19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIKA: Destruktivní kreace Evropské komise

10.6.2017

Z patnácti let své existence strávilo euro deset let v krizi. Pouhých deset let stačilo k potvrzení, že ekonomové se ve svém realismu v ničem nemýlili, neboť euro bylo – a zůstalo – projektem politickým, hospodářsky nesmyslným a pro většinu členských států destruktivním. V návaznosti na Bílou knihu o budoucnosti Evropy vydala Evropská komise 31. 5. 2017 Diskusní dokument o prohloubení hospodářské a měnové unie, ve kterém úspěšně dokazuje, že se z uplynulých patnácti let ničemu nenaučila a hospodářské politice i nadále odmítá rozumět.

Hlavním, jasně deklarovaným, cílem Evropské komise je dle nového dokumentu dokončení hospodářské a měnové unie do roku 2025. Odhlédneme-li od eurospeaku, Komise chce, aby do roku 2025 bylo euro jediným legálním platidlem ve všech 27 členských státech Unie. Jednotná měna je totiž dle autorů jedním z největších a nejviditelnějších úspěchů Evropy a je tedy pochopitelné, proč má silnou podporu. O míře této podpory se Komise mohla mnohé dozvědět, kdyby si pročetla výsledky svého vlastního Eurobarometru, publikovaného v listopadu loňského roku. Zjistila by, že z nečlenských států eurozóny je vůči euru optimistické pouze Rumunsko. U všech ostatních nečlenů existuje významná opozice, přičemž v Bulharsku, Polsku, Dánsku, Švédsku a České republice nevěří euru více než polovina voličů.

Destr

Komise hrdě hlásí, že globální krize ovlivnila jako první ty evropské země, které nebyly členy eurozóny. Zapomíná přitom na to, že první obětí velké recese bylo Irsko, které platí eurem od samého počátku. Zatímco všechny státy PIIGS, které byly krizí nejvíce zasaženy, patří k tvrdému jádru členů eurozóny, Polsku a jeho zlotému se krize zcela vyhnula. Dánsko a Švédsko se dostaly na předkrizovou úroveň v roce 2010, oproti tomu Řecko je stále jen na 73 % své předkrizového hrubého domácího produktu a ani Španělsko předkrizové úrovně stále nedosáhlo. Pokud Komise říká, že euro je pro první „eurogeneraci“ první měnou, se kterou přišli do styku, říká tím také, že ta „eurogenerace“ prožila celé dětství v hospodářské krizi.

Sjednocená eurozóna, jejímž členem by musela být v roce 2025 i Český republika, by měla jako svůj hlavní cíl pracovní místa a sociální spravedlnost. Cíle, které se nijak neliší od původních plánů německé NSDAP popisovaných Euckenem či od plánů komunistických. Přesně v souladu s Euckenovým popisem centrálně administrované ekonomiky[1] lze plné zaměstnanosti dosáhnout jen za cenu vynucené centralizace. Komise se proto vrací k řadě dávno diskutovaných a dávno zavržených plánů, které chce do roku 2019 resp. 2025 prosadit. Většina z nich je přitom pro širší veřejnost jen stěží srozumitelná (a zdravému rozumu ekonomů odporující). Podle plánu tak mají vzniknout nové – či posílit existující – nástroje: Unie kapitálových trhů (která si vynucuje společná daňová pravidla), Evropský systém zajištění v nezaměstnanosti, Útvar na podporu strukturálních reforem, Evropský měnový fond, Evropský pilíř sociálních práv, Evropská fiskální rada, Evropská strategie pro problémové úvěry, Subjekt pro správu finančních prostředků eurozónyči Jednotný fond pro řešení krizí.

Eurozóna sestávající povinně ze všech 27 států (bez ohledu na dánskou výjimku či výsledky švédského referenda) má mít v čele ministra financí (v eurospeaku se jedná o Stálého předsedu Euroskupiny), který by měl v ideálním případě na starosti společný rozpočet a tím i jednotnou fiskální politiku. Společná fiskální politika je nezbytná, neboť „měnová politika je přetížena odpovědností za tlumení a vyvažování ekonomického vývoje“. Jestliže KDU-ČSL a STAN, TOP 09 či ČSSD chtějí euro, chtějí tím zároveň, aby se Česká republika vzdala celé své hospodářské politiky a v konečné fázi se tak integrovala do budoucí Evropské politické unie. V takové unii budou hrát národní vlády zhruba takovou roli, jako dnes hrají krajská zastupitelstva.

Po šesti letech se Komise také pokusila o renesanci původně zavrženého plánu na společné evropské dluhopisy. Dnes ovšem, poučená z předchozích neúspěchů a podpořená rétorikou francouzského prezidenta Macrona, nazývá společné dluhopisy eufemisticky Evropské bezpečné aktivum. Evropské bezpečné aktivum pak není ničím jiným než tradiční zajištěnou dluhovou obligací CDO, tedy přesně tím finančním instrumentem, který se před deseti lety stal spouštěcím faktorem Velké recese ve Spojených státech. Evropské bezpečné aktivum by sestávalo z dluhopisů jednotlivých členských zemí – místo řeckého dluhopisu s úrokovou mírou 6,1 % by tak existoval dluhopis SBBS (Sovereign Bond-Backed Security), který by zahrnoval části dluhopisů Řecka, Německa, Francie, Irska a třeba Rumunska a měl proto úrokovou míru jen 2,3 %. Silně zadlužené a pro investory riskantní ekonomiky Řecka či Portugalska by se tak mohly v balíčku Evropského bezpečného aktiva schovat za nízké úrokové sazby Německa, Rakouska či České republiky. Obhájci tohoto velmi nebezpečného finančního nástroje se zaklínají diverzifikací. Pokud má investor svoji investici rozloženou mezi několik cenných papírů, riziko se snižuje – přesně v duchu učebnicového úsloví „Není dobré dávat všechna vejce do jednoho košíku“. V případě Evropského bezpečného aktivaovšem diverzifikace fungovat nebude – do více košíků sice vejce rozložit můžeme, pokud jsou to však vejce zkažená, omeletu z nich stejně neuděláme.

Evropská komise tvrdí, že se z ekonomické krize poučila. Dokument o prohloubení hospodářské a měnové unie však ukazuje, že se jedná spíše o Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti – dokument, který nechce problémy řešit, ale jen je dále prohlubovat. Jak doslovně přiznává, „zkušenosti z posledních patnácti let ukazují, že příliš často bylo třeba, aby přišla krize, než došlo k budování kolektivního povědomí a politické vůle nezbytných ke společné akci s cílem zlepšit konstrukci HMU“.

Česká republika měla štěstí, že po celé krizové budovatelské období stála mimo eurozónu. Právě teď se však vede boj o naše další setrvání mimo dosah destruktivní kreativity antihospodářské politiky, která Evropu do současných hlubokých problémů přivedla.

[1] W. Eucken, 1948. On the Theory of the Centrally Administrated Economy: An Analysis of the German Experiment. Economica, 15(58), 79–100.

Institut VK