politiky právě nastupuje generace někdejších marxistů a maoistů z revolučního studentského hnutí v roce 1968, nejvýrazněji reprezentovaná Danielem Cohn-Benditem a Joschkou Fischerem. Nevěděli jsme, že v evropské politice se začínají razantně prosazovat zapřisáhlí nepřátelé svobody a demokratického kapitalismu – Zelení, kteří sice zdráhavě vyškrtali ze svých programů znárodňování a socialismus, ale o to horlivěji trvají na postulátu (totální) rovnosti.

Thillo Sarrazin ve své nejnovější knize „Teror ctnosti. O hranicích názorové svobody v Německu“ výstižně popsal, kam vede rovnostářská politika kvót, příkazů a zákazů – k děsivé deformaci jazyka politickou korektností, vytěsňování „závadných“ témat a názorů z veřejného prostoru, autocenzuře, skandalizaci a ostrakizaci nepohodlných osob, ba dokonce k jejich propouštění ze zaměstnání. Úctyhodný princip tolerance, nepochybně jeden z nejdůležitějších výdobytků sekularismu a liberalismu, se v rukách radikální levice, jež postupně ovládla západní politiku, změnil v účinný nástroj šíření bezhodnotové kulturní sterility. Vůči fundamentálním morálním hodnotám klasického liberalismu, jako je řád, pravda, rodina či anticko-křesťanská tradice, zavládla naprostá netolerance, zatímco všechny mimoevropské kultury včetně islámu začaly být vítány a oslavovány jako navýsost potřebná protiváha „zkaženého“ Západu.

Nejfrekventovanějším slovem západního politického diskurzu se v posledních dvaceti či třiceti letech stala „diskriminace“. Rovnostářští fanatici, usazení pevně ve všech hlavních politických stranách Západu, které se odleva doprava spojily v mohutný „mainstream“ pokrokového evropeismu, ji nalézají doslova všude a okamžitě proti ní zahajují své očistné tažení. Asi nejdůsledněji, vynecháme-li Spojené státy americké, si v tomto ohledu počínají v parlamentech a vládách Evropské unie, Německa a Švédska. Každá nová kvóta je přitom další porážkou svobody a zpravidla i zdravého rozumu a lidské přirozenosti. A nejenom to. Existuje bezpočet svědectví, včetně zmíněné Sarrazinovy knihy, jak rozsáhle se v západních zemích rozšířil mezi lidmi strach vyslovit na veřejnosti mínění, jež je v rozporu s „pravdami“ hlásanými levicovým mainstreamem. Nevinný vtípek o ženách, pronesený na veřejnosti, znamená v Německu konec kariéry. Odmítavý či „urážlivý“ výrok o muslimech může člověka v Holandsku či Británii přivést do vězení.

Západ obětoval svobodu na oltář rovnosti. Stále dokola omílané „eurosvobody“ – svobodný pohyb osob, zboží a kapitálu – jsou v tomto kontextu podružné. Nebo je snad „svobodná“ i komunistická Čína se svým kapitalistickým hospodářstvím a volným pohybem osob? Je zjevné, že západní liberalismus zdegeneroval a ze strážce svobody se stal jejím hrobníkem. Zpronevěřil se hodnotám, na kterých stojí jeho morální kredit, politická stabilita a hospodářská prosperita. To, co lidem v České republice elity stále předhazují jako nedostižný politický a morální vzor, je ve skutečnosti karikatura někdejšího Západu 60. až 80. let 20. století. Proto by bylo přesnější v souvislosti s politickou kulturou Německa, Francie či Švédska mluvit a psát o „Západu“.

V České republice, v neposlední řadě díky nepřítomnosti početné muslimské menšiny, stále smíme – na rozdíl od některých „západních“ zemí - slavit Vánoce. „Feministická policie“ sice již začíná vystrkovat růžky a „genderový“ žvást zaplavil vysoké školy, ale přirozený vztah mezi mužem a ženou ještě v zásadě stále trvá a feministické výstřelky „západních“ pokrokářů narážejí na odmítání a posměch dokonce i v hlavním mediálním proudu. V televizi je stále možné vyslovit slovo „cikán“, aniž by moderátor omdlel a dotyčný „rasista“ byl ze studia odvlečen policií. Lidové písně s tímto etnickým apelativem nejsou dosud na indexu, ani nejsou jako v Německu přepisováni klasikové, protože se ve své nevědomosti dopustili prohřešků proti politické korektnosti. Lidé se dosud nebojí veřejně vyslovit svůj politický názor, třebaže antidiskriminační zákon již „obohatil“ náš právní řád. „Národ“ se ještě nestal ve školách, ba ani ve všech médiích sprostým slovem. Češi nepropadli zhoubné kulturní sebenenávisti jako mnohé „západní“ národy, ale ani rasismu, jak naprosto přesvědčivě dokazuje vztah společnosti k Vietnamcům. A v neposlední řadě máme již třináctý rok v prezidentském úřadě člověka, který se řídí zdravým rozumem.

A právě tento (zdravý) rozum, na nějž klade takový důraz Jiří Krupička ve své knize „Renesance rozumu“, která by se měla stát povinnou četbou každého adepta politiky, je největší devízou českého národa ve srovnání s našimi západními sousedy. V jeho základech leží historická zkušenost. Zatímco Češi a Slováci po roce 1968 (a obdobně Maďaři po roce 1956 a Poláci nejpozději po r. 1981) nadlouho vystřízlivěli z jakékoli ideologie, západní národy v téže době začaly podléhat svůdné utopii rovnostářství a multikulturalismu. Je to právě rozumový přístup a z něj plynoucí veledůležitý smysl pro míru a proporce, který chrání společnost před zhoubnou spirálou nikdy nekončícího zápasu za stále rovnější rovnost a stejnější stejnost, jehož nutným důsledkem je hodnotová prázdnota formálně liberálních institucí a eroze svobody. Rozum je proto předpokladem životaschopného politického liberalismu. Především proto se dnes obhájcem svobody či alespoň jejích podstatných segmentů stala tzv. „Nová Evropa“, jak byly před časem označeny postkomunistické země, zatímco „Stará Evropa“ za účinné pomoci unijních struktur vyhodila svobodu na smetiště. Západ v politickém smyslu se přesunul do Střední Evropy.