10.12.2016 | Svátek má Julie






EKONOMIE: Vznik řádu bez uvědomělého panovníka

2.8.2014

Jedna z největších předností ekonomie je osvětlení toho, co není vidět. Frédéric Bastiat (1801-1850) ve své klasické práci „Co je a co není vidět“ analyzoval ekonomické důsledky obyčejného vandalismu, rozbitého okna. Vidíme rozbité okno. Vidíme nebo si dokážeme představit důsledky rozbití okna – více peněz pro skláře. Je složitější vidět a představit si to, co není vidět – ekonomickou aktivitu, která se kvůli spravování okna neuskuteční.

Tento jednoduchý příklad je zásadní ukázkou toho, že naše volby jsou v každém čase omezeny vzácností. Bastiat použil metaforu s rozbitým oknem ke kritice hospodářských doporučení, která slibovala úspěch, ale často nevěnovala pozornost nevyhnutelné vzácnosti, která je všudypřítomná – zdroje, které byly vynaloženy, nemohou být použity jinde. Bastiat přišel i s další myšlenkou o tom, co je a není vidět, která je však méně doceněná než jeho klasická metafora o rozbitém okně. V osmnácté kapitole Ekonomických sofismat se Bastiat táže, jak je možné, že v Paříži nikdo neusíná s úzkostí, protože by se strachoval, zdali bude ráno ke koupi chléb a další věci:

„Při návštěvě Paříže jsem si řekl: Tady máme milion lidských bytostí, které by všechny zemřely během několika dnů, kdyby zásoby všech druhů neustále neproudily do této obrovské metropole. Namáhal jsem svou představivost, aby byla schopna obsáhnout ohromné množství zboží, které musí zítra projít jejími branami, jestliže její obyvatelé mají být uchráněni hrůz hladu, povstání a drancování. A přesto všichni v tomto okamžiku spali pokojně, aniž by se na moment znepokojovali myšlenkami na tak děsivé vyhlídky. Na druhé straně osmdesát departmánů dnes pracovalo, bez jednotného plánu nebo vzájemné dohody, aby udržely Paříž zásobenou. Jak se každý následující den podaří přinést na tento gigantický trh to, co je právě potřeba - a aby toho nebylo ani málo ani příliš? Co je tou vynalézavou a utajenou silou, která zařizuje úžasnou pravidelnost takového komplikovaného pohybu, pravidelnost, v níž má každý tak implicitní důvěru, ačkoliv na ní závisí jeho prosperita a samotný jeho život? Tou silou je absolutní princip, princip svobodné směny.“

A opravdu jsou zde dva aspekty, které nejsou vidět. Prvním je jednoduchý úžas nad tím, jak se každý den vyřeší masivní problémy koordinace a kooperace, aniž by existoval jakýkoliv vůdce. Zastavil se někdo ve velkém městě v pekárně, u trafiky nebo v jídelně, aby si vychutnal tento mimořádný úspěch civilizace? Zdrojem nedostatku uznání kvality koordinace je ona sama. Systém funguje tak dobře, že jste si nikdy ani nevšimli, že vůbec existuje. Nepozastavujeme se nad ním, protože se zřídka kdy stane, že selže. Kdy jste naposledy navštívili kavárnu, kde došly koláčky, croissanty nebo bagely? Vždy tam jsou, vždy čerstvé a cenově nesmírně dostupné. Druhým aspektem, který není vidět, je zápas, který musí člověk podstoupit, pokud si všimnul, jak krásně celý tento systém funguje, a chtěl by vysvětlit, jak je to možné, že je takového jevu vůbec dosaženo. Jak je to možné, že milióny lidí každý den spolupracují s milióny dalších lidí, aby dostali bagel do kavárny na rohu? Neexistuje žádný úřad, vládní agentura nebo centrální uzel, kde by vznikal veškerý obchod. Síť, která drží všechny tyto spoje dohromady, není vidět.

V této práci bych chtěl poukázat na některé z pokusů, které ekonomové v minulosti provedli, aby osvětlili nikým nekoordinovaný řád, který často ponecháváme bez povšimnutí a který vytváří bohatství každodenního života, které tak často bereme za samozřejmé.

Bastiat nebyl prvním, kdo na zázrak koordinace upozornil. Koneckonců, kooperace, která je základem pro koordinaci, je založena na specializaci a dělbě práce. Proto není překvapením, že v úvodu Bohatství národů, kde diskutuje o dělbě práce a bohatství, které z ní vyplývá, vyzval Adam Smith (1723-1790) čtenáře, aby žasli nad mocí specializace, dělby práce a neviditelné kooperace tisíců lidí, kteří vyrobí obyčejný vlněný kabát:

„Všimněme si, jak vypadá vybavení toho nejobyčejnějšího dělníka ve vzdělané a vzkvétající zemi, a tu zjistíme, že počet lidí, z jejichž práce měla třeba jen malá část podíl na vytvoření jeho majetku, daleko přesahuje všechny představy. Tak například jeho hrubá a humpolácká halena je výsledkem spojené práce velkého množství pracovníků. Pastýř, třídič vlny, česáč nebo mykač, barvíř, tkadlec, valchář, pazderník a mnoho jiných, ti všichni musí dát dohromady svá různá řemesla, aby vznikl i takový prostý výrobek. A k tomu kolik ještě obchodníků a formanů musí být zaměstnáno při převážení materiálu od jedněch výrobců k druhým, kteří často žijí ve velmi vzdálených částech země!“

Henry George (1839-1897), kterého současní čtenáři znají – pokud ho vůbec znají – jako obhájce zdanění půdy místo ostatních daní, byl vynikajícím tlumočníkem tohoto zázraku neviditelné kooperace. V knize „Ochrana, nebo volný obchod“ popisoval venkovskou rodinu, která se chystá u rodinného krbu na oběd v podobě chleba, ryby a čaje:

„Osadník nasekal dříví. Ale zapotřebí bylo více než jen pokácet strom, aby bylo vyprodukováno dřevo. Kdyby byl strom pouze pokácen, zůstal by stále ležet tam, kam spadnul. Tahání dřeva byla práce stejně potřebná jako jeho řezání. Taktéž cesta do a ze mlýna je důležitá k výrobě mouky jako pěstování a sklizeň pšenice. K získání ryby musel chlapec chodit k jezeru a plahočit se zpět. A na získání vody v kyblíku nebyla třeba jen námaha dívky, která ji získala z jezera, ale i výroba sudu, ve kterém vodu shromažďuje a výroba onoho kyblíku, ve kterém voda je.

Pokud se podíváme na čaj, tak ten byl vypěstován v Číně, byl přenesen na bambusové tyči na bedrech nějakého člověka k nějaké vesnici u řeky, kde byl prodán u čínského obchodníka, který jej dodává na lodi do smluvního přístavu. Tam byl zabalen pro přepravu po moři, prodán agentuře nějakého amerického domu a poslán parníkem do San Francisca. Odtud se po železnici, dostal do vlastnictví chicagského obchodníka. Ten jej na základě minulého prodeje dodal do vesnice prodejci v krámku, který má čaje odebral tolik, aby osadník mohl dostat to, co chce, ale především kdy chce a v takovém množství, jaké se mu zlíbí, stejně jako je voda z pramene uschována v sudech, aby mohla být použita v případě potřeby.“

George nehovoří ani tak o zázraku neviditelné kooperace jako o důležitosti každého kroku směrem ke konečnému statku, kterého si chceme užít. Často považujeme distributory, překupníky a přepravce za méně důležité než, řekněme, pekaře bagelů. Avšak pekař by žádný bagel neupekl, kdyby mu nikdo nedovezl mouku a někdo jiný nevyrobil pec a podobně.

Pro současného čtenáře je patrně nejznámějším příkladem zázraku kooperace úžasná esej Leonarda Reada (1907-2004) „Já tužka“. Read tvrdí, přičemž mluví v první osobě hlasem tužky, že nikdo neumí tužku vyrobit:

„Chce snad někdo z Vás ještě odporovat mému předchozímu tvrzení, že žádný jednotlivec na této planetě by mě bez cizí pomoci nedokázal vyrobit?

Milióny lidí se ve skutečnosti podílely na mé výrobě a žádný z nich nevěděl o více než několika svých spolupracovnících. Mohli byste říci, že zacházím příliš daleko, když do své výroby zahrnuji i sběrače kávových zrn v brazilském vnitrozemí. Ale já si musím pevně stát na svém. Nikdo ze všech těch miliónů, nikdo, včetně ředitele firmy na výrobu tužek, se na mé výrobě nepodílel více než malým, malinkatým kousíčkem své specifické znalosti, svého know-how. Z hlediska know-how spočívá jediný rozdíl mezi dělníkem v grafitovém dolu na Cejlonu a oregonským dřevorubcem v typu know-how. Jak dělník, tak dřevorubec je k mému vyrobení potřebný, stejně tak jako chemik v továrně na tužky nebo dělník u ropných vrtů (parafin je totiž vedlejším produktem při zpracování ropy).“

Read zdůrazňuje, že celý tento proces neskutečné kooperace probíhá nikým nekoordinovaný:

„Je ale nutné upozornit na jeden ještě pozoruhodnější fakt: mou výrobu neřídil žádný geniální centrální organizátor, který by nařizoval provedení oněch bezpočetných akcí, vedoucích k mému zrodu. Nikoho takového není možné najít. Zato jsme zde schopni pozorovat při práci slavnou neviditelnou ruku trhu.“

Ano, je to zázrak, že na mě v kavárně čekají bagely. Je úžasné, že si můžu cestou na nákup něčeho jiného koupit na tuctu různých míst tužku. Máme spoustu vlněných kabátů, spoustu čaje a co více, spoustu automobilů, počítačů a televizí, tedy věcí, které jsou nekonečně složitější. Avšak co udržuje pohromadě tuto spolupráci, při které se milióny lidí zapojí do výroby těchto věcí, aniž vůbec tušili, že k této spolupráci dochází? Jedním z nejhlubších pokusů o osvětlení tohoto problému je Hayekův článek z roku 1945 „Využití znalostí ve společnosti“ z American Economic Review. Hayek se nespokojuje s pouhým žasnutím nad skutečností, že máme tužky, chleby, kabáty a televize. Hayek chce čtenářům ukázat něco ještě úžasnějšího, něco co není vidět, a sice jak nekoordinovaný zástup vzájemně spolupracujících lidí, kteří pracují na výrobě těchto věcí, reaguje na nedostatek nebo jiné externí změny.

Hayek chtěl osvětlit neuvěřitelnou koordinaci výrazně decentralizovaných znalostí, která nastane při změnách, jakou je například nedostatek. Hayekova odpověď, podobná Bastiatově odkazu na vlastní zájem a směnu a Readově vzývání neviditelné ruky trhu, je systém cen, který následně dopodrobna rozebírá.

Chtělo by se říci, že Hayek odkazuje na to, co dnes nazýváme nabídkou a poptávkou. Bohužel, dnešní studenti se až příliš často učí, že nabídka a poptávka vyžadují dokonalou konkurenci a dokonalé znalosti. To vede studenty k představě nabídky a poptávky jako teoretického konstruktu, který je nepravděpodobný a v reálném světě může být aplikován jen na nahodilé a obskurní případy, jakým je například trh s pšenicí.

Avšak Hayek se na tento proces dívá úplně jinak. Vidí ho jako nedokonalý, ale efektivní:

„Jistě, tato přizpůsobovaní patrně nikdy nejsou „dokonalá“ v onom smyslu, s nímž pracuje ekonom ve své analýze rovnováhy. Obávám se však, že naše teoretické návyky, kdy přistupujeme k problému s předpokladem více či méně dokonalé znalosti ze strany téměř všech lidí, nás jaksi zaslepily vůči skutečnému fungování cenového mechanismu a dovedly nás k tomu, že používáme poněkud zavádějící měřítka posuzování jeho účinnosti. Je zázrak, že v podobných případech, jakým je vzácnost určité suroviny, není zapotřebí žádného nařízení, že stačí, aby jen hrstka lidí znala příčinu, a desetitisíce lidí, jejichž identitu bychom nebyli s to určit ani po měsících zkoumání, začnou využívat daný materiál či jeho produkty šetrněji; tj. pohnou se správným směrem. Je to zázrakem i tehdy, pokud ve světě, který se neustále mění, všem plně nedojde, že jejich míra zisku se bude vždy udržovat na téže konstantní či „normální“ úrovni.

Záměrně jsem použil slovo „zázrak“, abych vytrhl čtenáře z letargie a klidu, v němž nám fungování tohoto mechanismu připadá zaručené. Jsem přesvědčen, že kdyby toto plánování bylo výsledkem cíleného lidského plánu a kdyby lidé vedení změnami cen chápali, že jejich rozhodnutí má dosah dalece překračující jejich bezprostřední cíl, byl by tento mechanismus prohlášen za jedno z největších vítězství lidské mysli. Na tento mechanismus dopadají dvě rány: za prvé není výsledkem lidského plánu a za druhé lidé, kteří se jím řídí, obvykle nevědí, proč jsou vedeni k tomu dělat to, co dělají. A ti, kteří se dožadují „vědomého směřování“ – a kteří nemohou uvěřit, že něco, co vzniklo bez plánu (ba aniž bychom tomu rozuměli), by mělo vyřešit problémy, které bychom nebyli s to řešit vědomě –, by si měli uvědomit, že problém je právě v tom, jak rozšířit dosah našeho využívání zdrojů tak, aby překročil dosah kontroly jakékoli jednotlivé mysli; problém je v tom, jak se zbavit nutnosti vědomé kontroly a poskytnout podněty, které přimějí jednotlivce dělat žádoucí věci, aniž by jim kdokoli musel říkat, co mají dělat.“

Jednou z předností Hayekova výkladu, i když je stylisticky fádní, oproti jiným příkladům, které jsem zde uvedl, je zdůraznění toho, jak spolupráce, jenž není vidět, řeší ústřední problém moderního ekonomického řádu. Jak rozhodnout, kolik bagelů, tužek nebo aut společnost potřebuje? Jak se odpovědi na tyto otázky mění spolu se změnou okolností a znalostí? Využijme to nyní jako odrazový můstek k příkladu současné kooperace, která není vidět.

V průběhu příštích pěti nebo deseti let se očekává, že stovky milionů Číňanů opustí čínský venkov a přestěhují se do měst. Tato mimořádná migraci bude vyžadovat miliony přizpůsobení, abychom si mohli být jisti, že náš život tady v Americe nebude úplně zruinován. Všichni tito noví obyvatelé čínských měst budou používat více tužek, pít více kávy, koupí si jízdní kola, koupí více aut a tak dále. Zbude dost i na nás mimo Čínu? Tato očekávaná migrace jistě způsobí obrovské narušení. Měli bychom se o to starat? Jaká opatření bychom měli učinit, aby přechod proběhl hladce? A přesto, jako Bastiatovi Pařížané, si nebudeme trhat vlasy starostmi nad těmito změnami. Přechod bude řídit nikoliv kongres nebo prezidentská rada zaúkolovaná k odvrácení krize. Přechod zajistí cenový systém a my si ho sotva všimneme. Část mé důvěry v něj pochází z Hayekova pohledu na to, jak fungují trhy. Ale velká část mé důvěry pochází z důkazů v posledních dvaceti letech, kdy sto milionů Číňanů učinilo stejnou výpravu, o které mluvíme, že nastane v budoucnu. Je to největší migrace v dějinách lidstva a předpokládám, že jste si jí nevšimli. Ve světě kolem nás to změnilo jen velmi málo. Číňané nevykoupili všechna kola nebo cedr na tužky nebo všechnu kávu. Náš hospodářský systém se o tento přechod postaral tak účinně, že většina z nás ani neví, že k němu došlo.

Takové změny se dějí neustále. Cenový systém, spolu se ziskem, který výrobcům umožňujeme získat výměnou za účinné reakce na změnu cen, udržuje náš hospodářský život spořádaný tváří v tvář těmto změnám. Učitelé ekonomie, včetně mě, by měli hledat způsoby, jak osvětlit neviditelné fungování tohoto neuvěřitelného systému. Je to systém, který je často popisován jako konkurenční. Přesto je to nakonec systém spolupráce. Nikdo tento systém nevymyslel. Funguje, aniž by se o něj někdo staral. Žasněte.

Russel Roberts učí ekonomii na Univerzitě George Masona ve státě Virgina, USA. Text je kapitolou 7 ze souboru Russel Roberts: Deset Klíčových myšlenek. Převzato z mises.cz. Esej Leonarda Reada Já, tužka.

Překlad: Dominik Stroukal

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce

Russel Roberts


Diskuse


V. Vaclavik
16:45
3.8.2014

V. Vaclavik
17:51
3.8.2014

V. Vaclavik
18:49
3.8.2014

M. Pivoda
13:05
4.8.2014

J. Kanioková
16:35
3.8.2014

A. Hrbek
18:36
2.8.2014

P. Mach
19:04
2.8.2014

O. Prochazka
23:35
2.8.2014

P. Havlicek
5:19
3.8.2014

P. Havlicek
10:39
3.8.2014

J. Kanioková
19:17
2.8.2014

M. Pivoda
14:56
2.8.2014

J. Kanioková
19:22
2.8.2014

M. Pivoda
13:17
3.8.2014

J. Kanioková
19:25
2.8.2014

J. Plzák
11:30
2.8.2014

J. Plíva
11:23
2.8.2014

V. Ondys
11:41
2.8.2014

V. Ondys
11:05
2.8.2014

V. Ondys
7:44
3.8.2014

P. Lenc
8:14
2.8.2014

počet příspěvků: 36, poslední 4.8.2014 01:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.