29.9.2016 | Svátek má Michal






EKOLOGIE: Léčitelům automobilismu

2.3.2012

Předesílám, že nejsem nikterak zamilován do předmětu zvaného auto. Jestli jsem kdy nacházel v točení volantem opojení, seberealizaci či jsem tím hověl svému prestižnímu chtíči, opustily mě takové pocity už dávno a dokonale. Vydělával jsem si totiž nějaký čas šoféřinou na chleba, no a naložit náklaďák, mydlit si to s ním řekněme do Košic, tam náklad složit, honem místo něj jiný a zpátky do Prahy, otočit se takto do pátku třikrát a při sobotě ještě – ta úleva – jednou Olomouc, to už jednoho chtíče přejdou. A nepolevila mi ta nechuť ani na stará kolena, kde mohu, jezdím na kole nebo chodím pěšky. Teprve když vzdálenost přesáhne míru dosažitelnou těmito prostředky, sedám za volant či, ještě lépe, nechám se vozit manželkou. Jaká výhoda, mít manželku, již točení volantem ještě baví.

Píši to všechno proto, aby mě nikdo nepokládal za zaprodance nějaké automobilové lobby, až bude číst následující řádky. Padl totiž zrak můj, jak jsem se tak přehrabával ve svém archivu, na postarší už článek v jedněch českých novinách, opatřený titulem "Automobilismus je nemoc", v němž pan autor udělil veškerému ježdění autem pečeť zbytečného a nerozumného počínání, vysvětlitelného pouze hnutími čísi ochořelé mysli. Nu dobře. Zaznamenal jsem tedy, že onen výtečný muž nemocí zvanou automobilismus netrpí, automobil nemá a nevlezl by do něj, ani kdyby ho čtyřmi páry volů tahali. Rovněž že potřebuje-li odtransportovat ledničku či jiný neskladný předmět, neobíhá s prosíkem své známé automobilisty, nýbrž odvleče buď ten krám na hřbetě sám, použije služeb veřejné dopravy, nebo se obrátí na špeditérskou firmu… ne, ne, jen žádné špeditéry, z toho by zase koukala nemoc zvaná automobilismus. Pevně věřím, že si počíná v souzvuku se svými zásadami. V opačném případě bych ho totiž musel označit za pokrytce, což samozřejmě není.

Takto ubezpečen se obracím k obsahu článku. Jádro problému spočívá dle pana autora v tom, že v autu vidí spousta lidí zhmotněný blahobyt a bohatství. Nuže, znám kousek světa a mohu k té tézi něco poznamenat. Automobil co předmět chlouby a producírování je v každé společnosti jev nepřímo závislý jednak na stupni zámožnosti, jednak na tom, jak ten stav dlouhým trváním zevšedněl. V zemích korunny české jsme ovšem svědky producírování náramného, jak typem auta, tak způsobem jízdy. Až noviny přestanou obtýden přinášet zprávu, že se zase některý ministr nebo jiný velikán přerazil v autě, bude to znamením, že v té věci začíná něco měnit, ale zatím tak daleko nejsme. To proto, že místní společnost už sice povystoupila po žebříčku zámožnosti, ale jen napůl, ne celá, a dosud je to pro ni novinka. Inu, když se kolem klepou a smrdí rezavá embéčka a já Pozoruhodný, já Vznešený je mohu pohrdavě předjíždět v mercedesu nebo jiném zhmotněném blahobytu, to už je kus slasti. Pochopitelně. Chceme-li se vytahovat, musíme mít nad kým. Zavítejme například do zemí bývalého Sovětského svazu a najdeme tam doklad toho pravidla v ještě mnohem zvýšenější míře. Vrcholem všeho je však podle mých dosavadních zkušeností Indie, plná úděsné chudoby, před níž je snadno se vychloubat i čtyřicetiletým Ambassadorem (automobil indické výroby) a způsobem jízdy rovnajícímu se pokusu o hromadnou vraždu. Sám jsem zažil a nikomu tu hrůzu nepřeji. U nás v Německu jsou sice auta oblíbený předmět tlachání, a jak by ne, když tvoří tak pevnou součást denního života, ale té frajerské vytahovačnosti v tom není, leda mezi čerstvými přistěhovalci z Kazachstánu. Nu, a v USA, kde je auto asi stejným symbolem blahobytu jako boty či brejle, může být motorové producírování nanejvýš projevem puberťáctví. Pan autor činí jednu v Čechách běžnou chybu: poměřuje celý svět tuzemským loktem. Z hlediska cizího pozorovatele se může jevit až směšně.

Jedni by bez vlastního auta nemohli žít, zatímco druzí se bez něj celý život obejdou, praví se v článku. A třeba i obejdou, potvrzuji, ale je zde jemný významový rozdíl: obejít se nebo se muset obejít. Jsou kouty světa, kde se lidé celý život obejdou i bez kalhot, což ovšem neznamená, že by jimi pohrdli, kdyby jim je někdo nabídl. Já sám… nu, jsem skromný člověk a dovedu si představit, bez čeho všeho bych se obešel, kdyby to muselo být. Krom toho auta například i bez elektrického proudu, což tímto dávám k úvaze ekologicky založeným duším. Na televizi se beztak skoro nekoukám, svých pár hadříků bych si vypral v lavóru a uvařit bych si mohl na sporáčku, chodě na klestí do lesa. Ostatně se tak ještě za mého dětství žilo a nikomu to nepřipadalo jako újma. Večer bych se pak sešel s přáteli k táčkám při svíčce – ale šlo by to i potmě – což by dokonce mohlo být hezčí než různé přihlouplé zábavy dneška. Mít pokoj od smradu nejen z aut, ale i z elektráren, jo, to by životní postředí zaplesalo. Potíž je v tom, že jsou i jacísi druzí, kteří by se bez elektřiny neobešli, ani kdyby chtěli; každý navrhovatel radikálních změn udělá dobře, když občas pomyslí i na druhé. A nakonec třeba i já, až by se ukázalo, že jsem se dával unášet iluzí, s čímž musí počítat každý vizionář a lepších světů tvůrce. Pan autor ovšem, hovoře o životě bez aut, vsunul prozíravě do textu slůvko "vlastní", což tedy značí, že auta nevlastní jsou povolena. Nevím, není-li to polovičatost nehodná ekologa; opětným pohledem do Indie zjistíme - podíl soukromých aut tam činí v celkové dopravě jen nepatrné procento - že i nevlastní auta, autobusy, rozhašené náklaďáky, motorikši i nesčetné jiné vehikly dovedou životnímu prostředí šlapat po krku tak brutálně, že tomu naše evropská představivost nedostačuje. Nejde o vlastní či nevlastní auta, ale o základní, leč přehlížený zákon ekologie: snesitelné životní prostředí je drahý špás, na nějž je nutno mít. Zchudne-li společnost (například prosazováním ideologických představ), odebéře se do pekel i životní prostředí. Pročež je třeba být s vyhlašováním převratných změn opatrný.

Role auta coby čistě dopravního prostředku byla dávno překonána. Zatím jsem sice, jestli si dobře vzpomínám, žádnou překonanost nepozoroval, ale pan autor má asi na mysli něco jiného, jak vyplývá z dalšího úryvku: Veřejná a zejména pak železniční doprava by měla být medializována, popularizována a vnášena do povědomí obyvatel… Neboli: jezdíme autem, protože nám reklama jiný prostředek ještě neomazala dostatečně o nos. Sám bych mínil, že je veřejná doprava do povědomí vnešena až dost, jenže ne právě v chvalném smyslu. O jejích nedostatcích by se dal napsat objemný svazek, ale upozorním na jeden detail, jenž bývá decentně opomíjen: na penízky. Na západ od Šumavy je to pěkně nákladná legrace, jezdit vláčkem. V království českém se na dráhu sice nadává, ale ještě pořád je relativně levná. Jízda vlakem mezi Hamburkem a Mnichovem však udělá i dobře situovanému občanu takovou díru do kapsy, že si to potěšení sedmkrát rozmyslí, o různých zpožděních, stávkách a jiných radostech nemluvě. Jelikož se výdělky i ceny v západní a východní Evropě pomalu sbližují, je nutno počítat s tím, že se český cestující časem dočká týchž poměrů. Co pak? Nabízí se několik alternativ: a) Sedět doma. b) Jít dejme tomu do Brna pěšky – ekologické, ale trochu náročené na čas. c) Letět letadlem – nízkonákladové společnosti nás dnes odvezou za zlomek sumy, již si čítá dráha. d) Nebo, jakáž pomoc, vlézt za ten volant. Dráha je na celém světě zoufale prodělečná, odkázaná na subvence, relikt z dávno minuvších časů, kdy modrá armáda pracovala za polívku a definitivu. Až svůj ceník sníží na obnos, jejž občan musí vrazit do benzinu a ojetí pneumatik, vnese se do povědomí obyvatel i bez medializace. Zeptejte se na ministerstvu dopravy, kdy to bude.

Dí pan autor, že železnice je v porovnání se silnicí nesrovnatelně kapacitnější, i zvěděl bych rád, odkud ten poznatek vzal. Prostý pohled do kraje přivádí k otázce, oč by se musely koleje nafouknout, aby pojaly celý ten motorový blázinec, co uhání vedle po silnici. Mám po ruce v Německu vypracovanou veřejnou studii: došla k závěru, že kdyby měla dráha převzít jednu desetinu silniční dopravy, musela by svou kapacitu zdvojnásobit. Kdyby se na ni měla přesunout celá nemoc zvaná automobilismus, sestávala by veškerá krajina výhradně z kolejí. Podobně je tomu i s energetickou úsporností a jinými jevy, o nichž bych mohl dlouze psát, ale nebudu, protože se mi blíží konec papíru, a já bych si jej chtěl ušetřit pro jistý závěr.

Pan autor píše o nekontrolovaném rozvoji automobilismu, z čehož lze usoudit, že by jej rád kontroloval. Dirigoval, přikazoval, zakazoval, tohle se smí, tamto ne, tohle je vyhraženo jen některým, tomu vystavíme bumážku, tomu ne (neboť nepochybujme, že by se kontrolovaný automobilismus stal rájem korupce a strejčkování). Tudy, prosím, cesta nevede, leda k bohapustému plýtvání, jaké vždy vzejde z uměle navozeného nedostatku. A ovšem neodvratně i k závisti, k prestižnímu nafukování a snobství. Kudy, tážete se, tedy cesta vede… mám za to, že tudy: s užitím vší technické invence, jíž je západní člověk schopen, a za vynaložení prostředků, jež zatím máme (nemusí to platit pořád), vyvíjet úspornější, vzduch, půdu i vodstva stále méně zatěžující typy motorů. Budovat silniční síť vyhovující nárokům dopravy a přitom plošně nenáročnou. Že to jde, ukazuje vývoj spotřeby běžného auta před třiceti lety a dnes. Časem můžeme dospět i k pohonným hmotám nezatěžujícím životní prostředí vůbec, ale nesmíme drahými a neúčinnými justamenty vývojový řetěz přerušit.

Jest známa vědecká teorie vysvětlující vznik větru tím, že se hejbou větve. V podobné logice objasňuje ekologický extremismus i dopravní jevy. Auto je dle něj jakýsi divný, zlovolný brouk, který se odkudsi vyrojil a rejdí teď po silnicích, protože mu je nějaký trouba postavil. Kdyby nepostavil, brouk by se nevyrojil a my bychom žili ve štěstí a jásotu, jako podle ideologických receptů pokaždé. Občan jest v jeho pojetí nesvéprávný tupec, jenž kejhaje dětinskou radostí objíždí autem bez rozmyslu a potřeby, jen proto, že to tak pěkně bručí. Proboha, lidé, neblbněme. Technický i jiný vývoj můžeme korigovat, ale vždy jen v smyslu jeho vlastní logiky. Zkusíme-li jít proti ní, výsledkem je opak zamýšleného, v tomto případě kolabující doprava, rozvrácené hospodářství, nedostatek nejzákladnějších potřeb, fronty na všechno a korupce, kam oko pohlédne, jak to známe z ne tak dávné minulosti. A nejen to. Svět zbavený možnosti pohybu, s rozhledem omezeným na humna rodné vsi, je svět, v němž se lidé navzájem neznají, chovají o jakýchsi pronárodech tam za horama předsudečné představy, bojí se jich a nedůvěřují. V důsledku toho svět nabitý nepřátelstvím a každou chvíli upadající do krvavých zmatků. Mimo jiné i díky rozvinutým dopravním systémům už dnes známe důvěrněji své bližší i vzdálenější sousedy, nevěříme už tolik báchorkám, jakým holdovali ještě naši dědečkové, v důsledku čehož už se aspoň u nás v Evropě a vůbec na Západě pořád tak zoufale, zbytečně nepereme a nevraždíme. Střezme se ten vývoj zvrátit neužitečným vizionářstvím.

Upraveno dle Annonce z r. 2006



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


B. Rybák
10:59
4.3.2012

B. Volarik
18:08
2.3.2012

J. Skála
13:33
2.3.2012

J. Krásenský
18:52
2.3.2012

I. Schlägel
8:22
2.3.2012

J. Boleslav
11:56
2.3.2012

počet příspěvků: 9, poslední 4.3.2012 10:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.