15.8.2018 | Svátek má Hana


ČLOVĚČINY: Očima dítěte. Vzpomínky na válečnou dobu.

7.5.2018

V těchto květnových dnech máme víc než kdy jindy příležitost slyšet vyprávění pamětníků nebo zavzpomínat na příběhy, které se přihodily našim blízkým ve válečných dnech 2. světové války a ve dnech osvobození. Chtěla bych se s vámi podělit o pár vzpomínek, týkajících se tohoto období.

Prarodiče z tátovy strany měli kolii, s příchodem války a jejím postupem zabavovali Němci psy vhodné pro službu na frontě. Asi ne jediným ukazatelem vhodnosti psa pro odvod, ale jedním z nich, bylo chování psa po nečekaném výstřelu – jestli zůstal klidný, mohl pes narukovat. Naše kolie bohužel obstála.

likalikarajce.net

Tátovi bylo v r. 1939 jedenáct let. Nevím přesně, v kterém roce se udála tato příhoda. Myslím, že o nějaký rok později, kdy se s bratrem střídali a chodili pro pečivo. Do obchodu se šlo průchodem činžovního domu. Táta tehdy otevřel dveře, vstoupil a zavřel za sebou. A teprve v tu chvíli uviděl u druhých dveří z průchodu německého vojáka se samopalem. Nevěděl, jestli se má otočit a utéct. Voják se na něj zadíval a pak pokynul samopalem, ať jde. Táta tedy prošel kolem, netušil, jestli ho voják projít nechá, nebo po něm vystřelí. Nevystřelil.

likalikarajce.net

Moje babička, vdova, s mou maminkou a její sestrou chodívaly prodávat nitě selkám na vesnicích v okolí Příbrami, a babička pak za „naturálie“ selkám i právala prádlo, aby přilepšila k potravinám, získaným za lístky.

Vzpomínám na dobové fotografie zbořených domů z únorového náletu roku 1945 na Prahu, které jsem objevila v tátově pozůstalosti.

*** Tehdejší bombardování Prahy bylo způsobeno navigačním omylem, navigátoři 62 amerických bombardérů hlásili do vysílaček, že se nacházejí nad cílovým městem shozu pum: „někde nad Drážďany“. Po celou dobu letu z Velké Británie panovala naprostá mlha. Praha nepatřila mezi náhradní cíle bombardování, na které se měl svrhnout náklad bomb, kdyby se nepodařil shoz na primární cíl. Spojenecká bombardování českého území způsobila značné škody nacistům. Omyly, ke kterým došlo, se staly vděčným soustem jak nacistické, tak komunistické propagandy*** (zdroj: Wikipedie)

Asi jako i jinde v Československu a v jiných městech, tak i v Praze, konkrétně u nás v Krči, bydlelo před válkou i během ní několik německých rodin. Z vyprávění mého dědečka si pamatuji tento příběh jedné z nich: vždy se chovali slušně, za celou válku nikomu neublížili. Naopak dětem z okolí rozdávali ovoce, zeleninu ze zahrádky. Ve dnech osvobození pak za jejich „odsun“ nebo dokonce okamžité potrestání horlili nejvíce ti sousedé, kteří s nimi byli nejvíce zadobře. Můj děda tehdy celou rodinu doprovázel na četnickou stanici do Braníka, aby tam dorazila bez úhony. Jaký byl její příští osud, to se ale už nedozvěděl.

Moje mamka (v r. 1945 jí bylo 8 let) mi zase kdysi vyprávěla, jak byly i se sestrou vyděšené, když jim jednoho květnového rána oknem do pokoje vskočil neznámý ušpiněný muž v uniformě, svalil se na postel a usnul. I takhle mohlo vypadat setkání s osvoboditeli.

V mém prvním zaměstnání, jednou v kanceláři, za lezavého, pošmourného březnového počasí, doprovázeného mokrým sněhem, jsem si najednou uvědomila, že obě přítomné kolegyně jsou „mimo“. Zamyšlené, smutné. Když jsem se optala na důvod – jedna z nich mi odpověděla, že si právě připomněla, že úplně stejné počasí bylo v den okupace naší země německými vojsky v r. 1939, a s tím i pocity hrůzy, které tehdy jako malá prožívala.

Pro mou kolegyni Židovku byly ty březnové dny r. 1939 jen začátek strašného utrpení, byla deportována s celou rodinou do koncentračního tábora. Bylo jí tehdy asi 10 let.

Napadlo mne tehdy porovnání. Bylo zcela jiné, letní ráno, 21. srpna 1968. Tehdy mi bylo sedm let. Probudil mne neznámý hlasitý dunivý zvuk – když jsem se pak podívala oknem ven, na Branické silnici pod naší ulicí jela kolona tanků, pod jejichž tíhou popraskal asfaltový povrch. Bála jsem se tehdy moc. Myslím, že dítě neodlišuje „spřátelené“ vojáky od těch „nepřátelských“.

A právě v létě 1968 se mojí mamce podařilo sehnat adresu své kamarádky z učení, Evy, se kterou ztratila kontakt. „Teta“ Eva bydlela bohužel v Dejvicích, vzpomínám na ulice lemované tanky; na vojáky, kteří seděli na jejich kapotách, nebo postávali kolem, samopaly připravené v rukou. Někteří z nich byli vlastně také skoro ještě děti, možná se báli stejně jako tenkrát my. Stačilo málo a mohlo se stát cokoli.

Jak několik desítek let předtím, po té samé Branické silnici, projížděly tanky, jak k nim sousedky přibíhaly s českými buchtami a sovětským vojákům nešlo na rozum, jak se dovnitř dostal mák, povidla…

Na větu, kterou bylo z úst osvoboditelů v těch dnech slyšet dost často – „…davaj časy…“ – pro některé z vojáků byly náramkové hodinky opravdovou vzácností.

Myslím, že by si naše děti i vnoučata měla připomínat, jak těžké bylo žít za války, abychom si víc mohli vážit toho, že naše generace ji nezažily.

Foto: archiv Jitur. Další dokumenty jsou k nahlédnutí na Rajčeti, aby byly čitelnější. Do alba se dostanete kliknutím do kteréhokoli obrázku v textu nebo přes odkaz zde.

Jitur Neviditelný pes


Diskuse


Z. Vave
22:02
7.5.2018

Z. Jitur
22:49
7.5.2018

Z. Hanča
20:20
7.5.2018

T. Zana
16:52
7.5.2018

Z. Yga
14:20
7.5.2018

Z. Jitur
14:39
7.5.2018

Z. Jitur
14:40
7.5.2018

Z. Yga
14:57
7.5.2018

Z. Jenny
19:34
7.5.2018

Z. Vave
21:54
7.5.2018

A. Lex
13:36
7.5.2018

M. Beda
12:54
7.5.2018

Z. Jitur
13:02
7.5.2018

Z. Jenny
11:05
7.5.2018

Z. Jitur
11:12
7.5.2018

T. Zana
16:44
7.5.2018

Z. Jenny
19:37
7.5.2018

Z. Lika
10:46
7.5.2018

Z. Jenny
11:02
7.5.2018

Z. Lika
11:10
7.5.2018

M. Beda
12:50
7.5.2018

Z. Jitur
13:03
7.5.2018

Z. Jitur
11:11
7.5.2018

Z. Xerxová
7:23
7.5.2018

Z. Jitur
8:07
7.5.2018

počet příspěvků: 26, poslední 7.5.2018 10:49