22.10.2018 | Svátek má Sabina


ESEJ: Opomíjená kolektivní identita

3.10.2018

V současné době se pomalu mění diskuse o imigraci ve prospěch racionálních argumentů. To samozřejmě neznamená, že už je skutečně racionální a stále se ze strany tzv. liberálních demokratů objevují argumenty, že proti přijímání islámských migrantů neexistují žádné jiné důvody než strach laických vykladačů koránu (pravicových extrémistů), kteří v něm hledají nesmyslné ohrožení pro euroatlantickou civilizaci. Proto nejprve uvedu zdroje, které jsou pro moji úvahu rozhodující.

Především se jedná o preambuli Káhirské deklarace lidských práv v islámu:

„Káhirská deklarace lidských práv v islámu

(Cairo Declaration on Human Rights in Islam; Déclaration du Caire – Déclaration des droits de l’homme en islam ; إعلان القاهرة لحقوق الإنسان في الإسلام)

Devatenáctá islámské konference ministrů zahraničních věcí (Mírové zasedání, Vzájemná závislost-propojenost a rozvoj), která se konala v Káhiře, v Egyptě 9. až 14. Muharramu 1411 hidžry (to odpovídá 31. července až 5. srpna 1990 gregoriánského kalendáře):

S vědomím, že lidstvo má v islámu postavení jako zástupce Boha na Zemi;

Uznávajíce důležitost vydání dokumentu o lidských právech v islámu, který bude sloužit jako průvodce pro členské státy ve všech oblastech života;

Po přezkoumání stádia, kterým dosud prošel návrh tohoto dokumentu a po předání příslušné zprávy generálnímu tajemníkovi;

Po přezkoumání Zprávy o zasedání výboru právních expertů, který se konal v Teheránu, od 26. do 28. prosince 1989;

Souhlasí s tím, vydat Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu, která bude sloužit jako obecný průvodce pro členské státy v oblasti lidských práv;

Potvrzujíce tímto civilizační a historickou roli islámské obce, kterou Bůh učinil jako nejlepší komunitu, a která dala lidstvu univerzální a dobře vyváženou civilizaci, ve které je harmonie mezi pozemským a oním posmrtným světem, kde jsou znalosti spojeny s vírou, a která naplňuje očekávání, že ukáže cestu celému lidstvu, které je zmateno z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií, a že poskytne řešení pro všechny chronické problémy této materialistické civilizace;

Jako příspěvek k úsilí lidstva při domáhání se lidských práv, k ochraně člověka před vykořisťováním a pronásledování, a jako potvrzení jeho svobod a práva na důstojný život v souladu s islámskou šarí’a;

S přesvědčením, že lidstvo, které dosáhlo pokročilé fáze v přírodních vědách, zoufale potřebuje a stále potřebovat bude víru, aby podpořilo svou civilizaci a jako motivující sílu k ochraně svých práv;

S vírou, že základní práva a svobody podle islámu jsou nedílnou součástí islámského náboženství a že nikdo nemá právo je zrušit, zcela nebo jen částečně, nebo je porušovat a ignorovat, protože vychází ze seslaných Božích příkazů, které jsou obsaženy v Boží knize – Koránu, a které byly seslány prostřednictvím posledního z Božích proroků k dokončení předchozích Božích poselství a k zajištění těchto základních práv a svobod, což je jedním ze způsobů uctívání Boha. Zatímco jejich zanedbání nebo porušení je zavrženíhodný hřích. S vírou, že ochrana těchto základních práv a svobod je individuální odpovědnost každého člověka a kolektivní odpovědnost celé ummy – muslimské obce.“

***

Z textu je zřejmé, že deklaraci připravovali nejprestižnější právníci muslimského světa a následně byla potvrzena představiteli všech tehdejších členských zemí Organizace islámské spolupráce. Zvýrazněné části jsou podle mého názoru pro tuto úvahu klíčové.

Dále uvádím texty z Wikipedie. Jedná se o citace částí definic významů pojmů ideologie a náboženství:

„Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a/nebo podobných zájmů určité skupiny. V politické a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového.“

„Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám.“

Celá hesla si může čtenář celá otevřít právě na Wikipedii. Při velmi pozorném přečtení „preambule“ a těchto dvou definic je poměrně snadné islám zařadit. A to nejpodstatnější, na co se velmi často zapomíná je kolektivní identita.

I tady si pomáhám citací z Wikipedie:

„Historická paměť (také kolektivní paměť, sociální paměť) je v sociálních vědách užívaný pojem, pod kterým se paměť jedince definuje jako fenomén, pro jehož charakter je podstatné sociální prostředí (např. rodina, náboženská skupina nebo i národ). Jedinec se pak ztotožňuje s událostmi, osobnostmi atd., které za důležité považuje skupina, resp. i národ atd., ke kterým patří. Z toho vyplývá, že sociální skupiny atd. vlastní společné představy o dějinách, ale na rozdíl od historických věd, které se snaží co nejvěrněji reflektovat dějinné události a skutečnosti, kolektivní paměť pracuje pouze s úzkým výběrem historických skutečností, které deformuje podstatně více než historiografie. Kolektivní paměť bývá užívána skupinou k různým cílům, vždy ji ale sjednocuje a odstraňuje vše, čím by mohl být jedinec izolován.“

Případné zájemce o tuto problematiku ujišťuji, že na síti je nepřeberné množství různých odborných prací, které se kolektivní identitou zabývají z různých úhlů pohledu.

Potřeba kolektivní identity je vrozena všem druhům živočišné říše, které zahrnujeme pod pojem společenské. Identifikovat se se skupinou/společenstvím je podmínkou přežití. Jedná se o instinktivní potřebu. Nikomu ji nelze vnutit zvenku, ale každý si ji tvoří osobně. Takových kolektivních identit má každý člověk více a vždy se dá rozlišit tím, jestli ostatní lidi hodnotíme jako MY nebo ONI. Z historie i ze současného dění se jeví největším společenstvím, které si dokáže vytvořit kolektivní identitu při demokratickém uspořádání společnosti, politický národ.

Přistěhovalci na naše území přicházeli z různých důvodů celá staletí a obvykle se integrovali nebo odešli. Jedním z příkladů bylo před více než 200 lety tažení Napoleona zakončené bitvou u Slavkova. V té době zůstalo na našem území mnoho nemocných nebo raněných Francouzů, z nichž mnozí zde zůstali, integrovali se a jejich potomci se v dalších generacích asimilovali natolik, že o svých francouzských předcích ani nevědí. Varováním pro celou Evropu by ovšem měla být zkušenost s Cikány (jedná se o národ složený ze dvou etnik - Romů a Sintů). Nedá se pochybovat o tom, že během staletí jejich kočování v evropských státech se mnozí z nich usadili, integrovali se a v dalších generacích asimilovali. Vím, o čem mluvím. Mezi mé přátele patří architekt, etnický Rom, plně integrovaný do české společnosti. Na druhé straně existují velké skupiny, které žádnou motivaci k integraci s většinovou společností nepociťují a stále si zachovávají svou odlišnou kolektivní identitu.

A zde už narážíme na zásadní problém řešení tzv. vyloučených lokalit. Svou identitu ke společenství si každý vytváří sám. Nelze ji nikomu zvenku vnutit. A proto jsou všechny pokusy dosáhnout integrace Cikánů do většinové společnosti pomocí nejrůznějších zvýhodnění naprosto kontraproduktivní. Jediným možným způsobem, jak motivovat cizince (a to se týká i Cikánů) k integraci do společnosti, je jeho naděje, že když přijme způsob života v nové zemi, bude mu lépe. Pokud způsob života většiny nepřijímá, je to jeho rozhodnutí segregovat se. „Řešení“ v podobě sociálních dávek, poskytování bydlení, tolerance k porušování zákonů apod. je neúčinné, a tudíž i nesmyslné. Logicky naopak vyvolává protireakce ze strany většiny.

Dalším znakem kolektivní identity je spolupráce a vzájemná podpora členů společenství. Ještě v době nedávné nebylo neobvyklé, že se na vesnickém bále v hospodě poprali mladí z Horní s těmi z Dolní a nikdo příliš neřešil, proč se vlastně perou. Jeden byl napaden, tak hurá na pomoc. Jiným příkladem jsou tzv. fotbaloví fanoušci, kteří se zcela programově dostávají do konfliktů podle klubových barev a rvou se nejen mezi sebou. Známý je případ fanoušků Sparty, kteří v roce 1985 zdemolovali noční rychlík a došlo k násilnostem vůči běžným cestujícím. Pokud se nemýlím, stala se tato událost i námětem filmu „Proč“. Také války na Balkáně v devadesátých letech minulého století byly vedeny na etnickém principu a výsledkem jsou samostatné státy etnických národů. Výjimkou je Bosna a Hercegovina. Tam se problém jednoho území obývaném několika nekompatabilními společenstvími nevyřešil, a je tak potenciálním rizikem pro vznik dalších konfliktů.

Ernesto Rafael Guevara de la Serna, neboli známý el Che, prohlásil (parafrázuji): žádnou gerilovou válku nelze vyhrát bez podpory místních obyvatel. Také tento poznatek je výsledkem chování lidí spojených kolektivní identitou. Bolívijští vesničané nebyli přímo zapojeni do akcí jeho partyzánské jednotky, ale byli ochotní mu dodávat jídlo a mlčet. Zabit jednotkami armády byl až poté, kdy jeho polohu oznámil vojsku jeden z domorodců. Podobnou zkušenost mají i Britové, Rusové a NATO v Afghánistánu. Jestliže domácí obyvatelstvo akceptuje boj geril proti centrální moci, žádná skutečná centrální moc reálně nemůže fungovat. A proto je vlastně nemožné vytvořit v Bosně a Hercegovině silnou centrální vládu. Dnes funguje jako dva státy na jednom území.

Fakt, že kolektivní identita, tedy pocit sounáležitosti a příslušnosti ke společenství, je nesmírně silný osobní pocit vztahu k rodné zemi, vlastnímu národu, jeho kultuře a historii, často uvádějí i lidé, kteří opustili svou rodnou zem. Někteří uprchli před pronásledováním, jiní hledali svobodu nebo příležitost k uplatnění svých schopností. V první generaci se jim obvykle podaří integrovat do nového prostředí, ale stále vnímají, že doma jsou jinde. Teprve v druhé a dalších generacích může přijít asimilace.

Také v českých zemích máme trpkou zkušenost s problémem spolužití dvou velkých skupinových identit na historickém území Koruny české. Němci odmítli nový státní útvar přijmout za svůj. Jejich nespokojenost se stupňovala ve třicátých letech minulého století. Cílem bylo odtržení od ČSR a připojení k Německu. A také u nás problém vyřešila válka, podobně jako na Balkáně. Pokud by Hitler vyhrál, naše území by se stalo součástí německé říše vyčištěné od českého etnika. Protože jsme však byli součástí vítězné koalice, odejít museli Němci.

Podíváme-li se tedy na masovou migraci muslimů do Evropy, musíme se ptát, jestli si tyto souvislosti vůbec vrcholní představitelé EU a západních států dokáží uvědomit. Na území demokratických států vznikají paralelní muslimské enklávy - zárodky oblastí obývaných komunitami, které se nikdy nebudou z vlastního přesvědčení snažit integrovat do naší civilizace. Z preambule je jasné, že nás považují za zmatené a oni jsou povoláni k tomu, aby nás přivedli na správnou cestu. Nikdy v dějinách se nestalo, aby se přistěhovalci, přesvědčení o své nadřazenosti a vyšší vyspělosti, přizpůsobovali domorodcům, kteří byli podle jejich názoru podřadní. A nebyli to jen němečtí osadníci ve východní Evropě nebo evropští kolonizátoři v jiných částech světa. Byli to i volyňští Češi, případně čeští osadníci v rumunském Banátu.

Už současný stav zřejmě nemá dobré řešení. Připomeňme si přípravu olympiády v Riu, jejíž součástí bylo i zajištění bezpečnosti jak výprav, tak i návštěvníků. Rizikovým faktorem byly zločinecké gangy ovládající favely (místní slumy). Přestože tyto gangy neměly přímou podporu místních obyvatel, policejní nasazení naprosto selhalo, a musela být nasazena armáda.

Vládnoucí liberální demokraty a jejich podporovatele z médií a intelektuálních kruhů zřejmě tento poznatek zcela minul. Proto dnes podporují vznik paralelních oblastí, které se poměrně rychle odpoutávají od jurisdikce státu a zavádějí svou vlastní. Připravují tak podmínky k opakování problémů podle vzoru války v Chorvatsku v roce 1995. Tehdy srbská menšina vyhlásila v oblasti zhruba od Karlovacu ke Gračacu separátní stát – Srbská krajina – a blokovala spojení hlavního města Záhřebu se Zadarem. Chorvatům nezbylo nic jiného, než si své území vybojovat zpět. Výsledkem byla etnická čistka a více než 200 tisíc chorvatských Srbů opustilo svou rodnou zem a uprchlo do Srbska nebo Bosny a Hercegoviny.

Zdá se mi, že ve většině evropských zemí vládnou lidé, kteří nedokáží odlišit svůj vysněný ideální svět plný lásky a vstřícnosti k cizincům od masové přistěhovalecké vlny muslimů, kteří k nám pronikají ilegálně, často za použití násilí bez jakékoli snahy přijmout zákony, kulturu a zvyky hostitelských zemí. Je to třetí vlna islámského tažení do Evropy. První zastavil Karel Martel roku 732 u Poitiers, druhou spojená křesťanská vojska pod velením Jana Sobieského v roce 1683 u Vídně a třetí je právě v plném proudu.

Kdo ji dokáže zastavit?



Diskuse


Pavel_J
13:15
3.10.2018

J. Fridrich
14:35
3.10.2018

J. Schwarz
14:56
3.10.2018

A. Pakosta
20:41
3.10.2018

J. Schwarz
21:50
3.10.2018

J. Fridrich
15:38
3.10.2018

J. Fridrich
20:04
3.10.2018

P. Grigar
21:08
3.10.2018

J. Jurax
0:17
4.10.2018

R. Langer
15:25
3.10.2018

J. Fridrich
15:33
3.10.2018

J. Kanioková
22:44
3.10.2018

J. Jurax
0:26
4.10.2018

J. Brunner
2:02
4.10.2018

A. Alda
9:54
3.10.2018

R. Langer
15:28
3.10.2018

J. Jurax
0:30
4.10.2018

P. Lenc
9:45
3.10.2018

J. Kanioková
22:38
3.10.2018

J. Fridrich
9:22
3.10.2018

M. Drašner
13:46
4.10.2018

počet příspěvků: 33, poslední 4.10.2018 01:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.